Kdybych se zabývala rodinným právem osobním, to znamená i právem „dětským“, bylo by uvažování v současné době nutně zaměřeno jinak, a také jinak limitováno, než jak je tomu v rodinném právu majetkovém. Nicméně v obou oblastech lze vidět cesty dál. U osobního rodinného práva je dán jasný úběžník spočívající v kýženém blahu dítěte, popř. v jeho nejlepším zájmu. Omezujícím momentem je vstup role citu, ale i jednotlivých osobních vlastností a schopností lidí, s nimiž právo musí počítat, a které ale zároveň nemůže ani „programovat“, ani závazně stanovovat – přikazovat a zakazovat. Právo zde má pro futuro jasný cíl: čím dál tím lépe zajišťovat pro každé jednotlivé dítě dobro, pohodu, možnost vývoje v co možná nejlepšího dospělého člena společnosti.
Rodinné, a zejména manželské právo majetkové, podobně ale také statusové právo rodinné, by se – podle mého názoru – mělo spíš obohacovat, to jest reflektovat reálné společenské poměry, dívat se nepřivřenýma očima, vidět očima bez růžových brýlí skutečný život dnešních lidí, především lidí mladších, kteří se stále víc proměňují v počítačovou nebo snad dokonce „síťovou“, skupinu, sociálně výraznou. Žijí jinak, myslí jinak, mají jiné potřeby a jiné představy o svém zdejším životě než všichni starší. A právo?
II. Proto je třeba vyjít z poznatků o způsobu života dnešní mladší generace a o jejích představách o životě. Člověk nepřestal být tvorem společenským, ale v mnoha ohledech realizuje svou potřebu sdílení s jinými jinak, než diskusí lidí spolu hovořících a nacházejících se přitom na jediném místě. Zdá se, že člověk přestává potřebovat fyzickou přítomnost mluvícího druhého člověka. To se samozřejmě odráží v tom, že běžný manželský život a běžný život rodiny, totiž to, co my označujeme za běžné a „normální“, se naopak stává jevem stále méně a méně akceptovaným. Především, dnešní mladí si kladou dříve nemyslitelnou otázku: proč? Proč bych se měl ženit, proč bych se měla vdát, nebo dokonce proč bych měl – měla mít dítě, nebo děti? Vždyť by to stálo tolik a tolik, nemohl bych to a ono, měl bych obrovskou odpovědnost tolik let atd. atd. Jinak řečeno, i když je manželská rodina u nás jediným uznaným typem statusového života dvou osob a jejich dětí, přesto ve skutečnosti bez jakékoli (? srov. k tomu dále) právní podpory a ochrany spolu lidé žijí i v mnoha jiných formách životního společenství. Právní řády většiny států Evropy, ale i USA, kanadských provincií, Austrálie, tuto skutečnost dříve či později již vzaly na vědomí. My jsme v tomto směru bohužel svým způsobem nedospělí. Dokonce se často chováme – totiž právě my starší – značně konzervativně, rovnostářsky, ale také – kupodivu – jako národ přesvědčených věřících křesťanů. Mluvím především o tzv. elitě, která rozhoduje o tom, co budou zákony upravovat a jak to budou upravovat. A to i v těch velmi soukromých věcech člověka. Ale pokaždé, kdykoli jsem někde hovořila na téma manželství, rodina, majetkové právo manželské, setkala jsem se se značnou kritikou: že ustanovení občanského zákoníku nereflektují potřeby, které dnes lidé mají, že si zákonodárce nevšiml, že se lidé obejdou bez manželství i bez nedostatečného registrovaného partnerství, které zakazuje osvojení každé registrované osobě, že potřebují větší ochranu svých majetkových potřeb atd.[1]
Ponechme stranou otázku akceptace sňatků homosexuálů a osvojování nezletilých registrovanými partnery, popř. manžely stejného pohlaví. Je tu – a to odsunout ze zřetele nelze – veliký počet párů, a to bez ohledu na pohlaví, jejichž soužití nemá statusový základ, ale kteří spolu nikoli jen přechodně žijí, žijí jako rodina či rodinné společenství, popř. i s jedním dítětem nebo i více dětmi. Pokud jde o děti, je možné říct, že právní úprava chrání jejich zájem v podstatě dostatečně, právní úprava zásadní nedostatky nemá, ba spíš – ve srovnání se Západem – je, a to už dávno, na velmi vysoké úrovni. Mám na mysli kupříkladu fakt, že rodičovská práva u nás mají oba rodiče už od roku 1950, zatímco k tomuto řešení se západní demokracie ještě stále s obtížemi jen přibližují.
