Rozhovor: doc. Michaela Zuklínová – Nejvyšší soud měl s rekodifikací obtíž od samého počátku

"Nejvyšší soud měl s rekodifikací jistou obtíž od samého počátku. Mé někdejší obavy se, mírně řečeno, naplňují, když vidím, jak judikatura pokračuje v dávno zajetých usech, i když se právní stav zcela zásadně změnil," říká docentka Michaela Zuklínová, spoluautorka občanského zákoníku.

advokátka ve FAIRSQUARE | LAW FIRM, členka redakční rady webu Právní prostor.cz
Foto: Fotolia

Stála jste u rekodifikace civilního práva hmotného. Vnímáte s odstupem a dvouletou účinností současný občanský zákoník jako krok dobrým směrem?

Určitě, nadto šlo i o krok nezbytný, který přinesl zásadní pozitivní změnu. Nemluvím o detailech, mluvím o celkovém vyznění kodexu, jeho idejích a celkovém přínosu. Vezměte si jen přínos prvních čtrnácti paragrafů, a ustanovení, které jinými slovy říká „vše ve prospěch právního jednání“, tzn. spíš nechť jest jednání platné než neplatné, a dá se to samozřejmě aplikovat i na zdánlivé právní jednání, tedy spíš ať existuje, než neexistuje. Už to znamená obrovský převrat v českém právním řádu, v legislativě a judikatuře – snad s výjimkou Ústavního soudu. Když k tomu připočtu další pozitiva, které v novém kodexu vidí např. u nás podnikající obchodníci a další lidi z praxe, tak si skutečně myslím, že rekodifikace přínosná byla a je.

Problém trochu vidím u Nejvyššího soudu, který měl s rekodifikací jistou obtíž od samého počátku, ať již jde o ideové přístupy či pak řešení jednotlivých právních institutů. Mé někdejší obavy se, mírně řečeno, naplňují, když vidím, jak judikatura pokračuje v dávno zajetých usech, i když se právní stav zcela zásadně změnil. Někdy mi to připadá, jako by tu nebyl kontinentální právní systém psaného práva, ale systém precedentů. Uvidíme, co přinesou dny příští.

Ve vysokoškolské učebnici občanského práva přicházíte s poměrně revolučním dělením právních skutečností, když mezi ně, odlišně od právní teorie, nadále neřadíte protiprávní stavy. Proč?

Protiprávní stavy nikdy v historii ani v obecné teorii ani v občanskoprávní teorii práva právními skutečnostmi nebyly. Dostaly se tam v roce 1991, kdy se najednou objevily v naší učebnici občanského práva, do které je zařadil profesor Švestka, údajně se souhlasem profesora Knappa, vedoucího autora učebnice. Z učebnice občanského práva se to následně převzalo do teorie práva.

Z občanského zákoníku z roku 2012 je celkem jasně patrno, že máme jenom dvojí právní skutečnosti, tedy právní jednání a právní události (kromě dvou dalších, které zná jen teorie). Když nahlédnete do odpovědnostní části zákoníku, tedy do deliktního práva, ani v něm nenaleznete protiprávní stavy, z kterých by plynula odpovědnost. Sám protiprávní stav nemůže založit povinnost nahradit škodu. Naopak, protiprávní stav byl něčím způsoben, a to něco, např. výbuch, vyvolá povinnost nahradit škodu.

Nejen, že jsem sama před rokem 91 nikdy o protiprávních stavech jako o právních skutečnostech neslyšela, stejně jako žádný ze starších právníků, kterých jsem se na to ptala, ale hledala jsem samozřejmě odpovědi i v zahraniční literatuře, a skutečně – nikde jsem se s řešením, které tu bylo dvacet let, nesetkala. Ano, literatura říká – vznikne protiprávní stav, ale co to znamená? Je to obdoba právního stavu, tedy například manželství. To nás po právu vlastně nezajímá, zajímají nás jeho příčiny a následky. Co je příčinou? Uzavření manželství. A jaké jsou následky? Vznik práv a povinností manželů. Obdobně to pak platí u protiprávního stavu - jde o to, jaké měl příčiny a jaké má následky.

Objevil se názor, že není zcela jasné, zda  nabytí obchodního podílu za trvání manželství jedním z manželů zakládá účast v obchodní společnosti oběma manželům. Setrval zde stav, který platil i za starého občanského zákoníku či nikoli? 

