Případ, kdy pachatel jedná ve stavu nepříčetnosti, do kterého se zaviněně uvedl požitím nebo aplikací návykové látky, řeší zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jako „TZ“) ve svém ust. § 360. Ustanovení v prvním odstavci upravuje skutkovou podstatu trestného činu opilství, v odst. 2 pak nacházíme mantinely, které subsumpci určitého skutkového stavu pod tento trestný čin brání. Účelem tohoto článku je proto veřejnosti objasnit, jaký má nepříčetnost způsobená požitím nebo aplikací návykové látky vztah k trestní odpovědnosti a popsat základní situace, s nimiž se lze v praxi potkat.
Obecně k nepříčetnosti
Mezi předpoklady trestní odpovědnosti pachatele trestného činu patří příčetnost tohoto pachatele. Samotný pojem příčetnosti však není normativně zakotven v žádném z trestních zákonů. V ust. § 26 TZ však najdeme definici pojmu nepříčetnost. Nepříčetnost spočívá v tom, že osoba v době spáchání činu není schopná v důsledku duševní poruchy rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládnout své jednání. Taková osoba není následkem nepříčetnosti obecně trestně odpovědná.
Definici pojmu duševní porucha nalezneme v ust. § 123 TZ. Rozumí se jí „mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“ Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen jako „NS ČR“), „duševní poruchou je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních) faktorů.“[1] Existence duševní poruchy představuje takzvanou biologickou složku nepříčetnosti.
Psychologickou složku nepříčetnosti představuje nedostatek rozpoznávací (rozumové) schopnosti nebo nedostatek ovládací (určovací) schopnosti pachatele.
Nedostatek rozpoznávací schopnosti spočívá v objektivní nezpůsobilosti pachatele uvědomit si, že čin, který spáchal, je činem protiprávním. Protiprávnost spočívá v tom, že daný čin je ve společnosti činem nedovoleným, respektive právním pořádkem zakázaným, přičemž se vychází nejen z norem práva trestního, ale hlavně z porušení norem jiných právních odvětví. Všeobecnou definici protiprávnosti činu tedy můžeme uzavřít jako rozpornost s právním řádem jako celkem.
Tento nedostatek můžeme pozorovat ve dvou základních rovinách. Zaprvé, pachatel v době spáchání činu nevnímá rozhodné skutečnosti daného činu a neuvědomuje si jeho nebezpečnost pro společnost. V druhém případě, jak vyplývá i z odborné literatury, „o nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad.“[2]
Co se týče nedostatku ovládací schopnosti, ten „lze spatřit v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout.“[3]
Složka biologická při posuzování nepříčetnosti nepochybně hraje svou roli, ale sama o sobě není dostačující. Existence duševní poruchy je esenciálním předpokladem toho, aby se pachatel činu mohl považovat za nepříčetného, hlavním měřítkem je však složka psychologická. Intenzita duševní poruchy proto musí být natolik vysoká, aby pachatel v jejím důsledku nedokázal rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo toto své jednání ovládnout, tedy schopnost rozpoznávací nebo schopnost ovládací musí být v důsledku duševní poruchy úplně vymizelá. Samotné oslabení schopnosti nepostačí. V takovém případě by pachatel nebyl nepříčetný, jednalo by se pouze o zmenšenou příčetnost, která na existenci trestní odpovědnosti nemá žádný vliv. Pro zbavení trestní odpovědnosti v důsledku nepříčetnosti tedy musí dojít ke kumulativnímu splnění biologické a psychologické složky nepříčetnosti. Je však vhodné uvést, že v případě psychologické složky není nutné úplné současné vymizení jak schopnosti rozpoznávací, tak schopnosti ovládací – naopak postačí vymizení jen jedné z těchto schopností, a to i v případě, že byla druhá schopnost neporušená.
Za splnění výše uvedených podmínek je tedy nepříčetnost nutné považovat za okolnost vylučující trestní odpovědnost. Specifickým případem, kdy může být osoba i přes nepříčetnost trestně odpovědná, je trestný čin opilství uvedený v ust. § 360 odst. 1 TZ, případně situace, na které pamatuje ust. § 360 odst. 2 TZ.
Jak to tedy bude s trestní odpovědností?
