Příprava vraždy

Pro společnost je důležité, aby dokázala správně definovat hranici, kde jde ještě o neškodné škádlení jinak vzájemně dobře vycházejících lidí a kde již skutečně může být ohrožena tělesná integrita, nebo dokonce život poškozeného. Vždyť ochrana života a zdraví občanů je jedním ze základních úkolů státní moci a logicky tak i trestní právo pamatuje na takové případy celou paletou možných právních kvalifikací.

Před přípravou

Než se dostaneme k tématu tohoto článku, ke skutečné přípravě vraždy ve smyslu trestního zákoníku, musíme „před závorku“ vyčlenit verbální projevy vzbuzující strach adresátů, které však nemusí vést k fyzickému útoku.

Na tyto případy pamatují dva trestné činy. Jednak § 352 trestního zákoníku, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, který v základní skutkové podstatě zní: „Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok." A dále pak § 353 trestního zákoníku, nebezpečné vyhrožování, jehož první odstavec praví, že kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.

Zdůrazňuji, že tyto skutkové podstaty nelze rozhodně posuzovat jako projevení myšlenky či úmyslu vyslovený trestný čin spáchat. Oba jmenované činy takový úmysl i z pouhého slovního výkladu nepředpokládají, jednání pachatelů vůbec nemusí směřovat k usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo jiné těžké újmě, ale stačí, že vedlo ke vzbuzení důvodné obavy u poškozeného. Právě jen za tuto důvodnou obavu poškozených je pachatel sankcionován, což je patrné i z nízkých trestních sazeb v prvních odstavcích. Je tak nerozhodné, zda pachatel měl úmysl druhého usmrtit či jej poškodit na zdraví, nebo ne, podstatné je, že vzbudil v oběti důvodnou obavu, že by tak učinit mohl.

Tolik k verbálním projevům deklarujícím usmrcení druhého, snad jen dodám, že jako u většiny verbálních trestných činů je obtížné v hlavním líčení prokázat subjektivní stránku skutkové podstaty. Kdo z právníků věnujících se trestnímu právu neslyšel v rámci obhajoby věty jako: „…ale já to myslel z legrace a Fanda to ví…, …takhle on huláká vždycky a nikdo se jej už nebojí, jenom tuhle Máňa…“ Nu, a státní zástupce musí prokázat opak.

Příprava

Ta je obecně vymezena v § 20 odst. 1 trestního zákoníku:

(1) Jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

Jak vidíme, možné formy přípravy jsou zákonodárcem uvedeny pouze příkladmo, zákon moudře předvídá fantazii pachatelů.

Tak začněme od začátku. Především pouhou myšlenku, a s výjimkou shora rozebranou zpravidla ani vyjevení takové myšlenky, nelze trestním právem postihovat. Beztrestnost pouhé myšlenky odpovídá zásadě, že za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá, tedy ani za její projev.

A teď k tomu nejspornějšímu – kde končí beztrestné projevení myšlenky trestný čin spáchat a začíná trestně postižitelná příprava zvlášť závažného zločinu.

Shodou okolností nedávno ve stejnou dobu dva senáty Vrchního soudu v Praze rozhodovaly trestní věci stejné právní kvalifikace, a to přípravu vraždy, se zcela protichůdným výsledkem. Šlo přitom o senáty, jež se dlouhodobě vraždám jako své odborné specializaci věnují. A právě na těchto dvou kauzách lze demonstrovat, jak úzká linie mnohdy vede mezi případem, kdy je pachatel za přípravu vraždy skutečně odsouzen a mezi dalším, zdánlivě velmi podobným, kde je nakonec obžaloby zproštěn.

Případ I., skutkový děj

Ve věci prvního senátu šlo o jednání homosexuálního prostituta, který se nepohodl se svým obchodním partnerem, mimochodem rovněž prostitutem. Přestalo se jim dařit v podnikání, chyběly finance, hádali se.

