Vztah obdobný rodinnému dle ustanovení § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců Zdroj: Fotolia

Vztah obdobný rodinnému dle ustanovení § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců

Zákon o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb.) v ustanovení § 15a definuje rodinného příslušníka. V praxi mohlo být ustanovení, a to ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 (ve znění do 31. 12. 2010 bylo obsahově shodné ustanovení situováno v § 15a odst. 4 písm. b), obtížné interpretovat, jelikož obsahovalo poměrně nejednoznačný a široký (neurčitý) pojem – vztah obdobný rodinnému.

Mgr.  Eva Sigmundová

Mgr. Eva Sigmundová

Asistentka soudce Krajského soudu v Brně

Mgr. Eva Sigmundová

Asistentka soudce Krajského soudu v Brně

Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců do 17. 12. 2015 totiž znělo: „(3) Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti."

Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců však bylo novelizováno novelou č. 314/2015 a od 18. 12. 2015 v předmětné sporné části zní: „(2) Za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že  b) má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu.

Znění ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců do 17. 12. 2015 tak v odstavci třetím vymezilo cizince, na kterého se použila ustanovení o rodinném příslušníkovi občana EU tak, že postačovalo doložit trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a společnou domácnost. Od 18. 12. 2015 ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců blíže specifikuje požadavek na případnou aplikaci ustanovení a interpretace je tak jednodušší. Odstavec druhý písmena b) ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců jednoznačně uvádí, že se musí jednat o trvalý partnerský vztah a společnou domácnost.

Předchozí znění tak mohlo při interpretaci způsobovat obtíže, jelikož nebylo jednoznačně vymezeno, jaké vztahy lze pod pojem vztah obdobný rodinnému podřadit. Dle autorky je však třeba vykládat pojem - vztah obdobný rodinnému ve světle a znění zákona v aktuální podobě, a to tak, že nelze považovat za vztah obdobný rodinnému všechny ostatní vztahy, které nelze dle ustanovení § 15a podřadit pod jiné odstavce či písmena. Autorka má za to, že pod pojem vztah obdobný rodinnému lze zařadit především vztah druh-družka, tedy vztah partnerský, a to z důvodů uvedených níže.

Ustanovení, ve znění předchozím, stanovuje dvě podmínky, a to trvalost vztahu a podobnost ke vztahu rodinnému. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016-43 uvádí, že „Nejvyšší správní soud se výkladem ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců [pozn. do 31. 12. 2010 bylo obsahově shodné ustanovení situováno v § 15a odst. 4 písm. b) daného zákona] zabýval zejména v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, v němž uvedl, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče-děti, prarodiče-děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče-děti, prarodiče-vnuci. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud přijal závěr, dle kterého jsou rodinnými vztahy právě vztahy rodinných příslušníků, jež odpovídají dílčím ustanovením § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z rozsudku lze dále dovodit, že takové vztahy, které formálně nejsou rodinnými vztahy dle § 15a odst. 1 uvedeného zákona, ale jsou jim svým obsahem (tedy v rovině faktické) analogické, lze kvalifikovat jako vztahy obdobné vztahům rodinným ve smyslu pojmu zavedeného ustanovením § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž v takovém případě je následně potřeba zkoumat pro účely posouzení aplikovatelnosti § 15a odst. 3 písm. b), zda byl žadatelem takto tvrzený vztah v řízení o žádosti dostatečně doložen, a případně posoudit trvalost daného vztahu a konečně i podmínku soužití žadatele s dalším účastníkem vztahu ve společné domácnosti. Již z uvedeného je zřejmé, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014-34, se od právního názoru podaného v posledně citovaném rozsudku částečně odchýlil, neboť v něm Nejvyšší správní soud shledal rozhodným předpokladem pro kvalifikaci vztahu jakožto vztahu obdobného vztahu rodinnému blízké příbuzenství cizince a občana Evropské unie. Na základě takto odlišných kriterií pro posuzování typového vztahu jakožto potenciálního vztahu obdobného rodinnému pak dospěl Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích k opačným právním závěrům, konkrétně pokud jde o sourozenecký vztah jakožto vztah obdobný rodinnému, kdy pátý senát shledal, že sourozenecký vztah nemůže takovým vztahem být, kdežto třetí senát dospěl k závěru, že sourozenecký vztah takto kvalifikovat lze a že je třeba v takovém případě zkoumat naplnění podmínky soužití ve společné domácnosti.“

Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu se u interpretace pojmu obdobného rodinné vztahu rozešla v rozsudku č. j. 3 Azs 211/2014-34. K předložení k rozšířenému senátu k posouzení však nedošlo. K rozporu mezi rozhodnutím č. j. 3 Azs 211/2014-34 a rozsudku, č. j. 5 As 6/2010-63 druhý senát ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016-43 konstatuje, že „Nejvyšší správní soud je toho názoru, že rozsudek ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014-34, představuje ojedinělé vybočení z jeho rozhodovací činnosti, pročež není namístě postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Třetí senát v uvedeném rozsudku popřel některé nosné důvody dřívějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, aniž by předtím v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Před vydáním odlišného rozsudku třetího senátu se přitom na základě právního názoru dle rozsudku č. j. 5 As 6/2010-63 již vyvinula zcela koherentní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu v těchto otázkách, jak ostatně reflektuje rozsudek ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 177/2016-28, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že v době rozhodování o přechodném pobytu stěžovatelky v roce 2008 šlo o relativně novou právní úpravu a (jak upozorňuje žalovaná na str. 5 napadeného rozhodnutí) výklad pojmu vztah obdobný vztahu rodinnému byl v aplikační praxi žalované nejednotný. Výklad uvedeného pojmu se sjednotil v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu (již citovaný rozsudek ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, č. 2094/2010 Sb. NSS). Vztah obdobný vztahu rodinnému je vykládán restriktivně. Ačkoliv obsah pojmu dopadá na širší okruh vztahů než citovaný článek Směrnice 2004/38/ES (vztahuje se na všechny trvalé faktické vztahy obdobné vztahům rodinných příslušníků dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoliv jen na vztah partnerský), nezahrnuje vztahy sourozenecké, vztahy bratranec-sestřenice, teta-neteř, ani faktické vztahy obdobné. (…) Výslovně se pak vůči uvedenému rozsudku třetího senátu vymezil první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 1 Azs 273/2016-33, s konstatací, že uvedl-li Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku (tj. rozsudek ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014-34), že na sourozenecký vztah by bylo možno nahlížet jako na vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jedná se o názor vybočující ze shora popsané ustálené judikaturní linie založené rozsudkem č. j. 5 As 6/2010-63, a nelze jej proto v případě stěžovatele aplikovat.“

Rozhodovací praxe tak zůstala u interpretace pojmu uvedeného v rozhodnutí č. j. ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, č. 2094/2010 Sb. NSS, kde pátý senát konstatuje, že „Vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr - sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah bratranec - sestřenice.“

K vymezení analogického vztahu je třeba, dle směrnice č. 2004/38/ES, určit, co je myšleno vztahem rodinným. Za vztah rodinný směrnice považuje manžele, partnery, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; potomky v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b) (registrovaní partneři) a předky v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b) (registrovaní partneři).

Dle zákona o pobytu cizinců vnitrostátní úprava považuje za rodinného příslušníka, resp. za vztah rodinný: manžela, rodiče, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, dále potomka mladšího 21 let nebo takového potomka manžela občana Evropské unie a jako poslední možnost zákon uvádí potomka nebo předka anebo potomka nebo předka manžela občana EU, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.

Vztah obdobný rodinnému se tak musí blížit vztahu rodinnému dle zákonné úpravy a dle úpravy EU. Musí se jednat o vztah trvalý, o vztah, který je zaměnitelný se vztahem rodinným, spolu se splněním dalších zákonem stanovených podmínek. Aby mohl být vztah považován za vztah obdobný rodinnému, musí splňovat podmínku trvalosti, a proto je třeba v každém případě posuzovat, jestli se jedná o vztah s dlouhodobou úzkou citovou či jinou vazbou. U společné domácnosti se musí jednat o doložení trvalosti společného života, společné úhrady nákladů na své potřeby apod.

Jazykovým výkladem ustanovení jednoznačně musíme dojít k závěru, že se musí jednat o vztah obdobný a ne totožný. Obdobný vztah, dle názoru autorky, nemůžeme ztotožňovat zcela se vztahem rodinným, jak je vymezen zákonem.

Proto na příklad u vztahu snacha-zeť, kdy je snacha občanem Evropské unie, dle autorky nelze považovat za vztah obdobný rodinnému. Samotný vztah by se totiž mohl posuzovat jako rodinný, dle ustanovení § 15a, pokud by se jednalo o závislost na výživě mezi snachou a zetěm (z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie). Pokud by byla doložena tzv. „vyživovanost“, lze na rodiče manžela občana EU nahlížet jako na rodinného příslušníka dle ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

Pokud by však závislost na výživě splněna nebyla, dle autorky nelze na vztah aplikovat ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a považovat jej za vztah obdobný rodinnému. I přestože by spolu všichni žili v jedné domácnosti a zeť by přispíval na domácnost a splňoval by tak jednu z podmínek, nelze dle autorky v tomto případě hovořit o vztahu trvalém, tedy o splnění podmínky druhé, protože se jedná o vztah, ve kterém se zeť ocitl mimo vlastní vůli a není zde zákonem vyžadovaná silná a úzká citová vazba, která by trvala do budoucna. Trvalým vztahem je třeba myslet vztah, který je dobrovolný, vzniká na základě úzké citové vazby s myšlenkou trvalého soužití, s myšlenkou vzájemné závislosti a potřebou vytvořit vztah, který by se mohl za splnění jiných podmínek, považovat za rodinný.  

Závěrem tak lze uvést, že dle výše uvedeného má autorka za to, že ustanovení § 15a odst. 3 písm. a), ve znění do 17. 12. 2015, nelze interpretovat neomezeně, bez limitů, ale je třeba ustanovení aplikovat jen na takové případy, které splňují zákonem stanovené podmínky. Ustanovení nelze aplikovat na veškeré případy tzv. „zbytkových“ osob, které nelze zařadit pod jiná ustanovení zákona o pobytu cizinců dle ustanovení § 15a. Z cíle samotného ustanovení, z interpretace celého zákona lze dojít k závěru, že ustanovení směřuje především na partnery a druhy, avšak v souladu s č. j. 5 As 6/2010-63 nelze uzavřít, že pouze na ně. Partneři však zcela splňují podmínky zákonem uvedené, a to trvalost soužití, citovou vazbu, závislost, budoucnost a společné soužití. 

judikatura cizinci rodinné vztahy

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X