O formalistické odvolačce Zdroj: Fotolia

O formalistické odvolačce

Není tomu tak dávno, kdy jsem na tomto místě popsal velmi odvážný přístup jednoho ze senátů Vrchního soudu v Praze, který přímočaře a hospodárně, leč přísně v mezích zákona, ve věci meritorně rozhodl, ač měl k dispozici řadu argumentů, proč věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí (O statečné odvolačce, 5. října 2016). Nyní mě zaujalo rozhodnutí soudu téhož stupně, ovšem toho olomouckého, které je právně nesmírně zajímavé, provokující vskutku hluboké úvahy a debaty, leč pro mou náturu přespříliš formalistické, chcete-li, podle mě mimo reálný život.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Ač jsem v odvolacím senátu sám na krajské úrovni takřka pět let působil, stále je mi mentálně bližší nalézací stupeň soudnictví, kde emoce stran, výkřiky z publika, hádky svědků s obžalovanými, vzájemné urážky mezi znalci, novináři netrpělivě čekající na výsledek, nudící se eskorta, zkrátka to vše vytváří atmosféru, která v mých očích odpovídá závažnosti hledání spravedlnosti v trestních věcech.

Asi také proto mě některá rozhodnutí soudů vyšších instancí, vznikající důkladným studiem spisu v klidu pracoven, leckdy zaskočí zcela jiným způsobem uvažování nad konkrétním problémem. A protože jsme v Česku, kde procesní právo vytlačilo to hmotné na samotný okraj zájmu právníků, většina sporných, zvláštních a pozoruhodných právních vět se týká procesu.

Jako třeba ta následující:

"Jestliže v případě nutné obhajoby se obhájce obžalovaného v rozporu s ustanovením § 202 odst. 4 věty druhé tr. ř. nezúčastnil hlavního líčení, byť v něm došlo jen k vyhlášení rozsudku, jde o podstatnou vadu řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř."

Jde o výrok z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015.

Co mu předcházelo?

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2015, č. j. 53 T 11/2014-495, byl obžalovaný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce odvolání, a to do všech jeho výroků, když nesprávnost spatřuje především v opomenutí důkazů sloužících v jeho prospěch a v nesprávném právním hodnocení nalézacím soudem.

Zdůrazňuji, odvolání podal pouze obžalovaný a žádnou nepřítomnost obhájce při vyhlášení rozsudku nenamítal!

Státní zástupce se k podanému odvolání nijak nevyjádřil, byť mu bylo soudem prvního stupně řádně doručeno.

Vrchní soud v Olomouci poté přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 trestního řádu z podnětu podaného odvolání zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno.

Následně dospěl k závěru, že řízení trpí takovou procesní vadou, kterou byla porušena stěžejní ustanovení, jimiž se má zajistit objasnění věci, jakož i právo obhajoby, když tato závažná pochybení měla vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Obžalovaný měl, zdůrazňuje soud II. stupně, od samotného počátku trestního řízení obhájce, který zajišťoval jeho obhajobu jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně. Zmíněné právo na obhajobu však bylo dle odvolacího senátu postupem nalézacího soudu zkráceno, když tento konal při vyhlášení rozsudku hlavní líčení, ačkoliv k tomu neměl zákonné podmínky, a to pro nepřítomnost obhájce obžalovaného při tomto úkonu.

Jistě, konat hlavní líčení v trestní věci, kde je dán důvod nutné obhajoby dle § 36 trestního řádu a zároveň není splněna podmínka § 36b odst. 1 trestního řádu není možné, napadlo mě ihned při čtení odůvodnění.

Ale pak jsem dočetl celý příběh, proč že tam ten obhájce vlastně nebyl. A už jsem to tak jistě neviděl.

Z protokolu o předchozím hlavním líčení lze zjistit, že hlavní líčení nalézací soud odročil na konkrétní datum pouze za účelem vyhlášení rozsudku, načež obhájce obžalovaného soudu sdělil, že se vyhlášení rozhodnutí nemůže zúčastnit kvůli pracovním povinnostem v Plzni.

K takto odročenému hlavnímu líčení se jmenovaný obhájce skutečně nedostavil, nebyl zajištěn ani jeho případný substitut, takže je v úvodu protokolu předsedou senátu konstatováno, že se obhájce nedostavil a že je omluven.

Zbylé strany trestního procesu, obžalovaný, státní zástupce, jakož i zmocněnec poškozených, se řádně k hlavnímu líčení dostavily. Je zjevné, že obžalovaný byl s nepřítomností svého obhájce srozuměn a na dalším procesním postupu s ním domluven, což jednak vnímal i soud prvého stupně, jednak to vyplývá z podaného odvolání, kde tato okolnost není zmiňována jako výtka vůči postupu soudu.