Městský soud v Praze uznal obžalovaného vinným přípravou k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 trestního zákoníku a uložil mu podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody na 6 (šest) let se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.

Zkráceně podáno jeho jednání spočívalo v tom, že obžalovaný nejméně od 10. 8. 2015, na přesně neztotožněných místech na území Švýcarska, kde byl společně s D. V. a  J. P., začal telefonicky a elektronicky komunikovat a hádat se s poškozeným J. K. , následně zablokoval poškozeného na sociální síti Facebook a začal hovořit o tom, že ho musí zneškodnit, zabít, následně se dotázal  D. V., zda nemá nějaké známé, kteří by to dokázali, a když si D. V. uvědomil, že to obžalovaný myslí vážně, tak z obavy o život poškozeného mu nabídl spolupráci, konkrétně, že za peníze najme na odstranění poškozeného svého otce J. V. s čímž obžalovaný souhlasil a dále na D. V. během následujících tří dnů naléhal tak, že D. V. v obavě, aby obžalovaný nakonec neoslovil někoho jiného, společně s J.P. odcestoval do Prahy, kam přijeli dne 15. 8. 2015, a D. V. zde ihned informoval poškozeného J. K. o plánu obžalovaného, následně se v pronajatém bytě napojili na sociální síť Facebook a D. V. komunikoval s obžalovaným tak, že v obžalovaném vzbudil dojem probíhající vraždy a obžalovaný 15. 8. 2015 ve 13:55 hod. na Facebooku potvrdil, že skutečně chce, aby D. V. zajistil prostřednictvím svého otce usmrcení poškozeného, přičemž poté vše poškozený J. K. oznámil na linku 158, a pak kromě této facebookové komunikace ještě zajistili nahrávku telefonického hovoru mezi D. V. a obžalovaným, během níž D. V. informoval obžalovaného, že poškozeného již jeho otec zabil a požaduje za to určitou finanční částku, s čímž obžalovaný souhlasil a přislíbil za vykonanou vraždu vyplatit částku ve výši 20.000 Kč až 30.000 Kč.

Případ II., skutkový děj

Druhý senát Vrchního soudu rozhodoval o několik dnů později o odvolání obžalovaného, jenž byl rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným rovněž přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku a § 140 odst. 2 trestního zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Zde šlo o napjatou situaci mezi bývalými partnery životními, kde měl otec společného dítěte pocit, že rozsah upraveného styku se synem je pro něj zcela nevyhovující. A tak v době od začátku měsíce srpna 2015 do dne svého zadržení dne 22. 10. 2015 připravoval vraždu své bývalé družky Ing. T. C. tak, že v průběhu osobních schůzek nebo telefonických hovorů z místa svého bydliště v okrese Benešov i odjinud požadoval za úplatu zajištění fyzické likvidace bývalé družky Ing. T. C. přinejmenším po P. P. a svém bratrovi A. K., případně zajištění dalších osob, které by likvidaci realizovaly, nebo kontaktu na takové osoby, přičemž důvod tohoto jednání spočíval ve snaze vyřešit situaci týkající se výchovy nezletilého syna, kterou považoval za nevyhovující s ohledem na rozsah stanoveného styku s nezletilým. 

Odvolací rozhodnutí

Na první pohled se jedná o dva takřka totožné příběhy, nalézacími soudy shodně právně posouzené, snad se jen může zdát, že Krajský soud v Praze byl trochu přísnější, než-li Městský soud sídlící v témže městě.

Ve stadiu odvolacího řízení ovšem došlo k zásadně rozdílným výsledkům. Zatímco rozsudek Městského soudu v Praze byl apelačním senátem potvrzen, druhé odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno a odvolací soud sám rozsudkem obžalovaného podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby s tím, že skutek, který se stal, není trestným činem.

Pojďme se pokusit najít tu hraniční mez, ono zlomové skutkové zjištění, které jeden senát vedlo k odsouzení a druhý ke zproštění „plánovače“ vraždy.

