Dne 27. srpna 2014 schválila vláda[2] návrh novely zákona 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob. V současné době je okruh trestných činů, které mohou být spáchány právnickou osobou, vyčten pozitivně, přičemž navrhovaná úprava tento koncept mění a přichází s negativním výčtem trestných činů, kterých se právnická osoba z povahy věci dopustit nemůže a tyto činy výslovně vyjmenovává. Navrhuje se tak rozšíření katalogu trestných činů mimo jiné o trestné činy proti životu a zdraví, které jsou nyní z pozitivního výčtu vyloučeny. Právě těmto trestným činů se článek dále blíže věnuje. Ve světle navrhované novely by se nově tak nově mohly právnické osoby dopustit také trestného činu vraždy (§ 140 tr. zák.), ublížení na zdraví (§ 146 tr. zák.) či těžkého ublížení na zdraví (§ 145 tr. zák.), nicméně mnohem větší význam pro praxi by měla možnost trestního postihu těchto entit za nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví, a to zejména usmrcení z nedbalosti (§ 143 tr. zák.) a nedbalostní forma (těžkého) ublížení na zdraví (§ 147 tr. zák a § 148 tr. zák.).
Cesta k univerzální trestní odpovědnosti právnických osob
Tendenci rozšiřování katalogu trestných činů směrem k univerzální trestní odpovědnosti můžeme pozorovat v kontextu evropského vývoje například ve Francii, na jejíž právní úpravu trestní odpovědnosti právnických osob upozorňuje důvodová zpráva k připravované novele. Trestní odpovědnost byla ve Francii původně omezena na trestné činy, u nichž to výslovně stanoví zákon. V původním znění francouzského trestního zákoníku byly mezi činy, které mohou být spáchány právnickou osobou, obsaženy i trestné činy proti životu a zdraví, a to ublížení na zdraví a usmrcení v nedbalostní formě. Trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti byl v roce 2005 ve Francii druhým nejčastějším trestným činem páchaným právnickými osobami. Univerzální trestní odpovědnost právnických osob (s určitými výjimkami) byla do francouzského právního řádu zavedena s účinností od 31. 12. 2005 (zákonem číslo 2004-204 ze dne 9. 3. 2004).[3]
I v rámci českého legislativního procesu byly zvažovány dvě varianty rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. První variantou bylo, že právnické osoby budou odpovědné za tytéž trestné činy jako osoby fyzické, pokud jejich spáchání právnickou osobou není z povahy věci vyloučeno. Druhou možností pak bylo zakotvení trestní odpovědnosti právnické osoby pouze za vyjmenované trestné činy, přičemž tento výčet se omezí pouze na ty přečiny a zločiny, k jejichž stíhání se Česká republika zavázala v mezinárodních smlouvách nebo u kterých povinnost postihnout právnickou osobu za jejich spáchání vyplývá z požadavků práva Evropské unie.[4] Obstála varianta druhá, tedy varianta taxativního výčtu, kdy bylo argumentováno hlavně principem právní jistoty a zásadou nullum crimen sine lege certa. Otevřený výčet byl některými autory kritizován právě z důvodu absence této základní trestněprávní zásady. S ohledem na skutečnost, že návrh novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob výslovně uvádí, za které trestné činy právnická osoba odpovědná být nemůže a neponechává model otevřeného výčtu s vágní eliminací trestní odpovědnosti za některé trestné činy, jejichž spáchání právnickou osobou je vyloučeno jejich povahou, považuji tuto variantu za legislativně vhodnou.
Jedním z důvodu zavedení trestní odpovědnosti právnických osob byla skutečnost, že ne vždy je snadné a možné vypátrat konkrétního viníka, tedy pachatele - fyzickou osobu. Tato zásada souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob je vyjádřena v § 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, kdy “trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2” a dále v § 9 odst. 3 který uvádí, že “trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby.” Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich tak, jako by ho spáchala sama.
Trestněprávní odpovědnost nemocnic
Možnost trestně postihnout nemocnice jakožto právnické osoby se jeví jako vhodný prostředek v případě systémových chyb,[5] kdy v důsledku jednání velkého množství osob vedoucímu k trestněprávně relevantnímu následku bude obtížné zjistit, kdo je za trestný čin odpovědný.
Typickým příkladem z praxe může být odmítnutí přijetí pacienta v ohrožení života, který je převážen do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou. Nedostatečná kapacita lůžek akutní péče v nemocnicích není v dnešní době neobvyklým jevem. V průběhu roku 2014 měla s přijímáním pacientů problém Zdravotnická záchranná služba hl. města Prahy. V jednom případě přijetí ženy přiotrávené léky v kombinaci s alkoholem k akutní péči trvalo hodinu a půl, z toho téměř 40 minut trvalo umístění ženy do nemocnice s volnou kapacitou.[6] V dalším případě nebylo možné přijmout tři pacienty, kteří jevili známky cévní mozkové příhody a srdečních obtíží.[7] Přitom je nutno podotknout, že takové případy bohužel nejsou ojedinělé.
