Úvod
Nejednou někdo takový v širší rodině je. Vzdálenější příbuzný, jenž figuruje v intestátní dědické posloupnosti a s jehož představou jako svého dědice se zůstavitel z různých příčin nemůže a především nechce smířit. Co na tom, že nástup takového dědice je často málo pravděpodobný. Zůstavitel chce mít zkrátka jistotu. Leč k vydědění přistoupit nemůže, neboť dotyčný vzdálenější příbuzný není jeho nepominutelným dědicem; ostatně i důvody mohou být jiné než v případě (skutečného) vydědění.
Od 1. 1. 2014 nabízí úprava dědického práva pro tyto případy vskutku přímé řešení v prohlášení zůstavitele podle § 1649 odst. 2 OZ, nazývaném (v teorii i praxi, nikoli však v zákoně samotném) „negativní závěť“. Na rozdíl od úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která tento institut výslovně nezohlednila a v důsledku své úsporné a přísné koncepce ani nepřipouštěla;[1] zůstaviteli tak nezbylo, než zabránit nástupu nežádoucího zákonného dědice ustanovením dostatečně „spolehlivého“ závětního dědice, případně i náhradního dědice.[2]
Řečený institut je jedním ze specifických, avšak jistě ne nepraktických příkladů respektu nové úpravy k autonomii zůstavitele.
Podstata tzv. negativní závěti. Proč a nakolik výstižně se hovoří o negativní závěti?
Tzv. negativní závěť spočívá v prohlášení, kterým zůstavitel vyloučí, aby po něm nabyl pozůstalost některý z okruhu zákonných dědiců, který však není dědicem nepominutelným. Jedná se o svébytný způsob pořízení pro případ smrti (ovšem v širším smyslu, než jak pořízení pro případ smrti vymezuje ustanovení § 1491 OZ[3]).
Označení „negativní závěť“ má dosti silný hovorový příznak, nicméně nelze mu upřít ani jistou eleganci; chce se jím říci, že se jedná o „závěť naruby“. Totéž ovšem ukazuje, že svou podstatou má tzv. negativní závěť k závěti v přesném, právním slova smyslu daleko.
Z hlediska podstaty má tzv. negativní závěť blíže k institutu vydědění: oba instituty slouží k tomu zabránit nástupu konkrétního zákonného dědice. Rozdíly oproti vydědění lze spatřovat zejména v osobách (vyděděním se postihují nepominutelní dědici, tzv. negativní závětí jiné osoby) a v důvodech (vydědění je vázáno na zákonem taxativně vypočtené důvody – exheredační důvody, tzv. negativní závěť tak omezena není, k tomu viz ještě dále); s tím úzce souvisí rozdíl v kvantitě úpravy (vydědění je věnováno několik konkrétních, věcných pravidel, úprava tzv. negativní závěti je koncentrována do pravidla odkazovací povahy).
Ze vztahů tzv. negativní závěti k jiným institutům dědického práva zbývá poukázat na zásadní odlišnost od pravidla § 1594 odst. 1 OZ, podle něhož „povolá-li zůstavitel dědice s určením, že ten určitou věc dědit nemá, považuje se to za zřízení odkazu zákonným dědicům“ (lze hovořit o právní fikci zřízení odkazu zákonnému dědici). Poměr zůstavitele ke zmíněnému dědici je zde právě opačný: zůstavitel tohoto dědice nevylučuje, nýbrž povolává; jen určitou věc vyhrazuje – i když jen mlčky – někomu jinému (zpravidla tomu tak bude nikoli proto, že by hodlal primárně zabránit nabytí dané věci dědicem, nýbrž proto, že ví o osobě, která tuto věc lépe využije, je schopna dodržovat pravidla zvláštního zacházení s věcí či péče o ní, má k věcem tohoto druhu zvláštní vztah atd.).
Způsob právní úpravy
Institut tzv. negativní závěti kotví v § 1649 odst. 2 OZ: „Stejným způsobem může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude.“
Systematické zařazení do posledního paragrafu a odstavce oddílu nazvaného „Vydědění“ (část třetí hlava III díl 5 oddíl 2) odpovídá (již konstatované) příbuznosti tomuto institutu.
