Samozřejmě, že jsou mezi těmi tisícovkami trestních kauz, které každoročně projdou soudní soustavou, i takové, které se zamotají, ať už v důsledku jejich objektivní složitosti, či častěji velkým množstvím spoluobžalovaných, desítkami útoků, nejčastěji pak prováděním mnohaměsíčních znaleckých posudků, případně opatřováním důkazů kdesi v zahraničí.
Nicméně jsou i takové případy, kdy pro chyby orgánů činných v trestním řízení se věc vrací, napravuje a znovu ruší, což teprve je hodno kritiky. Jsem však z vlastní praxe přesvědčen, že procentuálně těchto vadných kusů stále rok od roku ubývá.
Zbývá jev nejvzácnější, u mediálně sledovaných případů však nejatraktivnější. Když na souzený příběh, skutkový děj, má odvolací senát jiný pohled než soud nalézací.
Nejprve si připomeňme, kdy vůbec může v podobných případech apelační soud napadený rozsudek zrušit. Vedle důvodů ryze technických tak může dle § 258 odstavec 1 trestního řádu učinit mimo jiné
b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,
c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně
V případech, které nás zajímají, použije pro zrušení napadeného rozsudku odvolací soud nejspíše jedno ze shora uvedených písmen. To však neznamená, že takovým zrušením musí začít onen ping-pong!
Další možný postup apelačního senátu upravuje § 259, ze kterého si připomeňme dva odstavce:
(1) Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.
Znění odpovídá trendu po roce 1989, kdy se v zájmu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (což ale také významně chrání práva obviněných před nepřiměřeně dlouhým stíháním) stále u odvolacího řízení posiluje prvek apelační nad tím kasačním. Zdůrazňuji, odvolací soud smí v námi zkoumaných případech věc vrátit k soudu nalézacímu jen výjimečně.
(3) Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Třetí odstavec logicky doplňuje tlak zákonodárce na plynulost soudního procesu. V praxi totiž postačí, pokud odvolací senát třeba zopakuje nejspornější výpověď spoluobžalovaného, vyslechne svědka, či zpracovatele znaleckého posudku. Již tím splní formální podmínku pod písmenem a) odstavce třetího. A tím si vytvoří podmínky k vlastnímu hodnocení důkazů stejně, jako je k tomu jinak oprávněn soud prvního stupně. Je limitován v podstatě jen odstavcem pátým, který uvádí, že odvolací soud nemůže sám
a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn,
b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2).
Je férové si přiznat, že někdy odvolací senát, byť by mohl ve věci doplnit dokazování a rozhodnout sám, to z „výchovných“ důvodů neudělá proto, že nalézací soud natolik odbyl svoji práci, natolik nedbal základních povinností nalézacího stupně, natolik své závěry v rozsudku neodůvodnil, že, přeneseně řečeno, by odvolací senát musel konat tak, že by to „znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně“ (§ 258 odst. 1 písmeno c) tr.ř.). Takové výjimky však nemá význam právně rozebírat.
Dobrým příkladem, kdy odvolací senát projednával skutkově a důkazně komplikovanou věc, neshodl se se závěrem soudu nalézacího, ale rozhodl velmi razantní změnou sám, je rozsudek Vrchního soud v Praze, spisová značka 8 To 44/2016.
Skutkově jde o tragický příběh, kdy v domku byla nalezena zabitá žena, přičemž v rozhodné době na místě samém pobývali tři muži. Jednoho z nich, partnera oběti, soud prvého stupně odsoudil za ublížení na zdraví s následkem smrti k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Odvolací soud věc z podnětu odvolání obžalovaného projednal a v odůvodnění svého rozsudku uvedl:
"Je nutno dát obžalovanému za pravdu v tom, že důkazy, které se podařilo v dosavadním průběhu trestního řízení shromáždit, ke spolehlivému závěru o jeho vině zažalovaným skutkem nepostačují.
K tomu je nutno dodat, že hodnocení důkazů je výhradní doménou soudu, který ve věci rozhoduje v prvním stupni a který tyto důkazy v hlavním líčení bezprostředně provádí. Odvolacímu soudu do něho přísluší zasahovat pouze tehdy, jestliže je toto hodnocení s provedenými důkazy zjevně v rozporu, je nelogické či nepřezkoumatelné, nebo pokud některé z provedených důkazů účelově pomíjí, anebo pokud se opírá o důkazy, jež provedeny nebyly, popř. o důkazy neexistující či o důkazy procesně nepoužitelné. Rovněž tak by mohlo být důvodem k takovému postupu hodnocení, jež by bylo v rozporu s obecně známými a uznávanými a zkušenostmi (tzv. notorietami).
Právě jednoho ze shora uvedených pochybení při hodnocení skutkového stavu se nalézací soud podle zjištění Vrchního soudu v Praze dopustil, pokud svůj závěr o vině obžalovaného opřel o nepřímé důkazy, z nichž jej žádný sám o sobě ze zažalovaného skutku neusvědčuje a které nevedou ke spolehlivému závěru o jeho vině ani ve svém souhrnu a ve vzájemných souvislostech, aniž by bylo možno s jistotou vyloučit jakoukoliv jinou verzi."
Když zároveň odvolací soud shledal, že není znám žádný další důkaz, který by mohl pochybnosti sám, či ve spojení s dalšími vyjasnit, obžalovaného obžaloby zprostil!
Bohužel jde o jev málo častý, protože v podobných případech dávají apelační soudy přednost tomu, že ve zrušujícím usnesení vyčtou soudu prvého stupně argumentační mezery, poukáží na neucelený řetězec nepřímých důkazů, leč tady nejde o právní hodnocení ve smyslu § 264 odst.1 trestního řádu, které jediné by bylo pro nalézací soud závazné.
Jde o hodnocení skutkové, a pokud je soud prvého stupně o vině přesvědčen, začíná soudní ping-pong.
Diskuze k článku ()