Nejprve ale v čem spatřuji onen Bermudský trojúhelník současného trestního řádu. Ve třech ustanoveních upravujících okamžik, kdy osoba zadržená ve zkráceném řízení musí mít obhájce.
Prvním vrcholem trojúhelníku je obecné ustanovení § 36 odst. 4 písm. a) tr. ř., které praví, že obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Příčina je podle mě zřejmá. Významné procento kauz v tomto typu řízení z povahy věci končí po výslechu před soudcem uložením různých alternativních trestů trestním příkazem, či dokonce procesním odklonem. A tak pouze v hlavním líčení obviněnému reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu. Z letité zkušenosti vím, že ve zkráceném řízení se hlavní líčení až na výjimky nařizuje zkrátka tehdy, kdy státní zástupce prosazuje, či soudce předpokládá nepodmíněný trest.
Druhý bod nalezneme v ustanovení § 314b odst. 2 tr. ř., podle kterého byl-li soudu s doručením návrhu předán zadržený podezřelý, soudce jej do 24 hodin vyslechne jako obviněného.(...) Současně rozhodne o vazbě a vezme-li do vazby obviněného, který si obhájce dosud nezvolil, ani mu nebyl ustanoven, umožní mu, aby si zvolil ve stanovené lhůtě obhájce (§ 38), a pokud tak neučiní, obhájce mu ustanoví (§ 39 odst. 1). Logicky, vzetí do vazby je samo o sobě důvodem k nutné obhajobě dle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž v tomto typu řízení přichází do úvahy až v soudním stadiu.
Třetím vrcholem je ustanovení ve své obecnosti nejméně jednoznačné, § 36 odst. 2 tr. ř.: Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Takovou „gumovou“ právní úpravu mít pochopitelně musíme. Při sebepestřejším výčtu okolností důležitých pro nutnou obhajobu se vždy najde nějaká hraniční, zvláštní situace, kterou musí orgány činné v trestním řízení správně analyzovat a podporu obhájcem obviněnému poskytnout.
Tak, a čemu se tedy vlastně Ústavní soud věnoval? Pod spisovou značkou I. ÚS 469/16 rozhodl dne 22. 3. 2016 dvěma právními větami:
I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 spočívajícím v nepoučení o možnosti ustanovení obhájce a nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 24 T 168/2015 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se zakazuje pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 24 T 168/2015.
Copak se v sedmém pražském obvodu přihodilo, že musel zakročit až Ústavní soud?
Stěžovatelka byla dne 9. 12. 2015 zadržena hlídkou policie a následně předána Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Ten ji trestním příkazem shledal vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Tohoto přečinu se měla dopustit tím, že se zdržovala na území České republiky, přestože jí dříve bylo uloženo nejprve správní vyhoštění, následně též trest vyhoštění trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 T 71/2015 ze dne 22. 10. 2015.
Stěžovatelka se v současném řízení na místě vzdala odporu proti trestnímu příkazu a soud následně rozhodl o jejím propuštění ze zadržení. Ještě téhož dne stěžovatelka ovšem podala proti trestnímu příkazu odpor prostřednictvím svého obhájce. Soud obhájce stěžovatelky informoval o tom, že pokud nedoloží rozsudek o omezení svéprávnosti stěžovatelky, zůstává trestní příkaz v právní moci.
Jak vyplývá ze shora citovaných právních vět, Ústavní soud se s postupem nalézacího soudu neztotožnil. Proč?
V odůvodnění svého nálezu nejprve stručně a barvitě shrnuje, že v řízení měla stěžovatelka k dispozici tlumočnici, nebyla však obhajována obhájcem. Samosoudkyně stěžovatelku vyslechla k okolnostem zadržení a důvodům vazby, dále k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné, na což stěžovatelka sdělila mimo jiné to, že území státu neopustila, neboť nemá dostatek prostředků na zakoupení jízdenky na Ukrajinu. Soudu proto slíbila, že si na jízdenku v nejbližších několika dnech vydělá, aby mohla odejít na ambasádu a tam si vše zařídit.