Nedávno jsem o tom četla. Doktor Čech, který je mezi několika juristy hlavním prezentatem tohoto problému, chce do zákoníku znovu výslovně vložit, že do společného jmění manželů se nabývá jen majetková hodnota obchodního podílu, avšak jeho nabytí za trvání manželství nezakládá účast v obchodní korporaci. On sám připomíná, že v první verzi návrhu občanského zákoníku bylo toto pravidlo výslovně uvedeno, a v tom má pravdu. Jak ale postupoval čas, přišli moudřejší a řekli, že se tato slova mohou z ustanovení klidně vypustit, neboťnad tímto pravidlem je rubrika „manželské majetkové právo“. Nemůže proto jít o nic jiného, než o majetkovou hodnotu podílu. Osobní složka, společnická, jak jí říkal zesnulý doc. Plíva, do majetku vstoupit prostě nemůže.

V důvodové zprávě k novele z dílny Ministerstva spravedlnosti je také uvedeno, že se to má do ustanovení vložit jen proto, aby bylo jasné, že se nezměnil právní stav.

Matoucí může být možná znění zákona o obchodních korporacích, kde je výslovně řečeno, že členství jednoho z manželů v družstvu nezakládá účast toho druhého, zatímco u obchodních společností zákon mlčí.

V době, kdy se psal občanský zákoník, dlouho nebylo jasné, jak bude vypadat zákon o obchodních korporacích, psali jsme zákoník nezávisle na něm. Bez ohledu na to si myslím, že ustanovení o takovém či onakém podílu nebo členství jen manžela  je dobře vyložitelné i bez výslovného ustanovení. To, že v praxi  vznikly pochybnosti, do značné míry způsobil také doktor Čech nejen svými texty, ale i přednáškami.

Manželské právo majetkové by se dle Vašeho názoru mělo obohacovat. Jaké instituty Vám v současném platném právu chybí?

Chybí mi jednak instituty v rámci manželství, jednak i za jeho hranicemi, tedy v rámci soužití nesezdaných lidí. Práva a povinnosti extramatrimoniálních párů postrádají u nás dostatečnou ochranu nejen v oblasti majetkové, ale také v oblasti osobní. Děti jsou samozřejmě ochráněny, neboť oba rodiče mají rodičovskou odpovědnost bez ohledu na to, zda jsou sezdáni či nikoli. Ale to zdaleka nestačí, je zde mnoho problématických míst, např. jak jsou chráněny, především majetkově, děti rozcházejících se nesezdaných rodičů – copak stačí, že jim soud přizná výživné?, jak mohou osvojit dítě dvě osoby nesezdané nebo partner rodiče dítěte? atd.

U manželské části bychom se do budoucna měli zamyslet nad tím, zdali by nebylo dobré, aby všechno, co má majetkovou hodnotu, tj., co lze ocenit penězi, vstupovalo do společenství jmění (penzijní pojištění atd.). Přiblížili bychom se tak např. německému či francouzskému systému.

Na druhou stranu se mezi odbornou veřejností objevuje i názor, že společné jmění manželů je překonaný institut, a že by se se měl jeho zákonný režim zrušit.

Varianta, že zde nebudeme mít zákonné společenství, se diskutovala v průběhu přípravy občanského zákoníku. Mohu vás ujistit, že se jednalo o stanovisko menšinové, byť jistě legitimní. Většina byla pro zachování současného stavu, který chrání slabšího manžela. Nesmíme zapomenout, že naše společnost je velmi sociálně demokratická, uvažujeme více levicově, než pravicově.

Jak by v praxi opačná varianta vypadala, pokud by zvítězila?

Patrně bychom zvolili rakouskou variantu, tedy tzv. „každý za své“ ve společné domácnosti, s povinností přispívat na společné záležitosti. Pro jiné poměry by bylo třeba zvolit jiný režim, v nabídce by bylo např. i společné jmění manželů.

Jaký je Váš názor na osvojování dětí registrovanými páry? Existují nějaké právní argumenty pro a proti?

