V pochybnostech ve prospěch

Poněkud překvapivý zvrat v použité právní kvalifikaci však můžeme zaregistrovat i u soudu apelačního oproti tomu nalézacímu. A právě takový případ před odvolacím senátem Vrchního soudu v Praze budu popisovat na velmi smutném, tragickém případu.

Obžalovanou uznal soud prvého stupně vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což ji odsoudil za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k mimořádně sníženému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou.  

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obžalovaná měla dopustit uvedeného pokusu trestného činu tím, že „v přesně nezjištěné době od 25. června 2015 do 26. června 2015 v 10:00 hodin – 10:30 hodin v místě bydliště, po předchozím utajovaném těhotenství, ve 39. týdnu a počínajícím 40. týdnu těhotenství, bez jakékoli předchozí přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních potřeb pro ošetření novorozence po porodu, poté co v ranních hodinách začala pociťovat první porodní bolesti, vyčkala až její druh odejde do práce a děti do školy, a v koupelně bytu porodila na ručník rozprostřený na podlaze dítě mužského pohlaví nezjištěné váhy a délky, následně vypudila i placentu, pohledem zjistila, že dítě má pupečník omotaný kolem krku, je promodralé, ale teplé a s vědomím, že se mohlo narodit živé, se nesnažila dítě oživit, ošetřit nebo mu přivolat lékařskou pomoc, neboť si narození živého dítěte nepřála, a s vědomím, že novorozené dítě není schopno se o sebe postarat, ho nechala po dobu patnácti až třiceti minut ležet bez ošetření na podlaze na ručníku, sama se vykoupala a převlékla, a poté tělíčko novorozence uložila i s placentou a neodděleným pupečníkem do igelitového pytle na odpadky černé barvy, pytel zabalila do svetru růžové barvy a následovně vše vložila do druhého igelitového pytle, přičemž při manipulaci s tělíčkem novorozence zaznamenala změnu jeho tělesné teploty, neboť bylo studené a mělo také tmavší modrou barvu, přičemž takto zabalené tělíčko novorozence odložila v předsíni, uklidila koupelnu bytu, vyprala použitý ručník se svým ošacením a hadrem na podlahu a následně balíček s tělíčkem odnesla do prázdného kontejneru na tuhý komunální odpad…“

Možná jste si již nyní všimli jistého rozporu. Skutkový popis by asi většina čtenářů nevěnujících se trestnímu právu posoudila jako vraždu dokonanou, nikoli toliko jako pokus o ní.

Nicméně i tak se obžalovaná proti rozsudku odvolala. Namítala, že v průběhu celého trestního řízení nebyly sneseny takové důkazy, které by s jistotou umožňovaly dospět k závěru o její vině. Prokázáno s jistotou bylo jen to, že otěhotněla, že těhotenství proběhlo a že porodila. Správně dle ní také nalézací soud při respektování zásady in dubio pro reo vycházel z toho, že se dítě obžalované narodilo mrtvé, když tuto skutečnost nevyloučil ani znalec z odvětví soudního lékařství, ani znalec z odvětví porodnictví. Obžalovaná je však přesvědčena, že stejně jako nalézací soud respektoval zásadu in dubio pro reo při posouzení, zda obžalovaná porodila dítě živé či mrtvé, měl tuto zásadu shodně použít při posouzení otázky, zda jednání obžalované za tohoto stavu může zakládat její trestní odpovědnost, tedy zda se obžalovaná svým konáním či opomenutím dopustila či nedopustila nezpůsobilého pokusu násilného trestného činu. Obžalovaná nenamítá, že o těhotenství věděla a že je před všemi tajila. Nelze však souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že si narození živého dítěte nepřála. Obžalovaná narozené dítě pouze nechtěla vychovávat a starat se o něj, a to především z ekonomických a zdravotně-fyzických důvodů. Zdůraznila, že se rozhodla po porodu dítě odložit do Baby-boxu, když však dospěla k závěru, že novorozeně nežije, vyhodila tělíčko s ostatními důkazy do kontejneru.

Teď již asi chápete důkazní nouzi, v níž se od počátku orgány činné v trestním řízení ocitly, totiž že tělíčko dítěte nebylo nalezeno, a tak nebylo možné se opřít o ohledání a znalecké zkoumání soudního lékaře.

Jak se s odvolacími výhradami obžalované, jež bez dalšího nelze odmítnout jako zcela nevěrohodné, poradil odvolací soud?

Především konstatoval, že nalézací soud vedl dokazování způsobem a v rozsahu předpokládanými v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, když důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a při svém rozhodování z takto zjištěného stavu správně vycházel. Ostatně, regulérnost řízení ani rozsah provedených důkazů nebyly obžalovanou v odvolání nijak zpochybňovány.

Vrchní soud v Praze nicméně dokazování doplnil ještě podrobnějším doplňujícím výslechem obžalované zaměřeným zejména na okamžik porodu a jejích činností po něm následujících.

