Právě nutným respektem k vektoru času se znalci práva v soudcovských talárech liší od akademiků, kde čas tak brutální roli nehraje, a proto vědecká komunita logicky přináší propracovanější a hlubší právní texty.
Zároveň však vzhledem k rozdílným úkolům soudců na různých stupních soudní soustavy není poměřování rychlosti a právnické preciznosti uvnitř justice pochopitelně konstantní. Jsou to apelační soudy, a zejména pak ten kasační, jejichž klíčovým úkolem je právní stránku případu vyladit k dokonalosti, proto je pochopitelně tlak času nesmí tolik omezovat. To si všichni uvědomujeme. Ale stejně tak by si měli oni při svém rozhodování uvědomovat, v jakých stresujících situacích se musí rozhodovat orgány činné v přípravném řízení, soudce okresních soudů nevyjímaje.
Všimněte si zajímavého poměru právní úpravy rozhodnutí omezujících různá lidská práva v přípravném řízení, pokud jde o povinnost jejich odůvodnění.
Třeba tak osobně nepříjemný úkon, jakým je příkaz k osobní prohlídce dle § 83b trestního řádu (pro osoby trestním řízením se nezabývající, může jít i o velmi intimní ohledání tělních dutin člověka) vůbec zákonodárce písemné odůvodnění nepožaduje a nepředpokládá.
Pak tu máme další významné vstupy do soukromí osob, třeba „zadržení zásilky“, či dokonce „otevření zásilky“, rozumějte, jde o zásilku poštovní či osobní sdělení telekomunikační cestou. Tam zákonodárce také žádné odůvodnění neočekává.
Z hlediska bezprostředních následků pro konkrétní osobu je velmi tvrdým krokem orgánů činných v trestním řízení „příkaz k zatčení“ dle § 69 trestního řádu. Tam na první pohled zákon také s odůvodněním nepočítá, není výslovně stanoveno, ale přečteme-li pozorně, že příkaz musí vedle údajů zajišťujících, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává, je jasné, že fakticky je odůvodnění nezbytné. Byť si nepamatuji, že by někdo zpochybňoval samotný příkaz k zatčení jenom proto, že byl nedbale vyargumentován.
Když tyto rozdíly porovnáme s tím, jak je upraveno svou povahou velmi podobné povolování operativně pátracích prostředků v § 158b až 158f trestního řádu, kde podmínky pro případná rozhodnutí soudu jsou zase upraveny jinak, pochopíme, v jak obtížném a sporném prostředí se soud v přípravném řízení při plnění zákonných podmínek pohybuje.
Mimochodem, dost by mě zajímalo, co je pravdy na tom, že v řadě vyspělých zemí se podobná rozhodnutí nejen neodůvodňují, ale ani nevyhotovují, soudce prý jen na návrh napíše, zda s ním souhlasí, nebo ne.
Tuto druhou pasáž článku, pracovně nazvanou „přímluva za okresní soudce“, musím nezbytně doplnit ještě jedním podobným příběhem. Situací, kdy policejní orgán přiběhne s očima navrch hlavy se sadou žádostí a návrhů a líčí soudci, jak hrůzná věc se má stát během pár okamžiků. Není žádným tajemstvím, že podobné tlaky někteří policisté použili v konkrétních kauzách, které ovšem v reálu, tedy v procesně vedeném trestním řízení, dost splaskly. Výsledkem je, že příště tentýž soudce asi policii a státnímu zástupci nebude důvěřovat, navíc se jméno takového „aktivního přesvědčovatele“ v soudní soustavě rychle rozšíří.
Třetím problémem je podle mého názoru to, že soudní soustava vůbec neodpovídá požadavkům na kvalitní rozhodování v přípravném trestním řízení.
Již jsem vysvětlil, že podle mé zkušenosti a hlubokého přesvědčení je rozhodování soudců v přípravném řízení často mnohem obtížnější, než o věci samé v hlavním líčení. Zmínil jsem tlak času, desítkami novel rozbitý a dávno přežitý trestní řád, připočtěme velmi bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, našeho Ústavního a Nejvyššího soudu k podmínkám, za nichž může být v přípravném řízení trestném zasaženo do práv obviněného, respektive často jen podezřelého. To vše za situace, kdy v raném stadiu trestního řízení má soudce k dispozici jen minimum informací, často procesně nepoužitelných operativních poznatků policie.