Dá se říci, že pokud jsou splněny standardní zákonné předpoklady, není důvod, proč nedovolit osvojení dítěte registrovanými partnery či páry stejného pohlaví. Rozhodovat se má v zájmu dítěte, a ještě nebylo nalezeno nic – z hlediska psychologického, zdravotního atd., co by bylo v rozporu s jeho zájmem, pokud se o ně budou starat dva lidé stejného pohlaví, a to láskyplně a trvale. To je i stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, který říká, že je-li zde někdo, kdo je schopen pečovat o dítě, či je dokonce ochoten je adoptovat, je nám  zjednodušeně řečeno  jedno, kdo to je. Stálá individuální péče dvojice lidí má vždy přednost, nejsou-li zde biologičtí rodiče. Důležité je, že to dítě vůbec někdo přijme za své.

V zákoně o rodině bylo dokonce ustanovení, že formou nezrušitelného osvojení mohou dítě adoptovat jen manželé. Ani dnes v praxi osamělým ženám není v adopci příliš přáno.

Toto pravidlo zavedli komunisté v roce 1963, to dříve nebylo. Také se proti němu zvedla vlna odporu, bylo chápáno jako diskriminační vůči osamělým ženám. Na začátku 80. let byla do zákona o rodině novelou vložena výjimka ve prospěch osamělé osoby, a to za předpokladu, že osvojení bude plnit svoje společenské poslání. V praxi se však dávala vždy přednost manželským párům. V zákoně o rodině také stálo, že jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé. Ale to dnes neplatí. Společnost si však zažila, že jde o obecné a správné pravidlo.

Nesezdaným párům je v praxi doporučováno, a již jsem se s tím setkala, aby se vzali. Naopak těm registrovaným se doporučuje, aby registrované partnerství zrušili.

Zdá se mi to absurdní.

Naprosto. Co se však týká homosexuálních párů, nedávno u nás řešil soud otázku, zdali může „potvrdit“ rozhodnutí cizího soudu o osvojení dítěte dvěma muži. Soud rozhodl, že ano, že není důvod pro opačné rozhodnutí.

Čím je dnes rodinné právo oproti rodinnému právu v zákoně o rodině jiné? Znamená jeho začlenění do občanského zákoníku nějaké doktrinální či praktické změny?

Nikoli. Vrátili jsme se k tradici, a to třeba i tím, že je manželské majetkové právo začleněno do rodinného práva a nenachází se zcela jinde, jak tomu bylo za dob zákona o rodině. Jde však o změnu drobnou, kosmetickou.

K té změně, k navázání  zákona o rodině na občanský zákoník, došlo už  v roce 1963, resp. 1964. Když se přijímal nový zákon o rodině, který nahrazoval zákon o právu rodinném, bylo přijato ustanovení § 104, jež umožnilo užití občanského zákoníku v případě nedostatku ustanovení v zákoně o rodině. Náhle bylo úplně jedno, zdali je právní norma obsažena v zákoně o rodině nebo v občanském zákoníku. To dříve, čtrnáct let, nebylo. Od roku 1950 šlo po ruském vzoru o samostatnou právní úpravu, samostatné rodinné právo.

To nemohlo fungovat.

Samozřejmě, že to nešlo. Soudy používaly občanský zákoník takříkajíc „načerno“.

A asi to nebyl jediný přešlap právnické dvouletky.

Rozhodně ne. „Přešlap“ je ale velmi mírný výraz. Na druhou stranu byl v roce 1964 přijat občanský zákoník, který byl po všech stránkách, ve své původní podobě, dokonalým legislativním dílem. Tehdejších pět stovek paragrafů tvořilo dokonalý celek, byť myšlenkově byly ujeté, neboť ideový autor byl prostě komunistický fanatik. Dokonalost tohoto kodexu však skončila ve chvíli, kdy člověk narazil na jeho absolutní nedostatečnost, kdy řada institutů úplně chyběla a mnohé instituty dostaly bizarní tvar a označení. Horkotěžko se pak zákoník v roce 1982 novelizoval. Tehdy se navrátily instituty jako držba, věcná břemena či vydědění. Učebnice se však s legislativním nedostatkem vždy dokázaly vypořádat a chybějící instituty vykládaly dál. Stále se to učilo a teorie držela západní standard. Vedle občanského zákoníku totiž existoval civilní kodex nazvaný „zákoník mezinárodního obchodu“, určený pro obchodování našich podniků se státy klasických civilních kodexů, a ten obsahoval aspoň pro několik oblastí tradiční občanské právo.

 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články