III. Mezera či nedostatečnost se zdá být v právní úpravě majetkových práv a povinností takto trvale soužijících párů, a to nejen v době trvání soužití, ale zejména v případě jejich separace, odloučení či ukončení takového soužití. Stejné ovšem platí o registrovaných partnerech.
Je třeba připomenout, že už z 80. let minulého století je rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Johnston,[2] podle kterého soužití dvou heterosexuálních jedinců podobné soužití manželskému náleží stejná ochrana rodinného soukromého života jako manželům, a to podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech a svobodách.
Nicméně výslovnou definici takového soužití najdeme jen v několika málo právních úpravách (např. ve Francii, některých regionech Španělska, v Portugalsku a v několika dalších státech). Důležité je, že vzhledem k obecně přijatému principu autonomie vůle se ponechává na zúčastněných, aby si své poměry, a to i na případ odloučení, upravili sami, aniž by byli nějak omezeni, pokud jde o volbu podoby majetkového uspořádání.
Podíváme-li se na Francii, Code civil tady vedle kohabitace upravuje ještě Pacte civil de solidarité, občanskoprávní úmluvu o společenství. Pact zavazuje ty, kdo jej uzavřeli, bez ohledu na pohlaví, ke vzájemné podpoře a pomoci. Umožňuje společné zdanění a daňově zvýhodnění dědění. Především ale toto společenství spočívá v tom, že spolužijící kontrahenti Pactu mají společnou odpovědnost, pokud jde o vybavení rodinné domácnosti a jednání v rámci tohoto společenství. Jinak řečeno, vybavení své rodinné domácnosti mají ve společenství (čili spoluvlastnictví bez určení podílů se solidárním ručením).
Je to jev v právních úpravách relativně nový, nicméně již řada moderních civilních kodexů[3] upravuje zvláštní soubor majetkových hodnot, manželům nebo partnerům společný, takových majetkových hodnot, které jsou potřebné (nutné) pro existenci rodinné domácnosti, ba, lze říct v současné době jsou podmínkou řádného naplňování role rodiny.
Takový zvláštní soubor je u nás v souvislosti s majetkem manželů znám již od roku 1998, kdy byl zakotven v novele zákona o rodině a občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. Ministerská komise, která novelu připravovala, tehdy považovala obvyklé vybavení společné domácnosti za minimální majetkový soubor, který při modifikaci společného jmění manželů cestou zúžení musí zůstat zachován. Zvláštní osud, který připravovaný návrh zasáhl, že totiž se z něj ze dne na den stala poslanecká iniciativa, měl neblahé následky v mnoha ohledech, bohužel také v tom, že zatímco v případě, že SJM zužoval soud až k určité hranici, že tady zmíněný výslovný limit stanoven byl, pro případ smluvní modifikace SJM notářským zápisem se na na něj jaksi „zapomnělo“. To nutně způsobilo, že nebylo výjimečné smluvní zúžení SJM až na jeden předmět, s nadsázkou např. vařečku. Není divu, že institut obvyklého vybavení domácnosti ani nebyl brán příliš vážně.
Při uvažování nad úpravou manželského majetkového práva se soubor obvyklého vybavení nejprve „společné“, pak „rodinné“ domácnosti stal klíčovým institutem, jehož vynětí z rámce společného jmění manželů umožní všemožnou variantnost právní úpravy. Napříště – na rozdíl od práva tehdy platného – nemělo obvyklé vybavení představovat jinak nutnou limitující překážku úplného zrušení SJM. Protože role majetkového souboru zvaného obvyklé vybavení domácnosti je především v západním světě (srov. výše) dobře známá.