Soud na základě výslechu a skutečností zjištěných ze spisu stěžovatelce předal trestní příkaz a poučil ji o možnosti vzdát se práva odporu. V ústním poučení mimo jiné uvedl, že v případě, že se stěžovatelka vzdá odporu, nebude třeba ji před hlavním líčením vzít do vazby a bude možné ji propustit na svobodu. Stěžovatelka se k opakovanému dotazu soudu práva odporu vzdala. Následně se opakovaně dotázala soudu, kolik dní má na opuštění státu, na což jí samosoudkyně odpověděla, že jej musí opustit bez zbytečného odkladu. Stěžovatelka připomněla, že při výslechu uváděla, že nejdříve musí našetřit na jízdenku na Ukrajinu, na což jí samosoudkyně odpověděla, že vyhoštění jí bylo uloženo předchozím trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6, na který se má s tímto problémem obrátit.
Jak patrno, samosoudkyně byla rázná a přímočará, nicméně se ve svých vývodech pohybovala přísně v mezích trestního řádu.
Ústavní soud svůj pohled na tuto věc neopírá bezprostředně o právo na obhájce, ale o právo na veřejné projednání věci. Zdůrazňuje, že přítomnost u jednání je imanentní součástí práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se dle něj pochopitelně lze vzdát, avšak pouze pokud vzdání se je vědomé a jednoznačné, zde odkázal na rozhodnutí I. ÚS 892/14 ze dne 20. srpna 2014.
Ústavní soud ostatně již dříve konstatoval, že trestní příkaz, který dle § 314e trestního řádu může samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že obviněný má právo se domoci projednání své věci v řádném procesu splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces. A takové právo obviněný pochopitelně má, podá-li proti trestnímu příkazu odpor, neboť poté je povinností samosoudce hlavní líčení nařídit, jak mu ukládá § 314g odst. 2 trestního řádu.
V textu stávajícího rozhodnutí ovšem ihned Ústavní soud upozorňuje na nález I. ÚS 291/96 ze dne 23. září 1997. Tímto nálezem totiž vyhověl stížnosti jiné navrhovatelky, v jejímž případě nebylo z provedených důkazů možné najisto zjistit, zda úkon, který zkoumáme, totiž vzdání se práva odporu i za osoby blízké, učinila stěžovatelka skutečně svobodně, zda jako cizinka plně pochopila, co tento právní úkon znamená a jaké vyvolá následky.
Tak, a blížíme se k otázce nutné obhajoby, respektive dostatečné poučovací povinnosti orgánů činných v trestním řízení tak, jak ji v konkrétním případě aplikoval Ústavní soud.
S okolnostmi, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba vzdává svého práva na odpor proti trestnímu příkazu, totiž souvisí též právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce.
Právo na obhajobu, respektive obhájce, se odvozuje od čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zvané též Evropská úmluva o lidských právech, která v tehdejším Československu byla ratifikována jako v prvním státě střední a východní Evropy v březnu 1992, publikována pak pod č. 209/1992 Sb.
V uvedeném ustanovení jsou obsažena tři dílčí práva na obhajobu. Prvním a základním právem obviněného je právo obhajovat se sám. Další dvě alternativy uvedené v citovaném článku zaručují právo být účinně obhajován obhájcem, je-li to třeba, dokonce ustanoveným z úřední moci. Obviněný by totiž měl být schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem a v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Právo na obhajobu prostřednictvím obhájce zabezpečuje účinnost ostatních záruk předvídaných čl. 6 Úmluvy a představuje klasický příklad takových práv, u nichž se vyžaduje zvláštní ochrana standardu "vědomého a rozumného vzdání se práva".
Standardně se proto dovozuje, že před tím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. Je třeba též zohlednit, zda se obviněný vzhledem k okolnostem nebo svým osobním charakteristikám nenacházel ve zranitelném postavení, což se obvykle chápe tak, že je omezen třeba z důvodu negramotnosti, či neznalosti úředního jazyka. Jistá míra zranitelnosti je spojována již se samotnou skutečností, že je obviněný zadržen.