Případ I., právní úvahy

Pokud jde o odsuzující rozsudek, můžeme již citovat z usnesení Nejvyššího soudu České republiky, který dovolání odsouzeného odmítl.

K námitce, že jednání pachatele nepřekročilo hranice pouhé myšlenky a ani zdaleka nedosáhlo trestně-právní charakter, Nejvyšší soud odkázal především na argumentaci použitou již soudem prvého stupně a následně i soudem odvolacím.

Sám pak zdůraznil, že je sice pravdou, že odsouzený při domlouvání se se svědky nijak blíže nevymezil způsob provedení činu samotného co do techniky usmrcení, ovšem tuto okolnost nelze hodnotit v jeho prospěch tak, že nepřekročil rámec pouhé myšlenky, respektive jejího projevu. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že otázku techniky usmrcení poškozeného zcela ponechal na osobě, kterou svědek sjedná. O tom, že k vraždě a ani k jejímu pokusu nakonec nedošlo, rozhodlo pouze a jenom to, že svědek vůbec neměl vážný úmysl kohokoli najímat a tuto „službu“ naopak odsouzenému nabídl jenom proto, aby mu záměr překazil. Tuto okolnost, zdůrazňuje Nejvyšší soud, ovšem nelze přičítat ve prospěch pachatele. Absence vražedného úmyslu na straně prostředníka vraždy a od ní odvozená absence jejího přímého vykonavatele odpovědnost pachatele za přípravu vraždy nevylučuje. Pokud se zprostředkovatel rozhodl vraždě poškozeného zabránit, stalo se tak zcela nezávisle na vůli „objednatele“, který v tomto směru rozhodně svědka nijak neovlivňoval.

Nejvyšší soud ovšem ve své argumentaci dále pokračoval. Zdůraznil, že zájem odsouzeného na usmrcení poškozeného potvrzuje třeba i moment, kdy telefonicky komunikoval se zprostředkovatelem o výši odměny, když měl za to, že oběť je již fakticky zbavena osobní svobody, že je v rukách sjednaného vykonavatele vraždy a pouze se čeká na jeho příkaz k provedení exekuce.

Případ II., právní úvahy

Co nemohu pominout, je vystoupení obžalovaného před odvolacím senátem, kde poukázal i na případ obžalovaného z Případu I, který byl ukončen na Vrchním soudu jen o den dříve! Podle něj u tohoto případu nevznikly žádné pochybnosti o úmyslu pachatele nechat usmrtit vytipovanou oběť, protože šel pachatel až tak daleko, že na rozdíl od něj jednal o ceně za usmrcení.

Vrchní soud se s odvoláním obžalovaného vypořádal bohatou skutkovou a právní argumentací, kterou pro naši potřebu zestručním.

Na straně jedné zdůraznil, že není sporu o tom, že obžalovaný, ač to sám popírá, reálně zvažoval možnost vyřešit svůj konfliktní vztah s bývalou družkou jejím usmrcením najatou osobou. Jasně o tom vypovídá soukromý detektiv, kterého si obžalovaný najal, aby monitoroval pohyb poškozené, a jemuž předestřel své úvahy o řešení opatrovnického sporu likvidací poškozené. Dále to potvrzují záznamy o uskutečněných telefonních hovorech s příbuznými obžalovaného. Ten se sice snažil obsah rozhovorů bagatelizovat tvrzením, že šlo o pouhou verbální úlevu a emotivní reakci v hrotících se vzájemných vztazích mezi ním a poškozenou. Tvrdil, že neměl žádný motiv pro tak závažné protiprávní jednání, neboť byl ujišťován svými právníky, že může být ve sporu o syna úspěšný. Vrchní soud v Praze mu však stejně jako soud prvního stupně neuvěřil. Především obžalovaný opakovaně hovořil o tom, že „odstranění poškozené“ by bylo možná nejlepším řešením s takovou razancí, že ani bratr obžalovaného nevylučoval možnost, že to myslí vážně.