Již ve věcném záměru civilního kodexu bylo v bodu 2.4.3.2.2. uvedeno: „Obvyklé vybavení společné domácnosti bude pojato jako zvláštní majetkový soubor hmotných předmětů sloužících účelu vyplývajícímu ze samotného pojmu. Vlastnictví jednotlivých předmětů nebude rozhodné: mohu být součástí společného jmění, pokud bude existovat, anebo ve vlastnictví manžela či obou manželů, pokud společné jmění existovat nebude nebo pokud jsou tyto předměty z něj z toho či onoho důvodu vyloučeny. Vzhledem ke svému účelovému určení bude obvyklé vybavení podrobeno zvláštnímu ochrannému režimu (omezení dispozic).“
V průběhu dalších prací na návrhu zákoníku bylo přijato tradiční označení „rodinná domácnost“, pojem „společná domácnost“ byl z rodinného práva zcela vyloučen. Občanský zákoník jej jinak užívá výjimečně pro určité situace (srov. např. úpravu stavení promlčení). Vzhledem k tomu, že občanský zákoník přijal tzv. široký pojem věci v právním smyslu, zahrnuje obvyklé vybavení kromě hmotných věcí i majetková práva, popř. povinnosti. Na rozdíl od obsahu věcného záměru také návrh obč. zák. v posléze schválené podobě zahrnuje všechno, co patří k vybavení rodinné domácnosti, a netoliko v nezbytném rozsahu, ale právě v běžném, obvyklém rozsahu, přičemž jeho součásti mohou náležet jak do SJM, tak do podílového spoluvlastnictví manželů, tak do výhradního jmění jednoho nebo druhého manžela.
Naprosto nezbytnou inherentní součástí ustanovení o obvyklém vybavení rodinné domácnosti a společném jmění, které obsahuje část druhá kodexu, je ustanovení § 3038 v části páté, totiž jedno z ustanovení přechodných a závěrečných. Podle tohoto pravidla „věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění“. Bez tohoto – klíčového – ustanovení by nová právní úprava majetkového práva manželského nemohla vůbec začít fungovat.[4]
IV. Po malé odbočce se vrátím zpět k právní úpravě majetkových poměrů soužijících osob jiných než manželů. Je tady mezera v zákoně nebo není?
Občanský zákoník dnes obsahuje obecnou právní úpravu společenství, totiž spoluvlastnictví bez vyjádření podílů. Tomu se někdy v západní právní teorii říká jednoduchá společnost („einfache Gesellschaft“), protože tato společnost není právnickou osobou (srov. §§ 1236 n.). Snad srozumitelněji řečeno: stejně jako manželé, pro které platí zákon, mohou i jiné osoby, v tomto případě nejspíš smlouvou, upravit své majetkové poměry tak, že budou mít své jmění ve společenství a budou společníky, že tedy každá z těchto osob bude mít právo k celé věci. Pokud si své poměry samy neupraví, bude po dobu trvání soužití existovat společenství ke všemu, co společně nabyly (tedy obdobně jako kdyby žily v manželství a zákonný režim smlouvou nevyloučily), ale zanikne-li jejich spolužití, zanikne i společenství jmění a vypořádá se podle ustanovení o spoluvlastnictví (§ 1239). To ovšem znamená, že se nemohou zohlednit významné okolnosti, ať stále trvající, ať existující v době trvání soužití, tak, jako v případě vypořádání SJM. Právě v tom je spatřován významný problém a podstatný nedostatek právní úpravy. Zákon tyto lidi, lidi, kteří manželsky žijí, byť dlouhou dobu v majetkovém společenství, při jeho zániku chráníme zcela nedostatečně.