V případě pochybností, jak zdůrazňuje Ústavní soud, jsou obecné soudy povinny si ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě, možnost přístupu k obhájci.
V nyní projednávané věci se stěžovatelka práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdala. Ústavní soud se proto ve světle své předchozí judikatury zabýval tím, zda to stěžovatelka učinila svobodně a zejména s plným vědomím významu a procesních důsledků tohoto kroku:
Ze skutečností zaznamenaných v trestním spisu plyne, že stěžovatelka neměla v řízení před soudem obhájce a nebyla o takové možnosti soudem poučena. Jedná se přitom o cizinku, která byla soudu předvedena ze zadržení a většinu svého času před soudem věnovala vysvětlení, že potřebuje dostatek času na získání prostředků na koupi jízdenky na Ukrajinu. Zcela jí tak unikl předmět řízení - rozhodování o vině a trestu za přečin maření úředního rozhodnutí. To je patrné i na tom, že se po vzdání práva odporu soudu dotázala, kolik dnů má na opuštění státu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že spisový materiál neobsahuje dostatek podkladů pro závěr, že si stěžovatelka byla plně vědoma procesních následků svého jednání. Je přitom zřejmé, že byla znevýhodněnou (zranitelnou) osobou ve smyslu dřívějších závěrů Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a že povahu a důsledky vzdání se práva odporu měla možnost pochopit toliko z poučení soudu (stěžovatelka byla ostatně poučena především o tom, že pokud by podala odpor, musel by ji do konání hlavního líčení soud vzít do vazby, neboť nemá pobytový titul), nikoliv z vysvětlení jí zvoleného či ustanoveného obhájce. Věc stěžovatelky nespadala pod výslovně vyjmenované případy nutné obhajoby podle § 36 trestního řádu (k tomu by však došlo, pokud by se soud namísto vydání trestního příkazu rozhodl věc projednat v hlavním líčení podle § 314b odst. 2 trestního řádu, případně pokud by stěžovatelka podala proti trestnímu příkazu odpor). S ohledem na postavení stěžovatelky však bylo namístě ji řádně poučit o významu a důsledcích vyjádření a také o tom, že má před takovým vyjádřením právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si ho sama, musí jí být z moci úřední ustanoven.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud shledal, že v projednávané věci nebylo stěžovatelce právo na obhajobu umožněno v souladu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. V důsledku toho bylo dle něj postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 v řízení porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou.
A protože stěžovatelka proti trestnímu příkazu podala ve lhůtě osmi dnů odpor, ústavní stížností napadený trestní příkaz byl dle Ústavního soudu zrušen již ze zákona podle § 314g odst. 2 trestního řádu. Proto příkaz nemohl znovu zrušit, byť to stěžovatelka navrhovala.
Jaké poučení pro mě z uvedeného rozhodnutí vyplynulo?
Především jsem se utvrdil ve svém přesvědčení, že první dva vrcholy trojúhelníku nutné obhajoby zejména ve zkráceném řízení se zadrženou osobou stačit nemohou. Že se právě v podobných případech musí samosoudce skutečně vážně zamýšlet nad tím, zda před ním stojí obviněný, jehož schopnosti se hájit obstojí v požadavku na férový proces.
Vždyť do obdobné situace se může dostat kdekdo. Nemyslím jen na nejfrekventovanější drobné krádeže v obchodech, ale i na účastníky rvačky, výtržnictví… Policie sebere takového člověka bezprostředně po činu, leckdy je ve stavu, v němž je jeho vnímání reality poněkud slabší. V policejní cele sice vystřízliví, ale než si pořádně vzpomene, co to večer vyváděl, už jej vezou před soudce. Rychlost postupu policie a státního zastupitelství bývá totiž někdy obdivuhodná, pokud si dobře vzpomínám, tak mým rekordem bylo pravomocné rozhodnutí soudu (trestním příkazem) dvanáct hodin od zadržení pachatele při činu!
