NOZ oslaví rok. Jaké nové možnosti v majetkové sféře přinesl?

V prvním díle tohoto článku jsme se zaměřili na problematiku změn, které přinesla rekodifikace podnikatelům. Specifikem těchto změn je hlavně to, že se jedná o změny pro podnikatele nutné, které podstoupit se začátkem tohoto roku museli, jinak se vystavovali riziku často i velkých sankcí.

advokát, zakladatel Matzner Legal
Foto: Fotolia

Avšak ne každý je podnikatelem a i samotný nový občanský zákoník má nejvíce dopadat, jak už jeho název napovídá, ne na podnikatele, ale na občany. Jak tedy právě občané pocítili změny, které jsou již bezmála rok součástí platného práva?

V prvé řadě se sluší říct, že přistupovat k analýze z pohledu občana je nepoměrně složitější nežli se pokoušet o totéž z pohledu podnikatelského. Tam, kde podnikatelé měli jasně vymezené mantinely, jaké změny jsou pro ně nutností, lhůty k jejich provedení, ale i jasně stanovené sankce, onen bezmála rok postačil k realistickému zhodnocení nastalého stavu. Rovněž finanční stránka věci byla poměrně snadno vyčíslitelná ze sazebníků odměn advokátů a notářů a sazebníku soudních poplatků. Nicméně občan jako takový je schopen na sebe vztáhnout ideje nového občanského zákoníku v celé jeho šíři. A onen necelý rok je pro většinu novinek vzhledem k minimální aplikační praxi, neřkuli judikatuře, pro komplexní hodnocení příliš krátkou dobou. Ve své podstatě můžeme říct, že na rozdíl od přístupu k podnikateli nový soukromoprávní kodex občana k žádnému konkrétnímu konání nenutí a spíše mu otevírá mnoho nových možností. Proto se v článku zaměříme na nové možnosti, kterých se k prvnímu lednu 2014 občanům dostalo k nakládání s jejich majetkovou sférou v těch nejčastějších situacích lidského života.

Spotřebitelům se dostane ještě větší ochrany

V rámci uspokojování svých běžných životních potřeb se prakticky každý dnes a denně ocitá v postavení spotřebitele, tedy jak nový občanský zákoník ve svém § 419 definuje, v postavení toho, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Ochrana spotřebitele, jakožto slabší strany v běžném obchodním styku je dlouhodobým celoevropským trendem, a proto byly příslušné právní předpisy EU vtěleny i do nového občanského zákoníku. Ochrana spotřebitele tak od nového roku výrazně posílila. Právům spotřebitele logicky odpovídají povinnosti podnikatelů, tou hlavní je zvýšená informační povinnost. Pro vyrovnání jejich nerovného postavení je podnikatel povinen spotřebitele informovat o všech aspektech souvisejících s daným závazkovým vztahem a rovněž o možnostech jeho zániku. Zjednodušeně můžeme říct, že to, o čem podnikatel spotřebitele důsledně neinformuje, nemůže po něm následně vymáhat. Týká se to například informací o nákladech na dopravu, a to i při vrácení zboží dojde-li k odstoupení od smlouvy. Ohledně odstoupení od smlouvy postavení spotřebitele rovněž posílilo. V platnosti zůstává lhůta 14 dní na možnost od smlouvy odstoupit, jen se drobně ve prospěch spotřebitele změnil způsob jejího počítání. U smluv na obstarání služeb běží lhůta od jejich uzavření, u kupních smluv od okamžiku převzetí zboží spotřebitelem. Co se konce této lhůty týče, nově stačí, aby bylo odstoupení od smlouvy do 14 dnů podnikateli pouze odesláno a nevyžaduje se jeho doručení v této lhůtě.

Méně šancí pro podvodníky

V souvislosti s ochranou spotřebitele jsou často zmiňovány kauzy, kdy pod záminkou předváděcích akcí byly uzavírány pro spotřebitele extrémně nevýhodné smlouvy. Na tyto typy smluv, tedy smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání a smlouvy distanční, se nový občanský zákoník zaměřil a zpřísnil kritéria, která musí smlouva splňovat, aby byla platná. Mimo jiné, nejen pro tyto smlouvy zavedl obecné pravidlo, že ujednání pro spotřebitele extrémně nevýhodná jsou neúčinná, leda by se jich sám spotřebitel dovolával. Práva spotřebitelů na informace a týkající se odstoupení od smlouvy jsou v těchto případech ještě silnější, než u smluv uzavíraných standardním způsobem. To vše by mělo přispět k co největší eliminaci podvodných praktik, se kterými se stále častěji setkáváme nejen na předváděcích akcích a zájezdech, ale rovněž při nákupu na e-shopu, jehož provozování je také nově zpřísněno tak, aby zde nebyl prostor pro krácení spotřebitele na jeho právech.