Ale dříve, než vyjádříme jednoznačný odsudek, vezměme v úvahu také jednu ze základních zásad našeho civilního kodexu: „práva patří (jen) těm, kdo pečují, kdo se starají, kdo jsou bdělí“ (vigilantibus iura). Lze s vědomím této zásady vyložit obsah § 1237 tak, že si spolužijící osoby mohou ujednat pro případ zániku společenství a majetkové vypořádání režim, podle kterého se vypořádává SJM, nebo ne? Jedná se v podstatě o to, jak vyložíme slova „se řídí ustanoveními, podle kterých bylo společenství zřízeno“. A dále také slova „... není-li stanoveno něco jiného“. Jinak řečeno, lze smluvní ujednání považovat za „ustanovení“, která jsou způsobilá „něco jiného stanovit“?
V. Postoupím dál, totiž k manželství a jeho zániku. V Evropě i dalších státech světa, všude, kde katolická církev hrála nebo dosud hraje podstatnou úlohu právě ve věcech manželství, je – a to v souladu s církevní naukou – zánik manželského společenství nebo manželského soužití, jak chcete, standardně dvojí. Rozlišuje se na jedné straně separace, odloučení, dříve u nás „rozvod od stolu a lože“, na druhé straně rozvod jako úplný zánik manželství za života obou manželů, dříve u nás „rozluka“.
Je potřeba uvážit, že u nás existují takové páry, které žijí odděleně, aniž by podstoupily rozvodové řízení. Tady si vzpomeňme na ustanovení o obvyklém vybavení rodinné domácnosti. Je ale namístě připomenout také ustanovení další, počínaje § 691. Jak je třeba se chovat, resp. jaké jsou právní následky opuštění rodinné domácnosti? Opuštění rodinné domácnosti už není důvodem zániku nájemního práva. Pravidla upravující vzájemná práva a povinnosti manželů pro případ, kdy některý z nich opustí rodinnou domácnost, jsou dána jak v těch ustanoveních, která regulují povinnosti a práva manželů po dobu trvání manželství, tak v těch, která jsou rozhodná pro případ upuštění rodinné domácnosti jedním z nich.
Je zde upravena povinnost přispívat na rodinnou domácnost, zejména tehdy, když v ní žije potřebné dítě. Dále se upravuje vzájemné zástupčí oprávnění manželů, a konečně, upravuje se jednání spočívající v obstarávání společných potřeb pro rodinnou domácnost. Upravují se také důsledky opuštění rodinné domácnosti vzhledem k obvyklému vybavení rodinné domácnosti.
Jde o zcela speciální ustanovení, která mají smysl právě jenom za této situace, protože ve všech jiných případech, kdy se vypořádává společně jmění, se vypořádává včetně toho, co patří do obvyklého vybavení rodinné domácnosti a o čem platí podmínky, které jsou relevantní pro vstup majetkové hodnoty do SJM.
VI. Přibližme si následky rozvodu. V souvislosti s ním se řeší otázky osobních práv, práva na příjmení, otázky osobně majetkové, totiž vyživovací povinnost rozvedeného manžela, a otázky ryze majetkové. To jsou jednak otázky týkající se, řekněme, společného jmění manželů, a další typicky majetkové otázky (vypořádávají se souvisle se společným jměním manželů). Dále jsou zde majetkové otázky, které se týkají bydlení manželů.
U nás je podle mého názoru velký problém v tom, že stále setrváváme na oddělení jednotlivých řízení. Výživné se řeší odděleně od majetkových věcí, bydlení se řeší také odděleně. Naopak, do společného jmění se vůbec nezapočítávají důchodové nároky. To všechno jsou otázky, které se na západ od našich hranic řeší v jednom jediném řízení. Rozhodné je to, že právo či povinnost má majetkový aspekt, a vzniklo tak, že by o něm mohlo platit, resp. platí, že patří do SJM. Takže v souvislosti s tím, jak se vypořádává společné jmění, se samozřejmě musí řešit i výživné a bydlení, popř. další majetková práva a povinnosti manželů, a není žádný důvod pro jiný postup. U nás je to však dáno historicky, řekněme, že z důvodů z dob totalitních. Buďme ale rádi, že alespoň v rozvodech, kde se nezjišťuje příčina rozvratu, se přece jen žádá, aby byly předem uzavřeny dohody o těchto otázkách. Jinak řešení v podobě jediného řízení, je soudím, ta pravá cesta, jak co možná spravedlivě manžely podělit.