Vzájemný vztah nepříčetnosti způsobené požitím či aplikací návykové látky a případné trestní odpovědnosti za činy spáchané v tomto stavu není jednoduchý. Snad ještě více než při ostatních trestných činech vystupuje do popředí subjektivní stránka, tedy zavinění. Za významné vodítko v tomto směru je nutné považovat judikaturu NS ČR, podle které „jestliže se do stavu nepříčetnosti přivedl pachatel požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak, je nutno spolehlivě objasnit, zda tak učinil zaviněně či nikoli, a pokud je zde zavinění pachatele v uvedeném směru, je nutno zkoumat formu a obsah zavinění, od nichž závisí, zda bude pachatel trestně odpovědný v plném rozsahu, nebo jen za trestný čin opilství. Při nedostatku zavinění nebude pachatel pro nepříčetnost trestně odpovědný.“[4]
Na základě trestněprávní nauky právě ve spojení s citovanými rozhodnutími je možné rozeznat vícero situací, které se liší samotným skutkovým průběhem, formou zavinění a taktéž formou trestní (ne)odpovědnosti:
1) Pachatel je odpovědný za trestný čin opilství podle ust. § 360 odst. 1 TZ
Trestný čin opilství, jak je uveden v odst. 1 příslušného ustanovení, spočívá v požití nebo aplikaci návykové látky[5], v jejichž důsledku se osoba, i když jen z nedbalosti, dostane do stavu nepříčetnosti, přičemž v tomto stavu spáchá čin jinak trestný, tzv. kvazidelikt, tedy čin, který by byl považován za trestný čin, kdyby neexistovala překážka v podobě nepříčetnosti pachatele.
Nevyhnutelnou úlohu sehrává, jak vyplývá již ze znění skutkové podstaty, institut nepříčetnosti. I z judikatury NS ČR vyplývá, že „o trestném činu opilství podle § 201a tr. zák. (pozn. dnes ust. § 360 odst. 1 TZ) je možno uvažovat jen tehdy, jestliže alespoň jedna ze složek pachatelova jednání (rozpoznávací nebo ovládací) byla v době činu v důsledku jeho opilosti prakticky vymizelá; pokud by došlo pouze k jejímu snížení, byť výraznému, je třeba takový čin posoudit jako trestný čin, jehož zákonné znaky naplňuje.“[6]
Odborná literatura uvádí, že při trestném činu opilství „jde o výjimku z pravidla, že osoba, která se v nepříčetnosti dopustila jednání, které má jinak všechny znaky trestného činu (čin jinak trestný), je beztrestná. Jedná se o tzv. rauschdelikt, který se jeví nejméně komplikovaným přístupem mezi možnostmi, aby byl pachatel za takové situace zcela beztrestný, což by však vedlo k nedostatečné ochraně společnosti před takovým pachatelem, anebo aby byl plně trestně odpovědný, což je v rozporu se zásadou odpovědnosti za zavinění. Jde tak o zvláštní samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem.“[7]
K subjektivní stránce tohoto trestného činu je nutné říct, že zavinění se vztahuje, na rozdíl od později popsaného případu actio libera in causa, jen na uvedení se do stavu nepříčetnosti, nikoli na následek. Pachatel tedy není trestně odpovědný za jednání, které ve stavu nepříčetnosti spáchá. V praxi se jedná o situaci, kdy nepříčetný pachatel spáchá určitý čin jinak trestný, přičemž v době, kdy ještě nepříčetný nebyl, neměl úmysl žádný trestný čin spáchat a taktéž se bez přiměřených důvodů nespoléhal, že jej nespáchá, resp. v rozhodné době ve vztahu ke svým osobním poměrům neměl ani nemohl vědět, že takový čin spáchat může. Zjednodušeně řečeno, v době, kdy ještě pachatel nepříčetný nebyl, žádný trestný čin spáchat nechtěl, přičemž rozhodnutí spáchat čin, který by jinak naplňoval všechny znaky činu trestného (tedy kvazidelikt), pojal až ve stavu nepříčetnosti.
2) Pachatel je odpovědný za trestný čin v plném rozsahu podle příslušného ust. TZ
Tento případ upravuje ust. § 360 odst. 2 TZ, podle kterého se neuplatní úprava trestného činu opilství podle odst. 1, ani institut nepříčetnosti podle ust. § 26 TZ. Trestněprávní teorie i praxe rozlišují dvě situace:
- Pachatel se přivede do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin (tzv. napití na kuráž), odborně nazýváno actio libera in causa dolosa,
- Pachatel spáchá nedbalostní trestný čin, přičemž se předtím zaviněně (úmyslně či nedbalostně) uvedl do stavu nepříčetnosti, též označováno jako actio libera in causa culposa.
Teoretická východiska institutu actio libera in causa shrnul např. NS ČR ve svém usnesení sp. zn. 7 Tdo 1274/2012, ze dne 7. 11. 2012.