Citované ustanovení navazuje na pravidlo předchozího odstavce, podle něhož lze „prohlášení o vydědění […] učinit nebo […] změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť.“ Jinými slovy, co do způsobu pořízení zákon odkazuje jak u vydědění, tak u tzv. negativní závěti na úpravu závěti (stricto sensu).
Vybrané otázky nad právní úpravou
Jednou z možných otázek je, zda prohlášením podle § 1649 odst. 2 OZ lze nabytí pozůstalosti nikoli zcela vyloučit, nýbrž pouze omezit. Před dikci „pozůstalost nenabude“ takovou možnost právní úprava nepochybně skýtá. Nejspíše se k ní dospěje cestou systematického výkladu, založeného na argumentu, že pravidlo citovaného odstavce odkazuje na úpravu závěti v návaznosti na předchozí odstavec týkající se vydědění, a tedy vlastně prostřednictvím vydědění; to je pak v § 1646 odst. 1 větě první OZ výslovně chápáno alternativně jako vyloučení práva na povinný díl nebo pouze zkrácení na tomto právu. Přesvědčivou argumentaci nabízí i argument a maiori ad minus, použitý v kontextu široké autonomie zůstavitele: jestliže zůstavitel podle § 1649 odst. 2 OZ může nabytí pozůstalosti některým z nikoli nepominutelných dědiců vyloučit, zajisté je může také (jen) omezit.
Řada otázek souvisí s odkazovací povahou ustanovení § 1649 odst. 2 OZ. Tak například otázka, zda „stejný způsob“ zahrnuje i stejné důvody vyloučení nástupu konkrétního dědice. Adekvátním výkladem „způsobu“ (nezahrnuje důvody) a ohledem na vztah zůstavitele k postižitelným dědicům (nejde o nepominutelné, tzn. zvláště chráněné dědice) je třeba dospět k závěru, že při pořizování tzv. negativní závěti zůstavitel není vázán důvody vyděnění.
Možnou podotázkou, nabízející se v souvislosti s § 1648 OZ („Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.“) je, zda v tzv. negativní závěti má zůstavitel vyslovit její důvod (jak uvedeno výše, nemusí jít o důvod totožný s některým z exheredačních důvodů). Otázka nestojí tak, zda se jedná o nutnou náležitost (tak tomu nepochybně není, jinak by totiž byl na tzv. negativní závěť kladen přísnější požadavek než na vydědění[4]), nýbrž tak, zda neuvedení důvodu způsobuje stejný následek jako u vydědění. Namístě je spíše záporná odpověď, přičemž argumentace je zcela obdobná jako u obecnější otázky, zda „stejný způsob“ zahrnuje i stejné důvody vyloučení nástupu konkrétního dědice.
Jinou otázkou související s odkazovací povahou § 1649 odst. 2 OZ je, zda právní úprava připouští také „privilegované negativní závěti“ (rozumí se tzv. negativní závěti s úlevami). Jakkoli lze uvažovat, že zatímco úlevy z formálních náležitostí jistě vyhovují urgentní potřebě zůstavitele pozitivně pořídit pro případ své smrti (tzn. určit, kdo se má stát jeho dědicem, popř. odkazovníkem), urgentnost potřeby určit, kdo z jiných než nepominutelných zákonných dědiců dědit nemá – a kromě toho již nic dalšího, je sporná, právní úpravě taková úvaha podle názoru autora této stati nepřiléhá (nanejvýše může nasvědčovat vyšší četnosti privilegovaných závětí v pravém slova smyslu než „privilegovaných negativních závětí“). Nejenže tato úprava „privilegovaným negativním závětím“ nebrání; především takové „závěti“ vyhovují obecnému příkazu vyhovět co možná nejlépe vůli zůstavitele. Proto se jeví správné připustit pořízení s úlevami také v případě tzv. negativní závěti.