Pokud jde o zmíněné důchodové nároky, je to další moment, který u nás zatím – bohužel – není vůbec nijak reflektován. A přitom může jít o veliké peníze. Jde o částky, které leží „jaksi“ mimo, a přitom není pravda, že je to pouze osobní záležitost dotyčného manžela. Při smluvním důchodovém pojištění může jít o vyvádění i větších částek ze společného jmění manželů do majetku jednoho z nich. Nejde o to, že by to nikoho nenapadlo, ale tento celkem dobře srozumitelný návrh byl při přípravných pracích odmítnut. Projevily se v tom zřejmě určité společenské meze, které česká společnost ještě akceptuje a za které rozhodně jít nehodlá. Nebo zatím nechce jít.
Pokud jde o výživné rozvedeného manžela, jde o osobně vázané majetkové právo. Jak víte, došlo v této oblasti k obrovské proměně. Dříve byla právní úprava velmi kusá. Je pravdou, že byla často zneužívána i ze strany úřadu poskytujícího dávky sociálního zabezpečení, a že nebylo výjimečné tvrzení: jednou jsi žil v manželství, tak k tobě má primární vyživovací povinnost tvoje bývala manželka, manžel. Judikatura naštěstí tento názor odmítla, ale potencionálně tady nebezpečí uplatňování zmíněného názoru stále existovalo. Proto se tato otázka stala předmětem velkého sporu o konkrétní podobu právní úpravy výživného rozvedeného manžela. Polemizovalo se o tom, zda to má být jen příspěvek na výživu (jako kdysi dříve) nebo výživné se vším všudy, kolik má údajně potřebný rozvedený manžel dostat, tj. jaká mají být rozhodná hlediska, jestli má nebo nemá být omezena doba, po kterou je možné toto výživné dostávat. Výsledným řešením je oněch jedenáct podmínek, které je třeba splnit, aby někdo získal výživné rozvedeného manžela (srov. § 760). Naplnit tyto podmínky je poměrně náročné. A já si dokonce skoro myslím, že není mnoho těch, kteří jsou reálně schopni je splnit. Na druhé straně ale doufám, že rozumný soudce vyjde ze základu, který tu byl dříve, tedy bude se ptát, je-li tu potřebnost vzniklá v souvislosti s manželstvím a zda by přiznání výživného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Čili, že manžel či manželka se vyčerpali během trvání manželství, ať už kvůli péči o manžela, péči o děti, anebo domácnost apod. V každém případě ztratili své já, především ve smyslu pracovní způsobilosti. Vzhledem k tomu, jak vypadá nesouvislost, resp. oddělenost, v uplatňování těch jednotlivých práv, jak jsem o tom prve mluvila, může se samozřejmě stát, že potřebný rozvedený manžel nedostal při vypořádání společného jmění a bydlení tolik, kolik by potřeboval, a tudíž je třeba jej nějak podporovat. Je otázka, jak k tomu budou soudy přistupovat, ale zatím, pokud je mi známo, je tendence celkem rozumná, bez většího ohledu na kogentní pravidla občanského zákoníku.
Pokud jde o majetkové povinnosti a práva při zániku manželství, myslím si, že v podstatě není mnoho, co říct. Nebyl důvod právní úpravu zásadně měnit. To, co se snad již změnilo nebo má změnit a změnu si docela určitě zaslouží, je to, co mnohé bolí. Jde o ochranu manžela, respektive ochranu věřitele za trvání společného jmění manželů. Ale to není, jak známo, otázka jenom občanského zákoníku, jde zejména o otázku procesních a exekučních předpisů.
Pokud jde o vypořádání, vypořádává se nejen společné jmění, ale všechno, co je manželům, resp. rozvedeným manželům společné. To je úkolem soudu, pokud vypořádává. Na druhé straně občanský zákoník umožňuje dohodu částečnou i před rozvodem, před zánikem manželství, to znamená sub conditione zániku, a myslím si, že to odpovídá tendencím, které tady dávno existují. Manželé jsou schopni se dohodnout o něčem, uzavřít dohodu o něčem, a přece jenom tady něco zůstane, třeba právě v podílovém spoluvlastnictví. Proč to neřešit tímto způsobem?
