Je nutné si uvědomit, že orgány činné v trestním řízení mohou činit souběžně jak úkony trestního řízení podle trestního řadu v řízení proti uprchlému, tak úkony související s vydáním evropského zatýkacího rozkazu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
Řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu je zvláštní typ trestního řízení. O jeho konání rozhoduje i bez návrhu soud po podání obžaloby v případech, kdy se obviněný vyhýbá trestnímu stíhání svým pobytem v zahraničí nebo se skrývá před orgány činnými v trestním řízení, a to i na území České republiky. V tomto řízení není třeba doručovat obviněnému písemnosti, jejichž úspěšné doručení je jinak v „klasickém“ řízení podmínkou pro konání procesních úkonů, ale veškeré tyto písemnosti se doručují do rukou jeho obhájce, kterému náležejí stejná práva jako obviněnému. Soud může v tomto řízení vynést i odsuzující rozsudek. Zajímavostí však je, že pokud odpadnou důvody pro konání řízení proti uprchlému, např. v důsledku toho, že obviněný se vrátí do České republiky, přestane se skrývat nebo je předán do ČR, a tento rozsudek je již v právní moci, může tento obviněný navrhnout zrušení[1] tohoto rozsudku a trvat na opětovném projednání věci v hlavním líčení.
Pokud se obviněný, proti kterému se vede trestní řízení, nebo osoba, která byla pravomocně odsouzena a která nenastoupila k uloženému výkonu trestu, bude nacházet v jiném členském státě Evropské unie (než ČR), bude se obligatorně postupovat podle příslušných ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci upravujících institut evropského zatýkacího rozkazu. Jestliže by se taková osoba zdržovala mimo členské státy EU, bude třeba využít institut extradice.
Evropský zatýkací rozkaz je v našem právním řádu řešen nově v zákonu o mezinárodní justiční spolupráci, a to konkrétně v § 190 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Tento institut byl do českého právního řádu implementován na základě rámcového rozhodnutí Rady EU 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy a původně byl zakomponován do trestního řádu. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že tato problematika byla poměrně rozsáhlá a do trestního řádu úplně organicky nezapadala, byla ustanovení o právním styku s cizinou, kam spadala i úprava evropského zatýkacího rozkazu, z trestního řádu přesunuta do nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
Jednotlivá ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu přinášejí podstatná technická zjednodušení oproti extradičnímu řízení, což bylo i stěžejním důvodem pro jeho zavedení. Ze zákona se institutem evropského zatýkacího rozkazu rozumí rozhodnutí soudu České republiky nebo justičního orgánu jiného členského státu EU, vydané za účelem zatčení a předání osoby z/do jiného členského státu EU, a to pro určité skutky[2], pro něž byl evropský zatýkací rozkaz vydán[3]. Je vydáván obligatorně v případě, že byl vydán příkaz k zadržení nebo byl proveden jiný obdobný[4] úkon, přičemž k zadržení nebo k obdobnému úkonu ve lhůtě 6 měsíců od vydání úkonu nedošlo. Pokud je tato osoba následně v členském státě EU na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržena, je umístěna do předávací vazby a příslušný orgán daného členského státu EU rozhoduje o jejím předání do příslušného členského státu EU. Pokud tento stát shledá předání důvodným, orgány členského státu na určeném místě předají požadovanou osobu orgánům České republiky. Jestliže trestní řízení vedené proti obviněnému ještě nebylo pravomocně skončeno, pokračuje se v trestním řízení již v přítomnosti obviněného. Pokud trestní řízení již pravomocně skončeno bylo a obviněný byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu, může odsouzený podat návrh na zrušení tohoto rozhodnutí a trvat na opětovném projednání jeho věci v hlavním líčení.
*Autory příspěvku jsou Mgr. Aleš Grulich, advokátní koncipient v AK Gřivna, a Pavel Kohút, asistent v AK Gřivna.
[1] Tento specifický „kvaziopravný“ prostředek však nelze považovat za opravný prostředek v pravém slova smyslu (srov. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008 s. 509-510).
[2] Srov. § 193 odst. 2 věta druhá zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
[3] Zásada speciality, podle § 198 zákona o mezinárodní justiční spolupráci má tato i určité výjimky z obecného pravidla.
[4] Zákon o mezinárodní justiční spolupráci uvádí v § 193 odst. 1 dále příkaz k zatčení, příkaz k dodání do výkonu trestu a situaci, kdy byly soudem učiněny úkony směřující k dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.
Diskuze k článku ()