Poslední z vybraných otázek míří na přechodná ustanovení k novému dědickému právu. Nad nimi se lze ptát po právních účincích tzv. negativní závěti v případě, že ji zůstavitel pořídil za dřívější právní úpravy a zemřel až po účinnosti OZ. Pokud se jedná o přechodné ustanovení § 3070 („Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.“), použití první věty naráží na pojem „pořízení pro případ smrti“, přesněji na již zmíněný taxativní způsob jeho vymezení v § 1491 OZ. Jako použitelná se nejeví ani druhá věta, neboť tzv. negativní závěť se neslučuje s legálním vymezením dovětku (viz § 1498 OZ[5]) ani vedlejší doložky posledního pořízení (viz § 1551 odst. 1 OZ[6]). Pokud se jedná o přechodné ustanovení § 3072 („Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.“), stojíme před komplikovanějším výkladovým problémem. Na jednu stranu lze položit argument (argumenty), že odkaz obsažený v § 1649 odst. 2 OZ k naposled citovanému přechodnému ustanovení nevede a že analogické použití přechodného ustanovení zde není korektní (při použití přechodných ustanovení zasahujících do zásadních otázek týkajících se existence a účinků právních jednání není pro analogii místo). Na druhé straně ovšem vyvstává (přinejmenším) pochybnost, nakolik takový výklad konvenuje celkovému účelu přechodné úpravy dědického práva, konkrétněji řečeno, nakolik se s tímto účelem srovnává, že přechodná úprava rehabilituje „stará vydědění“ coby závažnější zásah do práv druhých osob (z hlediska kategorie dotčených zákonných dědiců – jedná se o nepominutelné dědice – i intenzity důvodů – jedná se o taxativně vypočtené důvody vydědění), a „staré negativní závěti“ nikoli; ještě výraznější obrysy tato (přinejmenším) pochybnost získává v kontextu konsolidované důvodové zprávy, vyznívající poněkud šířeji než předmětná přechodná ustanovení[7] a novým kodexem zřetelně sledovaného záměru maximálně vyhovět skutečné vůli zůstavitele. V případě, kdy zůstavitel pořídil tzv. negativní závěť za dřívější úpravy a zemřel za účinnosti OZ, má autor této stati za správné klonit se spíše k závěru o rehabilitaci nejen „starých vydědění“, ale i „starých negativních závětí“. Má za to, že výše vyslovená pochybnost získává v popsaném kontextu kvalitu dostatečného argumentu a že také ladí s akcentem kladeným novým kodexem na výklad podle objektivního účelu právní úpravy (teleologický výklad). Zdaleka však nelze předjímat, zda tento závěr dojde širšího uznání, zejména též v soudní praxi; přece jen je projevem obecně problematického volného přístupu k přechodné úpravě existence, platnosti a účinků právních jednání.
Závěr
Máme-li povšechně a stručně charakterizovat vstup tzv. negativní závěti do našeho dědického práva, z obecného pohledu lze o ní především říci, že svědčí širokému pojetí uvedeného svébytného okruhu privátní autonomie; z bližšího pohledu pak to, že doplňuje institut vydědění o další možnost negativního vymezení se zůstavitele vůči případnému nástupu konkrétního zákonného dědice.
Po praktické stránce lze soudit, že rozmanitá realita vztahů mezi potencionálními zůstaviteli a dědici zajišťuje tomuto institutu vydatný materiální pramen práva. Bude přitom zajímavé sledovat, jaké konkrétní otázky – výše naznačené i jiné – a odpovědi na ně přinese praktikování relativně stručné právní úpravy…[8]
[1] Tak např. Mikeš, J. in Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. díl. 5., jub. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 274.
[2] Srov. tamtéž, s. 275.
[3] Citované ustanovení zní: „Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.“
[4] Srov. § 1648 OZ: „Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.“
[5] Citované ustanovení zní: „Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.“
[6] Citované ustanovení zní: „Zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz.“
[7] Důvodová zpráva k občanskému zákoníku (konsolidované znění). K § 3069 až 3072: „Respektuje se standardní pravidlo, že se při dědění postupuje podle práva platného v den smrti zůstavitele. Pro případ, že zůstavitel zemře za účinnosti nového zákona, se vychází z pojetí, že je třeba zhojit neplatnost či vady těch jeho projevů poslední vůle, které zůstavitel učinil za účinnosti předchozích právních předpisů, jsou-li podle těchto předpisů neplatné či jinak vadné, ale vyhovují-li novému dědickému právu. I tu se tedy zamýšlí vyjít vstříc projevené vůli zůstavitele.“ (http://obcanskyzakonik.justice.cz/, v knižní podobě Eliáš, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 1082).
[8] Konstatování stručnosti nemá vyznít jako kritika. Rozsah úpravy ve spojení s legislativním řešením lze mít za přiměřený významu právní úpravy.
Diskuze k článku ()