Po takto doplněném dokazování dle odvolacího soudu zůstalo nesporným a nezpochybnitelným, že obžalovaná byla těhotná, porodila dítě a jeho ostatky hodila do kontejneru. Shodně s nalézacím soudem má v důsledku zásady in dubio pro reo za to, že dítě se narodilo mrtvé. Náležitým způsobem byly též objasněny podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy i závažnosti činu, umožňující stanovení následku a týkající se trestní odpovědnosti obžalované. Popis skutku uvedený ve výroku napadeného rozsudku nicméně doznal v rozsudku odvolacího soudu po doplnění dokazování změny, když bylo jednak explicitně vyjádřeno, že obžalovaná porodila mrtvé dítě, jednak došlo k redukci zde vyjádřené subjektivní stránky trestného činu.

První změna je jen reakcí na samotné odůvodnění prvostupňového rozsudku, ve kterém nalézací soud uvedl, že „nezměnitelným při důsledném respektování zásady in dubio pro reo (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného), v této věci zůstává, že za stávající důkazní situace, která nemůže doznat již žádných změn, není možné vyloučit, že se dítě obžalované narodilo již mrtvé“, aniž by tuto skutkovou okolnost vyjádřil ve výroku.

Druhá změna se víceméně dotýká i právní kvalifikace, kdy z popisu skutku bylo vypuštěno vyjádření subjektivní stránky činu slovy „s vědomím, že se mohlo narodit živé, se nesnažila dítě oživit, ošetřit nebo mu přivolat lékařskou pomoc, neboť si narození živého dítěte nepřála, a s vědomím, že novorozené dítě není schopno se o sebe postarat…“, jelikož toto vědomí obžalované se podle odvolacího soudu spolehlivě a v potřebné míře nepodařilo prokázat.

Podle všech procesně použitelných výpovědí obžalované, a jiné důkazy k této fázi skutkového děje nejsou, tato uvedla, že ihned po vypuzení plodu byla přesvědčená, že dítě je mrtvé a takto k němu i přistupovala. Jestliže tyto její výpovědi byly testovány především znaleckými posudky z odvětví soudního lékařství a porodnictví a znalci neshledali, že by obžalovaná někde a někdy popsala něco, co by ve skutečnosti bylo vyloučeno a co by ukazovalo na účelovost jejího tvrzení, pak je nutno její výpovědi brát za nezpochybnitelné a její obhajobu za nevyvrácenou jinými důkazy.

Poté se apelační soud vypořádal s první právní námitkou odvolání obžalované. Zdůraznil ve smyslu § 18 trestního zákoníku, že pokus na nezpůsobilém předmětu útoku znamená omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. V okamžiku útoku konkrétní společenský zájem, na který se útočilo, buď vůbec neexistoval, anebo nebyl takové kvality, jakou si představoval pachatel. Podstatou omylu je tedy rozpor, neshoda vědění určitého subjektu se skutečností, což platí obecně, jakož i v právu samotném. U obžalované ovšem žádná neshoda mezi jejím věděním a skutečným stavem dítěte od vypuzení plodu neexistovala. Obžalovaná byla od první chvíle přesvědčená, resp. z hlediska jejího vnímání nikoli odtrženého od reality věděla, že se dítě narodilo mrtvé a dítě se podle nyní již nezvratného závěru nalézacího soudu i mrtvé narodilo. Přesvědčení obžalované mělo přitom své opodstatnění. Podle jejího tvrzení mělo dítě pupečník omotaný dvakrát kolem krku, nedýchalo a obžalovaná nezjistila ani tlukot srdce. Absenci jakýchkoli životních projevů spolu se škrtidlem mohla obžalovaná ve stavu po absolvovaném porodu důvodně vnímat jako důkaz o narození mrtvého plodu. V tomto směru je nerozhodné, že tělo bylo teplé, neboť dítě se rodí s teplotou matky, a teprve poté začíná rychle chladnout. Vyloučena není ani obžalovanou popisovaná barva dítěte, pokud dítě zemřelo těsně před porodem. Nerozhodnou zůstává i skutečnost, že obžalovaná porodila bez předchozí přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních potřeb pro ošetření novorozence po porodu, neboť jestliže těhotenství tajila po celou dobu i před členy domácnosti, nemohla na sebe opatřováním výbavičky upozorňovat. Skutečnost, že ve snaze utajit porod na sebe nemohla upozorňovat ani po porodu mrtvého dítěte, vysvětluje, proč nepřivolala pomoc a jakým způsobem naložila s ostatky. Rozhodně na základě těchto okolností ale nelze vyvrátit její neměnnou obhajobu v podobě tvrzení, že celou dobu těhotenství dítě chtěla po porodu umístit do Baby-boxu, čemuž navíc nasvědčuje i fakt, že si do koupelny připravila svetřík na jeho zabalení.