Odvolací senát, a zde mé překvapení, aniž by to kterákoli ze stran namítala, však právě tuto okolnost vzal za úhelný kámen celé právní úvahy.

Argumentoval tím, že nalézací soud neměl splněny pro konání hlavního líčení podmínky a tudíž jej nesměl konat pro nepřítomnost obhájce obžalovaného: "Odvolací soud je tak toho názoru, že v uvedeném případě došlo k závažnému porušení procesních podmínek rozvedených v § 202 odst. 4 tr. ř., podle kterého v případě nutné obhajoby nelze hlavní líčení konat bez přítomnosti obhájce. Při posouzení závažnosti shora rozvedeného pochybení je odvolací soud toho názoru, že jde o závažné pochybení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Přestože v daném hlavním líčení nebylo prováděno dokazování (toto bylo již ukončeno, ve věci byl jen vyhlašován rozsudek), obžalovaný tudíž ve vztahu k objasnění věci již žádná práva nemohl uplatňovat, v tomto směru tedy obžalovaný nebyl zkrácen na svých právech na obhajobu stran nepřítomnosti obhájce, přesto je však odvolací soud toho názoru, že jde o pochybení závažné. Nalézací soud pochybil již na samém počátku hlavního líčení, když při zjišťování přítomnosti osob nezbytných k jeho provedení, měl konstatovat zásadní překážku bránící zahájení hlavního líčení, neboť neměl zákonné podmínky k jeho provedení stran nepřítomnosti obhájce obžalovaného v případě nutné obhajoby. Rozhodující je tedy prvotní posouzení podmínek nezbytných k tomu, aby hlavní líčení vůbec mohlo být zahájeno, a za situace, kdy tyto nebyly splněny s ohledem na § 202 odst. 4 tr. ř., neměl přistoupit k jeho konání. Odvolací soud zastává stanovisko, že je nerozhodné, jaký byl následný průběh hlavního líčení (zda bylo prováděno dokazování, či šlo toliko o vyhlášení rozhodnutí ve věci), když rozhodující je prvotní posouzení podmínek pro jeho konání v jeho úvodu. V uvedeném postupu tak odvolací soud shledal podstatnou vadu řízení, která rozsudku předcházela, blíže rozvedenou v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., již nebylo možno napravit v rámci odvolacího řízení před vrchním soudem. Lze tak uzavřít, že odvolací soud spatřuje zkrácení práva obžalovaného na jeho obhajobu zejména v tom, že mu byla odňata možnost poradit se s obhájcem a reagovat tak bezprostředně na rozhodnutí, jež byla v tomto hlavním líčení ve věci vyhlášena."

Tady by mé podivení a článek sám mohly skončit, ale Vrchní soud v Olomouci právě tuto právní větu navrhl Nejvyššímu soudu k publikaci ve Sbírce jeho rozhodnutí. Tím by citovaný právní názor ještě více nabyl na významu pro běžnou právní praxi.

S velkým zadostiučiněním jsem následně zjistil, že zásadní výhrady k publikaci takového právního názoru vyslovily dva krajské soudy a ministerstvo spravedlnosti, po mém soudu neutrální stanovisko pak vyslovilo Nejvyšší státní zastupitelství, naopak nikdo návrh nepodpořil. A také neprošel.

Nicméně neodolám, abych se u tohoto příkladu jistého směru právního myšlení nezastavil několika poznámkami:

  1. Proč nekomentoval tvrzenou procesní vadu odvolací soud ve svém rozhodnutí „jen tak mimochodem“, když ji nejenže nikdo nenamítal, ale dokonce ten, jemuž „měla být krácena práva“, se zcela zřetelně nápravy v tomto směru nedovolával?
  2. Opravdu je samotné vyhlášení rozsudku tak zásadním úkonem, že během něj pouhou absencí obhájce mohou trpět práva obžalovaného? A to dokonce takovou měrou, že proti jeho vůli mu je musí přiznat odvolací soud?
  3. Neměl by se soud alespoň zeptat účastníka, obžalovaného, jehož práva byla údajně dotčena, zda po svých oprávněních skutečně touží? Zda chce trestní řízení prodloužit, byť je třeba ve vazbě? Zda chce trestní řízení prodražit, když tuší, že bude platit nejen státu náklady řízení, poškozenému náklady na zmocněnce, ale také svému obhájci za každý provedený úkon právní pomoci?
  4. A vlastně nejobecněji. K jaké změně ve vyhlášeném rozsudku mohlo vrácením věci k novému projednání dojít? Že by nalézací senát mezitím změnil názor? Nebo strany procesu svůj pohled na věc?