Složitou úpravu má bydlení po zániku manželství. Tam se předně rozlišuje důvod zániku manželství, to znamená jednak smrt, jednak rozvod. Pokud jde o rozvod, rozlišují se jednotlivé právní důvody bydlení. Je potřeba reflektovat skutečnost, zda manželé měli společné právo, nebo stejné právo, stejně silný právní důvod, anebo rozdílný právní důvod. Upravuje se problematika práva bydlení, naproti tomu právo bydlet; je třeba dobře rozlišovat. Jde tedy jenom o to, se s tím rozumně vypořádat. Bohužel jsou ustanovení, která tuto problematiku upravují, komplikována faktem, že v řešení konkrétní situace hraje významnou roli dítě. Potřebné dítě je zde velmi podrobně popisováno. To je potíž. Namnožení slov totiž znepřehledňuje právní úpravu, pro běžného čtenáře ji činí nepřístupnou, porozumět jí stojí velkou námahu. Když se tím probíráte, musíte si nejprve rozebrat, jaké to dítě vlastně je. Podle mého názoru by se to zkrátit dalo, totiž mělo být využito legislativní zkratky, zejména když se objevila další komplikace v podobě „nezletilého, který není plně svéprávný“.
V této souvislosti není nezajímavým ten fakt, že manželé mají právo bydlení po dobu jednoho roku. Jedná se v podstatě o legální služebnost. To má samozřejmě svůj veliký význam. Aniž bychom měli institut náhradního bydlení, mluvíme zde o „náhradě“, kterou má jeden rozvedený manžel poskytnout druhému.
VII. A tím jsem se dostala na závěr. Ráda bych konstatovala, že negativní hodnocení právní úpravy obsažené v občanském zákoníku není na místě. Zákoník – podle mého názoru – vedle technických pochybení vykazuje některé nedostatečnosti, či snad dokonce mezery. V nějaké přiměřené době může dojít k jeho doplnění či opravě (např. i v otázkách právní ochrany dítěte). Dnes ale není pro zásah do textu kodexu, natož do jeho koncepce, žádný důvod. Prostě proto, že není vůbec snadné nejdříve začít myslet trochu jinak, než jsme po léta byli zvyklí, a kodex s vším všudy nahlédnout. Mám ostatně za to, že i vzhledem k občanskému zákoníku by měla být ctěna zásada „potius valeat actus quam per eat“![5]
Kongres Právní prostor 2015
Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/
[1] Pokud jde o heterosexuální dvojice, existuje dnes již v mnoha státech institut původně angloamerického práva: common law marriage. Jedná se o manželství vzniklé fakticky, tj. aniž byly splněny požadavky zákonem pro vznik manželství jinak stanovené. Manželství vzniká de facto per usu, soužitím páru manželským způsobem života po jistou dobu, kdy se má obecně za tyto, že dotyčné osoby skutečně manžely jsou. Takové páry mají ochranu především veřejnoprávní (daně, dávky, důchody apod.), a předpokládá se, že si své soukromé poměry eventuálně podle své vůle (libosti) sami upraví. První verze návrhu občanského zákoníku podobnou úpravu obsahovala, ale brzy byla odstraněna většinovým stanoviskem s odůvodněním, že je třeba trvat na kogentních pravidlech statusového práva. Nutno konstatovat, že právě tato mezera je mnohými hodnocena negativně.
[2] Johnson a.O. versus Ireland, December 18 1968 (1986) ECHR 17, 9697/82, (1986) 9 EHRR 203.
[3] Srov. např. Code civil Québecku nebo Burgerlijk Wetboek Holandska.
[4] Z důvodů mně neznámých začal se v praxi šířit názor, že cit. ust. § 3038 je legislativní chybou, která má být odstraněna technickou novelou. Autoři tohoto názoru nejspíš neznají koncepci naší nové právní úpravy, ani se neseznámili se zahraničními relevantními pramen.
[5] Ať právní jednání spíš platí než neplatí, spíš je než není.
Diskuze k článku ()