Podle mě přesvědčivý rozbor soudu omezeného ve svých úvahách rozsahem shromážděných důkazů a potažmo i zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

Jestliže tedy obžalovaná porodila z hlediska existujících důkazů mrtvé dítě a byla si této skutečnosti ihned po vypuzení plodu vědomá, není možno dle apelačního soudu dovodit její trestní odpovědnost, ať již konáním či opomenutím, žádným z trestných činů proti životu a zdraví, a to ani jeho nezpůsobilým pokusem. V tomto směru tedy odvolání obžalované obstálo v úvahách odvolacího senátu bez dalšího.

Ale obžalovaná prokazatelně tělíčko novorozence uložila i s placentou a neodděleným pupečníkem do igelitového pytle na odpadky černé barvy, pytel zabalila do svetru růžové barvy a následovně vše vložila do druhého igelitového pytle a balíček s tělíčkem poté odnesla do prázdného kontejneru na tuhý komunální odpad.

Na základě tohoto skutkového zjištění musel apelační soud při zachování totožnosti skutku, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě, pokračovat ve svých právních úvahách. A ty byly následující.

Podle § 2 písm. a) zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, se pro účely tohoto zákona rozumí tělem zemřelého mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům; tělem zemřelého je i tělo mrtvě narozeného dítěte.

Podle § 4 odst. 1 písm. e) citovaného zákona s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku; z těchto důvodů je zakázáno trvale uložit lidské pozůstatky nebo je zpopelnit jiným způsobem než uvedeným v § 2 písm. e).

Podle § 2 písm. e) citovaného zákona pro účely tohoto zákona se rozumí pohřbením uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu.

Ano, až k této úrovni právních úvah se musel soud odvolací propracovat. A proto podle § 258 odst. 1 písm. c), d) trestního řádu z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu sám znovu rozhodl tak, že obžalovanou uznal vinnou přečinem hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 trestního zákoníku.

Skutkový stav pro porovnání s rozsudkem soudu prvého stupně zněl, po vypuštění pasáží způsobilých identifikovat obžalovanou, takto:

„… v přesně nezjištěné době od 25. června 2015 do 26. června 2015 v 10:00 hodin – 10:30 hodin v místě bydliště, po předchozím utajovaném těhotenství, ve 39. týdnu a počínajícím 40. týdnu těhotenství, bez jakékoli předchozí přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních potřeb pro ošetření novorozence po porodu, poté co v ranních hodinách začala pociťovat první porodní bolesti, vyčkala až její druh odejde do práce a děti do školy, a v koupelně bytu porodila na ručník rozprostřený na podlaze mrtvé dítě mužského pohlaví nezjištěné váhy a délky, následně vypudila i placentu, pohledem zjistila, že dítě má pupečník omotaný kolem krku, je promodralé, ale teplé, a poté ho nechala po dobu patnácti až třiceti minut ležet bez ošetření na podlaze na ručníku, sama se vykoupala a převlékla, a poté tělíčko novorozence uložila i s placentou a neodděleným pupečníkem do igelitového pytle na odpadky černé barvy, pytel zabalila do svetru růžové barvy a následovně vše vložila do druhého igelitového pytle, přičemž při manipulaci s tělíčkem novorozence zaznamenala změnu jeho tělesné teploty, neboť bylo studené a mělo také tmavší modrou barvu, přičemž takto zabalené tělíčko novorozence odložila v předsíni, uklidila koupelnu bytu, vyprala použitý ručník se svým ošacením a hadrem na podlahu a následně balíček s tělíčkem odnesla do prázdného kontejneru na tuhý komunální odpad, čímž jednala v rozporu s § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví…“

Pro ty, které zajímá i odvolacím soudem uložený trest, ještě zpravodajská douška. Zatímco soud prvního stupně, vázaný použitou právní kvalifikací, poslal obžalovanou na šest let do vězení, trest odvolacího soudu byl stanoven na základě jiného ustanovení, § 359 trestního zákoníku:

(1) Kdo neoprávněně otevře hrob nebo hrobku nebo urnu s lidskými ostatky, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo z pohřebiště svévolně odejme lidské ostatky nebo s lidskými ostatky nakládá v rozporu se zákonem.

(3) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) jako člen organizované skupiny,
b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch, nebo
c) v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin. 

Podle druhého odstavce citovaného ustanovení tak byla obžalovaná odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dvou let.

In dubio pro reo.

Promiňte autorovi textu ještě jednu poznámku související s tímto případem a s tím, že patřil mezi první propagátory Baby-boxů v naší vlasti a je doposud, jak z internetu zjistil, členem Kolegia společnosti tyto schránky prosazující.

Od počátku této občanské aktivity jsem čelil desítkám výhrad, že Baby-boxy neodvrátí osobu připravenou novorozence usmrtit od jejího úmyslu. Asi většinou ne. Ale pořád existuje šance, že se k usmrcení dítěte takoví lidé vůbec nerozhodnou, protože vědí o cestě, která je nechtěného potomka zbaví, a přitom není trestná. Ostatně, i „matka“ z této kauzy měla potřebu se Baby-boxem hájit.