Záruka nezmizela, ale skrývá se pod jiným jménem

Minulý rok touto dobou, tedy těsně před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, jsme se často mohli dočítat ve zprávách nanejvýš poplašného charakteru, že od prvního ledna 2014 zanikne dvouletá záruční doba na zboží, tak jak byla doposud známá. Ti, kdo už tehdy četli zákon pozorně, však zjistili, že ona záruka se pouze stala jednou z mnoha „obětí“ změn v terminologii, které s sebou nový občanský zákoník přinesl. Jak krátce po nabytí účinnosti informovalo samo ministerstvo spravedlnosti, dvouletá záruka nezaniká, jen se o ní nově hovoří jako o odpovědnosti za vady v okamžiku prodeje. Aplikace příslušných ustanovení pak v běžném životě spotřebitele zůstává prakticky beze změn, může se po stejnou dobu dovolávat stejných práv jako předtím, a nadto mu nový občanský zákoník přidává i možnost uplatnit svá práva prostřednictvím tzv. záruky za jakost, tedy že zboží bude mít po určitou dobu stanovené, pro něj charakteristické vlastnosti. Pravdou však zůstává, že změna pojmosloví u takto zásadního institutu je poněkud nešťastné a mnoho spotřebitelů spíše zmate. Mnohem závažnějším úskalím je fakt, že odpovědnost za vady se vztahuje skutečně jen k vadám v době uzavírání smlouvy. Pokud ze strany prodávajícího nedojde k dalšímu záručnímu prohlášení s dvou, ale klidně i víceletou, platností, zákon opravdu dvouletou záruku tak, jak tomu bylo dříve, neslibuje. Nezbývá než věřit, že k tomuto bude ze strany prodejců přistupováno co nejpoctivěji a nebude docházet na krácení spotřebitelských práv.

Více možností pro uspořádání majetku mezi manžely

Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník je založen na myšlence co největší volnosti při úpravě svých poměrů, promítne se tato idea do manželského práva majetkového, které dříve bylo častým jádrem sporů v rámci manželství. Kromě toho, že celé rodinné právo nově není upraveno samostatným zákonem, ale je součástí nového občanského zákoníku, nabízí k úpravě majetkových poměrů mezi manžely více možností. Kromě režimu zákonného, kterým se bude společné jmění manželů standardně řídit, nově zákon nabízí možnost režimu smluveného a režimu založeného rozhodnutím soudu. Režim zákonný kromě vymezení toho, co do společného jmění manželů patří, tedy to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, stanoví i výjimky, které se součástí společného jmění manželů stát nemohou. Změnou, která však může mít nedozírné následky je pojetí dluhu jednoho z manželů vzniklého před uzavřením manželství. Nový občanský zákoník zde hovoří o tzv. dluzích převzatých, což v praxi může znamenat i dluhy, o nichž druhý manžel vůbec neví. Typicky se jedná o dluhy soukromoprávního charakteru, např. nesplacený úvěr či půjčka. Dluhy veřejnoprávní jako nedoplatek na dani nebo z porušení právní povinnosti, tedy například náhrada škody, se takto stát součástí společného jmění nemohou.

V režimu smluvním si lze nově dohodou manželů domluvit (a následně pak i měnit) režim oddělených jmění, rozšíření či zúžení rozsahu společného jmění tak, jak by bylo v zákonném režimu, anebo například výhradní správu jmění jedním z manželů. Smlouvou lze upravit majetkové poměry pro případ rozvodu či smrti jednoho z manželů. U těchto smluv je vyžadována forma notářského zápisu. Novinkou je rovněž možnost tyto smlouvy evidovat ve veřejném seznamu vedeném Notářskou komorou, což povede k možnosti aplikace principu publicity podobně jako u údajů v obchodním rejstříku, tudíž zapsaného znění se půjde dovolávat, i když o něm třetí strana nevěděla.

Režim založený soudním rozhodnutím vzniká až se samotným soudním rozhodnutím, na nějž podává návrh jeden z manželů, a týká se buď zrušení, nebo zúžení společného jmění manželů, jsou-li pro to soudem shledány závažné důvody. Těmi může být například marnotratnost jednoho z manželů, fakt, že začal podnikat či se stal společníkem společnosti, kde je jeho ručení ze zákona neomezené nebo pokud manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželi. Další modifikace tohoto režimu je možná jak novým soudním rozhodnutím, tak smlouvou mezi manželi.