Než abych dále své pochybnosti rozdrobil, ocituji raději stanovisko jednoho z krajských soudů. Nemaje souhlasu zastupujícího místopředsedy tamního soudu, který text Nejvyššímu soudu zaslal, tak raději anonymně:

"Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci:

  • a) „Přestože v daném hlavním líčení nebylo prováděno dokazování (bylo již ukončeno), obžalovaný tudíž ve vztahu k objasnění věci již žádná práva nemohl uplatňovat, v tomto směru tedy obžalovaný nebyl zkrácen na svých právech na obhajobu stran nepřítomnosti obhájce ... (strana 6 citovaného rozhodnutí, odstavec první, 4 až 9 řádek shora)
  • b) „Lze tak uzavřít, že odvolací soud spatřuje zkrácení práva obžalovaného na obhajobu v tom, že mu byla odňata možnost poradit se s obhájcem a reagovat tak bezprostředně na rozhodnutí (strana 6 citovaného rozhodnutí, odst. první, řádek 5 až 3 odspoda).

Co tedy z těchto dvou stanovisek platí?

Z výroku rozhodnutí lze dovodit, že to bylo druhé stanovisko. 

Z citace § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu se podává, že má jít o takovou vadu řízení, které rozsudku předcházelo.

Pokud bychom tedy akceptovali závěry senátu Vrchního soudu v Olomouci, pak by okamžik vyhlášení rozsudku nestál na možnostech a vůli soudu prvního stupně, nýbrž jednoznačně na ochotě a vůli obhájce.

Je absurdní představa, že by prvostupňový soud krajského soudu poté, co provedl jednoroční či dvouleté dokazování, použil ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu."

Ano, v tomto textu je z praktického hlediska pojmenován nejzávažnější dopad případné konstantní judikatury takto rigidního výkladu. Vyhlášení rozsudku ve věcech s nutnou obhajobou by se ocitlo zcela v rukou obhájců. Zejména některých. Sám na prvním stupni krajského soudu nejzávažnější trestnou činnost soudím a mohu potvrdit, že jsou trestní věci, v nichž se čím dál častěji obhajoba svými procesními postupy pohybuje na samé hraně zákona, určitě však již z mého pohledu za hranou etických principů. Někteří obžalovaní si dokonce takové obhájce právě proto volí.

Jistě, že se časem Advokátní komora může s podobnými kvaziobhájci vypořádat, ale sledujete-li jejich výkony v některých politicky citlivých kauzách, nemůžete přehlédnout, co je jejich doménou, co umí dokonale. Využít a možná zneužít každý formalistický detail, každou údajnou procesní chybu, a to bez sebemenšího ohledu na to, zda tvrzená skutečnost má vliv na správnost rozhodnutí soudu.

Na závěr pak mi nedá a musím připojit starší rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící obdobnou situaci, na které v připomínkách upozornilo Nejvyšší státní zastupitelství:      

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1231/2010:

„Nepřítomnost obviněného (stejně jako jeho obhájce) totiž nemohla vést ke zkrácení jeho práv v hlavním líčení, když ustanovení trestního řádu upravující přítomnost obviněného v hlavním líčení nejsou samoúčelná, ale mají zabránit právě tomu, aby obviněný nebyl zkrácen na svých právech. Nepřítomnost obviněného (resp. jeho obhájce) ve stadiu řízení, kde již žádná svá práva ve vztahu k objasnění věci nemůže uplatňovat, kdy svoji neúčast také včetně obhájce omluvil a zjevně dal najevo úmysl, aby byl rozsudek již vyhlášen v jeho nepřítomnosti, nemůže vést ke zkrácení jeho práv, a to ani při existenci podmínek nutné obhajoby. Seznámení s rozhodnutím soudu I. stupně, nestane-li se tak přímo při jeho vyhlášení, je totiž plně zachováno povinností soudu doručit oprávněným osobám písemné vyhotovení rozhodnutí a podáním opravného prostředku ve lhůtě běžící od doručení rozsudku, je také plně zachováno právo na přezkoumání rozsudku odvolacím soudem.“

Také Nejvyšší soud tuší, že přepjatým procesním formalizmem by soudy nahrávaly jenom kverulantům a právnickým šíbrům. 

procesní právo odvolání odvolací soud

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X