Ve výše nastíněných případech si jen stěží dovedu představit, že by bylo možno dovodit zavinění konkrétního člověka. V případě kladného výsledku legislativního procesu by nově bylo možné postihnout nemocnici jako celek. V úvahu přichází především aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm d) a § 8 odst. 2 písm b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která přičítají právnické osobě jednání zaměstnance nemocnice nebo osoby v obdobném postavení. Jejich odpovědnost je omezena oproti jednání jiných osob za právnickou osobu (ředitel nemocnice) korektivem učinění opatření kriminální prevence. Nemocnice bude tedy trestně odpovědná pouze v případě, že ředitel či jiné řídící orgány nemocnice “neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu (například § 46 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností těchto osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu” nebo dokonce zdravotnický personál jednal na základě “pokynu či schválení” orgánem právnické osoby nebo osoby vykonávající řídící funkci nebo mající vliv na řízení nemocnice. Od právnických osob je tak zákonem vyžadováno, aby vypracovávaly preventivní programy, školily své zaměstnance a prováděly jiná opatření eliminující tato rizika. V praxi je tento požadavek naplňován zřízením oddělení interního auditu nemocnice. Pokud nemocnice prokáže, že žádný z těchto předpokladů nezanedbala, nebude za individuální jednání zaměstnance odpovědná[8]. To vše za předpokladu, že by zdravotnický personál nebo jiná osoba jednala v rámci činnosti nemocnice, jejím jménem nebo v jejím zájmu. Přestože není možné slučovat zavinění právnické osoby s pojmem viny u fyzické osoby, je pro konstrukci přičitatelnosti podstatná rovněž subjektivní stránka jednání zaměstnance nebo jiného pracovníka.[9]
Jak by mohla nemocnice vraždit?
Může se tedy nemocnice s ohledem na připravovanou novelu dopustit vraždy podle § 140 tr. zákoníku? Tedy úmyslně usmrtit jinou osobu? Otázkou je, zda úmyslné usmrcení jiného může naplnit uvedené podmínky přičitatelnosti jednání právnické osobě, tedy jednání v jejím zájmu, jejím jménem nebo v rámci její činnosti. Dle současné úpravy není vyžadován psychický stav jedince k takovému jednání. Jde o znaky objektivní povahy a nezkoumá se k nim zavinění. Všichni si určitě vzpomeneme na případ, který se odehrál v Havlíčkobrodské nemocnici (známý jako případ Heparinového vraha), kdy zaměstnanec nemocnice systematicky aplikoval lék na ředění krve a tím usmrtil několik pacientů. Lze si jen těžko představit, že by nemocnice neučinila všechna možná opatření, aby tomuto scénáři předešla. Proto trestněprávní odpovědnost nemocnice za trestný čin vraždy podle § 140 tr zák. bude tedy ryze krajní a hypotetická. S ohledem na individuální jednání pachatele fyzické osoby (exces zaměstnance) by se mohla snadno z odpovědnosti vyvinit. Rovněž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (tedy uplatnění prostředků trestního práva jako ultima ratio) by zde podle mého názoru trestní postih nebyl na místě.
Neméně častým problémem současného zdravotnického systému je práce lékařů přesčas. Výkon lékařského povolání s sebou nese velkou zodpovědnost a nepochybně vyžaduje vysokou míru koncentrace. Pokud je po lékaři vyžadováno, aby odsloužil několik po sobě následujících služeb, pravděpodobnost, že může učinit chybu, se exponenciálně zvyšuje. Může se tak stát, že v důsledku únavy neprovede vyšetření, které by dle dostupných poznatků současné vědy (lege artis) provést měl, a v důsledku toho vznikne pacientovi újma na zdraví. Měl by následek být přičítán právě tomuto lékaři, kterého zaměstnavatel nutí zůstávat na pracovišti přesčas nebo jeho zaměstnavateli - právnické osobě?
V této souvislosti je vhodné zmínit, že trestný čin může být spáchán i opomenutím (omisivně), kdy toto opomenutí je postaveno na roveň konání (§ 112 tr. zák.). Nemocnice, která nutí lékaře pracovat přesčas, ačkoliv tak činit nemá, nepochybně neučinila zákonem předpokládaná preventivní opatření. Trestní postih nemocnice by tak pro podobné případy byl vhodným.
Trestní odpovědnosti nemocnice nebude bránit ani skutečnost, že se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala (§ 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), avšak z logiky věci musí být nepochybné, že k protiprávnímu jednání došlo.
Závěrem
Přestože se varianta takto rozsáhlé změny v kriminalizaci jednání právnických osob nejspíše nebude těšit podpoře v rámci legislativního procesu, trestné činy proti životu a zdraví v nedbalostní formě by de lege ferenda bylo vhodné do výčtu § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zařadit. Pokud jde o úmyslné trestné činy, a to hlavně o trestný čin vraždy podle § 140 tr. zák., není zcela jasné, v kterých případech by za tyto delikty mohla být trestní odpovědnost právnické osoby dovozena, jelikož se nejčastěji bude jednat o exces jejího zaměstnance či osoby v obdobném postavení. Nicméně pokud by byla novela schválena v navrhovaném znění, bude na rozhodovací praxi soudů, jak se k jednotlivým složitějším případům postaví a osvětlí aplikaci některých teoretických nejasností.
[1] Např. D. Císařová viz. Beranová A.: Zpráva z mezinárodní vědecké konference „Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy“, konané dne 24. 9. 2013, Trestněprávní revue 11-12/2013, str. 279.
[2] Viz. http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskove-zpravy/vysledky-jednani-vlady--27--srpna-2014--122054/
[3] Gibaldová D.,:Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue 5/2011 a rovněž Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 418/ 2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
[5] Na tento problém je upozorňováno v příspěvku O. Sovové a D. Císařové v publikaci Jelínek J. a kol, Trestní odpovědnost právnických osob v České republice, Bilance a perspektivy
[6] Na tento případ poukazuje i zpráva Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy, dostupná z http://www.zzshmp.cz/Content/uploads/2011/09/TZ_10_04_14.pdf
[7] Viz. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/278321-novy-system-zachrankam-ukaze-ktera-nemocnice-ma-volna-luzka/
[8] Jelínek J., a kol., Trestní odpovědnost právnických osob v České republice, Bilance a perspektivy
[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
Diskuze k článku ()