Největší polemika vzniká asi u odpovědnosti za dluhy jednoho z manželů i majetkem, který je ve výlučném vlastnictví manžela druhého. Část odborné veřejnosti se kloní k názoru, že jediným stoprocentně účinným řešením je rozvod manželství. Jakkoliv se nám toto může zcela oprávněně jevit jako krok nelogický a nebývale drakonický, bohužel, dokud nebude problematika řádně prejudikována, bude tento názor i nadále aktuální.

Návrat k tradičnímu pojetí u nemovitostí

Nemovitosti jsou mnohdy tím nejcennějším, co lidé vlastní a právě jejich vlastnictví se dočkalo velké změny. Ačkoli onou změnou je spíše návrat k pojetí, jež u nás platilo do padesátých let a v mnoha zemích existuje již od dob římského práva. Konkrétně hovoříme o zásadě superficies solo cedit, tedy o zásadě, podle níž stavby a další konstrukce pevně spjaté s pozemkem nejsou samostatnými věcmi, nýbrž tvoří součást pozemku jako věci hlavní. Tato zásada dlouhodobě respektovaná v celém světě povede k tomu, že již nadále nebudou vznikat časté problémy, kdy pozemek a stavba na něm byl v odlišném vlastnictví. Nové stavby se touto zásadou budou řídit již automaticky, co se pozemků a staveb evidovaných podle starého práva týče, nejjednodušší bude situace pro ty osoby, které k prvnímu lednu 2014 vlastnily pozemek i stavbu na něm stojící. Tyto dvě věci se automaticky staly věcí jedinou, a to pozemkem, přičemž do budoucna veškeré dispozice s ním budou dispozicemi i se stavbou či stavbami na něm stojícími. Pokud však stavba a pozemek ve vlastnictví jednoho vlastníka nejsou, k žádnému automatickému sloučení samozřejmě nedojde. Co se však stane, je vznik vzájemného překupního práva, kdy majitelé jak stavby, tak pozemku musí při záměru prodeje v prvé řadě oslovit s nabídkou druhého vlastníka. To by do budoucna mělo pomoci scelování staveb s pozemky, aby situace co nejvíce odpovídala superficiální zásadě.

Kde naopak povinnost předkupního práva nově není, je v případě podílového spoluvlastnictví na stavbě či pozemku. Opětovný návrat ke staletími osvědčené zásadě je jistě správným krokem, nicméně lze předpokládat, že v rámci aplikace přechodných ustanovení o slučování vyvstanou problémy, které bude muset vyřešit až judikatura, což s rychlostí české justice může přinést definitivní řešení až v řádu několika let.

Co po sobě zanecháme, může připadnout širšímu okruhu osob

Nový občanský zákoník dává lidem mnoho možností, jak naložit s vlastním majetkem za života, a jinak tomu není ani s možnostmi, jak svůj majetek rozdělit po smrti. Oproti staré úpravě přibylo nejen způsobů, jak svou pozůstalost řešit, ale rozšířil se i okruh osob, které se na jejím rozdělení mohou podílet. V klasickém dědictví podle zákona přibyly dvě dědické třídy, takže pozůstalost bude postupně napadat i na vzdálenější příbuzné (až na praprarodiče a bratrance či sestřenice) a méně tak hrozí, že jako odúmrť připadne státu. Dále zůstává v platnosti úprava závěti, která nově může na dědice klást i určité podmínky (kupříkladu dostudovat nebo se postarat o zůstavitelova domácí zvířata). Kdo však může přijít poněkud zkrátka, jsou neopominutelní dědicové, protože jejich povinné díly se v porovnání se starou právní úpravou zmenšily. Nezletilí potomci musí dostat jen tři čtvrtiny zákonného podílu namísto celého, zletilí pouhou čtvrtinu. S rozšířením okruhu potenciálních dědiců jde ruku v ruce i rozšíření okruhu těch, kteří dědit nebudou. Přibyly totiž dva nové důvody pro vydědění – marnotratnost a zadlužení. Důvod vydědění nově nebude ani muset být v listině o vydědění uveden.

Smlouva, odkaz, ale i svěřenský fond – nové možnosti nakládání s pozůstalostí

Pokud chceme svůj majetek zanechat rozličným osobám mimo standardní okruh dědiců, můžeme, a nově pro to máme hned několik možností. První z nich, podobně jako výše zmíněná zásada jednoty pozemku se stavbou, je spíše než novotou návratem k tradici. Jedná se o dědickou smlouvu, tedy ve formě veřejné listiny uzavřené dvoustranné právní jednání, kde si zůstavitel může domluvit, jak a s jakým konkrétním majetkem bude po jeho smrti naloženo a to až do výše tří čtvrtin celé své pozůstalosti. Na rozdíl od závěti však už ze své podstaty toto rozhodnutí nelze jednostranně odvolat ani měnit, to lze opět jen a pouze dohodou obou stran. Pro smluvního dědice toto představuje větší záruku toho, že obdrží to, co mu zůstavitel slíbil.