Pro zkušeného pachatele žádný problém, ale je-li zadrženým nováček, trochu submisivnější vůči státnímu aparátu, navíc třeba cizinec, který se nemůže poradit se zkušenými spoluzadrženými recidivisty na cele či při eskortě, jeho schopnosti čelit nastalé situaci a převaze profesionálů-orgánů činných v trestním řízení-se limitně blíží nule.
S argumentací Ústavního soudu ohledně možného slabého postavení obviněné ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. se tedy naprosto shoduji. S výhradou, že širší zobecnění na všechny cizince zadržené policií se jistě nedá v běžné praxi očekávat.
Jako cynický praktik nemůžu ovšem nedodat, že považuji za celkem typické, že náš strážce ústavnosti správně upravuje praxi obecných soudů na příběhu osoby, jež opovrhla rozhodnutím České republiky o jejím správním vyhoštění, zcela ignorovala následné potrestání soudem a logicky navazující vyhoštění v pořadu trestního práva, aby se při svém třetím procesu hájila neschopností zaplatit si cestu z území tohoto státu. Snažila se přesvědčit soud, že za poslední týdny a měsíce od prvního vyhoštění nebyla schopna sehnat 200-300 Kč na autobus či vlak do některé ze sousedních zemí, případně cca 1100 Kč přímo na Ukrajinu.
Z čeho celou tu dobu žila? Jaký respekt ukázala vůči rozhodnutím orgánů země, jejíž ústavy se dovolává? Myslím, že nejsem dalek od pravdy, když na tomto místě vyjádřím své přesvědčení, že nikam odjet nechtěla.
Jisté okorání duše nad podobnými případy mě vede navíc k provokativní úvaze, jak asi v následném hlavním líčení ta paní dopadla? Zákaz reformace in peius asi neplatil, protože trestní příkaz byl dle uvedeného názoru zrušen odporem, nikoli rozhodnutím Ústavního soudu. Nemyslím si, že by soudkyně byla mstivá a reagovala na rozhodnutí Ústavního soudce přísnějším trestem, ale sám jsem až na výjimky vždy trestním příkazem ukládal trest nižší, než bych uložil v hlavním líčení, nedošlo-li ke změně skutkových zjištění ve prospěch obviněného. Zásady rychlosti a hospodárnosti trestního řízení jsou přece zase právem všech ostatních, daňových poplatníků, a soudce by měl tyto zásady v praxi prosazovat mimo jiné i tím, že dá stranám trestního procesu jasně najevo, že je hodlá skutečně uplatňovat.
Zklamu vás, nezjišťoval jsem si, jak to nakonec dopadlo, protože debata nad konkrétním příběhem jedné obviněné by devalvovala význam obecného poučení z rozhodnutí Ústavního soudu.
Tajemnost území pomyslného Bermudského trojúhelníku ovšem navíc zvyšuje zcela opačný pohled zákonodárce na ten týž problém, neboť do 31. prosince 2011 byl součástí trestního řádu § 179b odst. 2, který zněl: Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2). Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. Pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení (§ 314b odst. 1, 2), ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit (§ 38). O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv.
Takže v době, kdy se tento typ trestního řízení stal součástí trestního řádu, se volba obhájce, či jeho ustanovení, spíše předpokládalo, a to již během zadržení policií, vlastně přesně tak, jak to dnes vidí první senát Ústavního soudu.
Ovšem od 1. ledna 2012 již úprava přijatá parlamentem nebyla vůči podezřelým tak vstřícná, tentýž druhý odstavec § 179b trestního řádu zněl: Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2). Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv.
Vůle parlamentu šla, jak vidno, opačným směrem. Mimochodem, tento posun ve znění zákona odpovídal většinové soudní praxi.
Typický příklad situace, kdy se soudce obecného soudu ocitá v ohnisku rozdílných představ zákonodárce na straně jedné a Ústavního soudu na straně druhé na tentýž právní problém.
Diskuze k článku ()