Motivem shora popsaného jednání obžalovaného nepochybně bylo, že chtěl mít syna ve své péči nebo s ním mít alespoň co nejširší styk, a poškozené zazlíval, že mu to svým přístupem znemožňuje. Jeho zlost umocňovala skutečnost, že mezitímní výsledky probíhajícího soudního sporu o rozsah styku s nezletilým synem vyznívaly prokazatelně v jeho neprospěch.

Na druhou stranu ale podle Vrchního soudu nelze při posuzování toho, zda obžalovaný spáchal zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 2 tr. zákoníku, pominout zásadní skutečnost, totiž, že v daném případě nemělo jít o přípravné jednání směřující ke spáchání vlastního trestného činu, ale ke spáchání trestného činu jinou osobou. Z tohoto pohledu je pak rozhodující skutkové zjištění, že obžalovaný žádné osobě, o níž se domníval, že je schopna za úplatu fyzicky zlikvidovat jeho bývalou družku, neposkytl údaje o tom, kdo vlastně má být obětí činu, nedomlouval se na ceně za realizaci vraždy. V podstatě ani žádného „nájemného vraha“ sám nebo prostřednictvím jiné osoby neoslovil. Jediným faktickým krokem, který vyjma verbálních prohlášení učinil, bylo odeslání prázdné SMS zprávy na telefonní číslo, které obdržel od svědka jako kontakt na osobu, která je schopna za úplatu obstarat i tzv. „konečné řešení“ (mimochodem, to již bylo pod kontrolou policie). Nepodařilo se ale vyvrátit obhajobu obžalovaného, že odesláním prázdné SMS zprávy chtěl jen vyzkoušet, zda jej svědek neobelhal tvrzením, že jde o nějakou speciální kartu s omezenou dobou funkčnosti.

Předtím ani potom žádný konkrétní krok směřující k objednání vraždy poškozené neuskutečnil.

To vše nasvědčuje tomu, že obžalovaný se ještě neodhodlal ke „konečnému řešení“, tj. k objednávce vraždy, a do doby, než byl zadržen Policií ČR, ji nezačal organizovat, ani jinou srovnatelnou formou nevytvářel podmínky pro její spáchání. Zůstával jen v rovině teoretických myšlenek na ni jako na krajní řešení sporu s poškozenou. Odpovídá tomu mimo jiné i záznam telefonického rozhovoru obžalovaného s matkou, kde obžalovaný řekl: „…až už se nebudu moci nadechnout, tak potom to vyřeším rázně a definitivně, ale pořád věřím v ňákou dohodu normální cestou…“

Vrchní soud v Praze pak uzavírá, že obžalovaný byl důvodně podezřelý z přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 a § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jeho vazebně vedené trestní stíhání bylo zákonné a postup svědka a Policie ČR jednoznačně směřoval k ochraně poškozené, nikoli k záměrné diskreditaci obžalovaného. V řízení před soudem ale nebylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že obžalovaný svůj verbálně deklarovaný úmysl obstarat si osobu, která za úplatu usmrtí poškozenou, začal také reálně naplňovat. Kroky, které do dne 22. 10. 2015 učinil, sice jasně vypovídají o jeho bezostyšnosti a amorálnosti, nejsou však natolik konkrétní, aby bylo možné je hodnotit jako přípravu vraždy.

Závěr

Hranice mezi posouzením určitého jednání jako trestného ve stadiu přípravy je obecně opravdu obtížně definovatelná a je třeba velmi pečlivě analyzovat a vyhodnotit zjištěný skutkový stav. Především, jak jsme si ukázali, v tom směru, zda se jednalo o pouhé „řeči“, či zda již jednání pachatele dospělo do takového stadia, kdy se uskutečnění onoho záměru jevilo reálným a kdy byly podniknuty k takovému uskutečnění konkrétní kroky.