Za těchto podmínek sebezkušenější trestní soudce může při svém rozhodování udělat chybu a občas ji také udělá.
Trestní služby ovšem velmi často musí držet i soudci, odborníci na jiná právní odvětví, protože naše mnohdy velmi malé okresní soudy nemohou ve víkendových službách střídat jen „trestňáky“. Nebo mohou, ale ti se pak úkony v přípravném řízení vyloučí (§ 30 odst. 2 trestního řádu:… Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.). Potom by ovšem některý z civilistů musel soudit trestní věc, protože případná podjatost všech soudců jednoho úseku toho kterého soudu totiž rozhodně neznamená, že by kauzu měl soudit jiný soud.
Podíváme-li se na velikost okresních soudů, zjistíme, že jde o pracoviště velmi rozmanitá. Počty soudců u těch největších přesahují padesátku, na straně druhé přibývá soudů s méně jak deseti soudci! Plná třetina okresních soudů má méně než dvanáct soudců na všechny projednávané agendy. Kolik z nich se asi rutině věnuje trestnímu právu? Jeden, možná dva, stěží tři.
Tento třetí problematický bod v mých očích uzavírá kruh, který musí být v budoucnu rozetnut.
Vždy bude existovat, a to zejména v nejzávažnější majetkové trestné činnosti, možnost pro státního zástupce zvolit si na samém počátku příslušný soud z několika možných. Již ne tak bezbřehá, jako před zásahem Ústavního soudu, ale stále dost široká na to, aby byla předmětem různých spekulací a pomluv. A třeba i lákadlem pro nějakého státního zástupce prostudovat si seznam aktuálně službukonajících soudců a promyslet si, s kým se asi tak bude na samém začátku kauzy dobře spolupracovat.
Nezdá se ani, že by se obracel trend posledních desetiletí, kdy v právních státech péče o dotčená lidská práva podezřelých a obviněných se od zkoumání elementárních zásad a oprav jen těch nejhrubších přešlapů posunula do vypjaté, vysoce formalistické aplikace práva, kladoucí stále vyšší nároky na všechny orgány činné v trestním řízení.
Tyto dva problémy asi nemají snadné, schůdné a rozumné řešení.
Ale může mi někdo vysvětlit, proč jsou síly justice rozmístěny do atomizovaných jednotek tak, že v jednom městě, Praze, v tu samou chvíli drží trestní dosažitelnost jenom na základním stupni 12 soudců (deset obvodů a dva okresní soudy spadající pod Středočeský kraj), aniž by si mohli třeba při mimořádné události pomoci? A jinde se třicetiprocentní pravděpodobností je připraven na soudu rozhodovat člověk, který trestní právo průběžně studuje jen kvůli těm službám? Když i mimo Prahu jsou sousední okresní soudy od sebe vzdáleny často jen desítky minut cesty autem? Proč stále musíme žít v systému, který vznikl ze zásady dostupnosti soudní ochrany tak, že každý musí na „svůj“ soud dorazit pěšky a tentýž den po jednání dojít domů?
Jsem přesvědčen, že by dosažitelnost a denní služba na přípravné trestní řízení měla být zřízena krajskými soudy logicky a ekonomicky na jejich území do několika specializovaných pracovišť bez ohledu na (ostatně fakticky již neexistující) okresy, ve velkých aglomeracích i obsazena více sloužícími kolegy. Určitě by se tak nezhoršila dostupnost výkonu spravedlnosti pro občany. Rozhodně by ale stoupla pravděpodobnost vysoce odborného rozhodování, a tedy i obdobného právního názoru kdekoli, kam státní zástupce návrh podá. Rovněž přivolání stejně zdatných posil v případě mimořádného přetížení soudce by bylo zcela bez problému zajistitelné bez ohrožení zásady zákonného soudce.
Nehoruji za zrušení soudních pracovišť, ale za efektivní rozmístění potřebných soudcovských odborností na principu specializace na území konkrétního kraje.
Jsem si jist, že cestou koncentrace některých vysoce specializovaných agend, trestní přípravné řízení nevyjímaje, jen na některých okresních soudech se musí justice vypravit.
První část článku k přečtení zde.
Psáno pro Union, časopis Unie státních zástupců České republiky.
Diskuze k článku ()