Specifickým opravným prostředkem proti zmíněnému trestnímu příkazu je odpor, jehož zvláštnost oproti jiným opravným prostředkům je v tom, že o něm není rozhodováno z hlediska jeho správnosti odvolacím soudem, ale pouze samotné jeho podání u soudu, který trestní příkaz vydal, znamená, že je trestní příkaz zrušen a je nařízeno hlavní líčení. Dalším vybraným účinkům odporu proti trestnímu příkazu je věnován tento článek.
Krátce z historie
Trestní příkaz byl součástí českého právního řádu již před rokem 1990, nicméně právě v červnu téhož roku byl z důvodu podezření o porušování práva na obhajobu zákonodárcem z trestního řádu vypuštěn. Po krátké přestávce v letech 1990 - 1993 byl trestní příkaz opět zaveden, a to novelou TŘ účinnou od 01. 01. 1994, která byla provedena zákonem č. 292/1993 Sb. Účelem trestního příkazu je (resp. mělo by být) zrychlení a zvýšení efektivity trestního řízení, a to zejména v méně komplikovaných případech, kdy samosoudce nerozhoduje na základě před ním provedených důkazů, nýbrž na základě podkladů, jenž byly orgány činnými v trestním řízení nashromážděny v přípravném řízení, a jimiž je spolehlivě prokázán skutkový stav. Dle TŘ musí trestní příkaz obsahovat následující náležitosti:
- označení soudu, který trestní příkaz vydal;
- den a místo vydání trestního příkazu;
- označení obviněného;
- výrok o vině a uloženém trestu;
- výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo bezdůvodného obohacení, jsou-li tyto nároky řádně uplatněny;
- poučení o právu podat odpor.
Trestním příkazem nelze uložit jakýkoliv trest, nýbrž pouze tresty taxativně stanovené v § 314e odst. 2 TŘ, namátkou lze jmenovat například trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu či trest zákazu činnosti do 5 let. Obviněným ovšem nelze trestním příkazem uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť tato možnost byla z trestního řádu vyjmuta novelou účinnou od 01. 01. 2002 provedou zákonem č. 265/2001 Sb. Tak jako nelze trestním příkazem uložit jakýkoliv trest, nelze ani trestní příkaz vydat v jakémkoliv trestním řízení, a to například v řízení proti osobě, jejíž způsobilost k právnímu jednání je omezena.
Možnost procesní obrany
Proti trestnímu příkazu mohou obviněný nebo osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání (tj. příbuzní obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh a v některých případech rovněž zákonný zástupce a obhájce) a státní zástupce podat do 8 dnů od jeho doručení odpor, a to u soudu, který trestní příkaz vydal. Možností podání odporu proti trestnímu příkazu je pro obviněného zachováno právo na spravedlivý proces, neboť podá-li obviněný či jiné, k tomu oprávněné osoby odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Pokud nebyl ovšem trestní příkaz oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podán, má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku a stává se tak pravomocným a vykonatelným. Dle § 314g odst. 4 TŘ může státní zástupce, byl-li vydán trestní příkaz, vzít obžalobu zpět do doby než je trestní příkaz doručen obviněnému či osobám oprávněným podat v jeho prospěch odvolání.
Tak jako lze vydat trestní příkaz jen proti některému obviněnému v případě, kdy byla obžaloba podána na více obviněných, soudní praxe ukazuje, že lze jeden trestní příkaz vydat současně také pro více obviněných a každý z nich je poté oprávněn v zákonné osmidenní lhůtě podat proti tomuto trestnímu příkazu odpor. Mezi odbornou veřejností nepanuje shoda, zda odpor podaný jedním spoluobviněným ruší trestní příkaz vydaný i na ostatní obviněné. Lze určitě částečně souhlasit s tím, že účinky zrušení trestního příkazu by se měly vztahovat pouze k obviněnému, který odpor podal. Bez povšimnutí totiž jistě nelze ponechat tu skutečnost, že dle § 139 odst. 2 TŘ odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci, přičemž ustanovení o odvolání jsou ve vztahu k odporu proti trestnímu příkazu užívány analogicky.
Na druhou stranu je zde rovněž zásadní argument, který tento názor vyvrací. V případě institutu trestního příkazu se totiž neuplatní zásada zákazu reformationis in peius, což znamená, že soud v následném hlavním líčení může změnit rozsudek a rozhodnout v neprospěch obžalovaného a uložit obviněnému přísnější trest i tehdy, není-li podán odpor státním zástupcem, ale kteroukoliv osobou oprávněnou tento odpor podat. Při projednání příslušné věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Ačkoliv dle judikátu Ústavního soudu ze dne 07. 03. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000 nemůže být uložení přísnějšího trestu založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem, které mu musely být známy již v okamžiku rozhodnutí věci trestním příkazem, je zde dán široký prostor pro úvahu soudu.
Připustíme-li tedy možnost, že v případě, kdy by odpor jednoho spoluobviněného rušil trestní příkaz pro všechny spoluobviněné, způsobil by tím, že i ostatním spoluobviněným, kteří odpor nepodali, by bylo možné uložit v pozdějším hlavním líčení přísnější trest, ačkoli proti trestnímu příkazu nic nenamítali a s právní kvalifikací skutku i s uloženým trestem tak souhlasili. Takovým postupem by ale bylo porušeno hned několik zásad, na kterých je postaveno trestní a obecně soudní řízení, zejména potom zásada obsažená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni a dle judikátu Ústavního soudu ze dne 11. 03. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 19/2002 je toto ustanovení nutné interpretovat tak, že jde o princip, zaručující rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků v konkrétním řízení.
Závěrem lze s ohledem na výše uvedené shrnout, že pokud je možné v případě odvolání obžalovaného proti rozsudku soudu, aby rozsudek nabyl částečné právní moci vůči ostatním spoluobžalovaným, je logické se domnívat, že ani v případě podání odporu jedním obviněným, kdy je přípustné v následném řízení rozhodnout v neprospěch obviněných, by trestní příkaz neměl být zrušen pro všechny spoluobviněné, ale pouze pro obviněného, který podáním odporu uplatňuje své právo na zrušení trestního příkazu. To znamená, že trestní příkaz by měl být zrušen pouze ve vztahu k obviněnému, který odpor podal a pro ostatní obviněné, kteří odpor nepodali, se stává trestní příkaz pravomocným a vykonatelným. Zákon však říká jasně, podá-li se proti trestnímu příkazu odpor, trestní příkaz se ruší. O rozsahu zrušení zákon zcela mlčí. Zásadní otázkou tedy zůstává, zda trestní příkaz, vydaný v neprospěch dvou a více obviněných není v tomto smyslu poněkud zmatečným institutem.
Diskuze k článku ()