Institut odkazu, který byl dříve výslovně zakázán, je rovněž velmi praktický. Jedná se o jakýsi příkaz dědicům, aby odkazovníku vydali určitý předmět. Odkazovník, který tak není dědicem, nemůže zdědit dluhy zůstavitele a ve své podstatě může k dané věci přijít i dříve, než nabude samotné dědictví platnosti.

Poslední možností, která však neslouží jen k řešení pozůstalosti, je z angloamerického práva přejatý institut svěřenského fondu neboli trustu. Zde nejen pro případ smrti, ale často i za života zůstavitel vyčlení část svého majetku, určí jeho účel (často například podpora potomků při studiích, nebo i dobročinné účely jako podpora školy či dětského domova), jmenuje mu správce a tento majetek pak existuje sám o sobě, nepodléhá dědickému řízení a správce ho nevlastní, ale pouze v režimu plné správy dbá na naplnění účelu, se kterým byl založen. Faktická aplikace těchto nových institutů je však opět velkou neznámou a nejspíše až s delším odstupem bude možno hodnotit, jak se v našem právním řádu osvědčily.

Několik slov závěrem aneb velká očekávání

Jak bylo již v obou dílech článku naznačeno, shrnout působení nového občanského zákoníku v celé jeho šíři a navíc ani ne po roce od jeho účinnosti, by bylo nadlidským výkonem. Ohledně jednotlivých změn popsaných v tomto dílu lze říci, že teoreticky vzato jsou veskrze pozitivní. Prohlubování ochrany spotřebitele sice na podnikatele klade více povinností a spotřebiteli žádný faktický zisk nepřinese, ale je nástrojem pro jeho ochranu a hlavně i ochranu jeho financí, často v nemalém objemu a může člověku zachránit i desetitisíce korun. Dá se očekávat, že postavení spotřebitele bude i nadále posilovat a bude stále těžší z něj jakýmkoliv nekalým jednáním vymámit jeho peníze. Stejně tak změny v manželském právu majetkovém jsou pozitivní v tom, že manželům nabízí širokou škálu možných úprav, podle kterých budou spravovat svůj majetek. Riziko u převzatých dluhů bude však dalším úskalím, které bude muset před vstupem do manželství být řešeno. Co se změn v právu dědickém a pozůstalostním týče, možností dostává člověk mnohem více než kdy předtím, s tím, že některé novoty, jako například onen bokem stojící svěřenský fond, se zdají být z pohledu teorie velmi zajímavé. Nicméně je nutno si uvědomit realitu, a to, že jak u manželského tak dědického práva jednotlivá ustanovení často narazí na lidský faktor a definitivní rozřešení poskytne až soud. Může a bohužel se zdá, že i bude trvat roky, než se judikatura týkající se jednotlivých změn ustálí a vytříbí. Do toho je nutno počítat i s tím, že náš zákonodárce je z těch, kteří si libují v častých novelizacích, tudíž absolutní právní jistota je asi nedosažitelná. Nejinak tomu bude u sporů ohledně scelování staveb a pozemků, což je jistě též krok správným směrem, leč mnohdy cestou poněkud trnitou.

Co se nákladů spojených s těmito novotami týče, jediné co lze odhadovat je cena notářského zápisu tam, kde jej zákon vyžaduje. Pouštět se však do hlubší prognostiky by bylo poněkud troufalé a výsledek by mohl být s časem velmi nepřesný. Většina novinek se ještě ani nezačala používat natolik, aby z nich vyvstaly konkrétní problémy vyžadující řešení. Nadto je známým faktem, že spory jak v oblasti nemovitostí, tak dědictví či rozdělování společného jmění manželů lze vyřešit rychle a „zdarma“ dohodou, či během několika let a za investice desítek, ale i stovek tisíc do soudních sporů. Jediným vodítkem může být sazebník soudních poplatků, který ovšem o celkových nákladech daného sporu mnohdy vypovídá pramálo.

Nezbývá než doufat, že nový občanský zákoník naplní veškerá očekávání, která s sebou přinesl, a podaří se mu přispět k vybudování lépe fungující společnosti s úctou v platné právo v 21. století. K tomu je potřeba, aby nejen soudy při jeho výkladu, ale hlavně každý sám při jeho běžné aplikaci k němu přistupoval s rozumem. Za pět až deset let se můžeme ohlédnout a racionálně zhodnotit veškeré v článku popisované změny ve světle jejich delšího užívání. Do té doby by se slušelo popřát novému občanskému zákoníku a hlavně všem těm, jejichž životy bude dlouhá léta ovlivňovat, hodně štěstí. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články