Charakteristickým znakem actio libera in causa dolosa je, že se „pachatel uvedl úmyslně vlivem návykové látky do stavu nepříčetnosti, aby v něm spáchal trestný čin (opil se na kuráž). Trestní odpovědnost se v takovém případě posuzuje podle doby, kdy byl pachatel ještě příčetný a uváděl se úmyslně do stavu nepříčetnosti. Odůvodněna je proto v takovém případě trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin podle obecných zásad.“ Příkladem je situace, kdy chce žárlivý manžel zavraždit svoji nevěrnou manželku a na dodání odvahy vypije půllitrovou flašku tvrdého alkoholu. Úmysl vraždit však pojal ještě v době, kdy nepříčetný nebyl.
Na druhé straně, actio libera in causa culposa lze definovat „jako úmyslné či nedbalostní uvedení se do stavu nepříčetnosti sice bez úmyslu spáchat v tomto stavu trestný čin, avšak s tím, že nepříčetný pachatel trestný čin spáchá a odpovídá za něj, protože bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nespáchá (vědomá nedbalost), nebo o tom, že jej spáchat může, vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost)... Pachatel v těchto případech zásadně odpovídá pouze za trestné činy spáchané v nedbalostní formě.“ Na rozdíl od trestného činu opilství tedy pachatel neodpovídá za uvedení se do stavu nepříčetnosti, nýbrž přímo za nedbalostní trestný čin. Přímo učebnicovým příkladem je situace, kdy se šofér motorového vozidla ještě předtím, než si sedne za volant, dostane vlivem alkoholu do stavu nepříčetnosti a už v době jízdy v tomto stavu nedbalostně usmrtí chodce.
3) Pachatel není trestně odpovědný
Pachatel není trestně odpovědný ani za trestný čin opilství, ani za jiný trestný čin podle příslušného ustanovení TZ v případě, že stav jeho nepříčetnosti v důsledku požití nebo aplikace návykové látky není způsobený pachatelem zaviněně, tedy ani úmyslně, ani nedbalostně. Praktickým příkladem může být situace, kdy je člověku bez jeho vědomí podáván alkohol, následkem čehož se stane nepříčetným a spáchá čin jinak trestný.
Specifickou situací je narušení psychického zdravotního stavu pachatele v důsledku chorobného alkoholismu v jeho závěrečné fázi, která se projevuje „rozpadem jeho osobnosti, uvolněním morálních zábran, převahou afektivních složek osobnosti, egocentrismem, hlubokou sociální degradací, sníženými rozumovými schopnostmi a závislostí na alkoholu, vedoucí k nutkavému soustavnému nadměrnému požívání alkoholických nápojů.“[8] Problematika alkoholismu v jeho závěrečné fázi a následné trestní odpovědnosti byla rozhodována ještě v době, kdy český právní systém neznal TČ opilství, avšak závěry jsou aplikovatelné podle názoru NS ČR i dnes. Platí, že: „trestní odpovědnost pachatele je totiž i u trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. (pozn. dnes ust. § 360 odst. 1 TZ) vázána na existenci jeho zavinění, a to ve vztahu k intoxikaci, jež u něj způsobila nepříčetnost. Jinými slovy nemůže-li pachatel ovládnout nutkání požít alkoholické nápoje a neovládá tak ani to, zda se přivede požitím alkoholických nápojů do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu, nelze jej podle názoru Nejvyššího soudu učinit vůbec trestně odpovědným, neboť je jeho trestnost vyloučena právě pro nepříčetnost.“[9]
Patologická opilost
Od výše uvedených případů musíme rozlišovat problematiku patologické opilosti. Podle judikatury NS ČR můžeme patologickou opilost definovat jako „mrákotný stav deliriózního nebo vigilambulantního automatického průběhu s halucinacemi a paranoidní interpretací. Je to jediná alkoholická psychóza, jež nemusí nutně souviset s chronickým alkoholismem, dokonce ani s množstvím požitého alkoholu. Může k ní dojít i po malé dávce.“[10]
Zajímavostí tohoto stavu je, že tzv. patologický opilec může být odpovědný buď za trestný čin opilství, za trestný čin podle příslušného ustanovení TZ a taktéž může být jeho trestní odpovědnost úplně vyloučena. Jak vyplývá z usnesení citovaného v předchozím odstavci, „dopustil-li se pachatel svého jednání vlivem patologické opilosti v nepříčetnosti, poté v závislosti na rozsahu a obsahu jeho zavinění lze jeho čin právně kvalifikovat (v případě, že před, resp. při požívání alkoholu mohl vznik tohoto stavu a jím vyvolanou nepříčetnost předpokládat a tedy ji i subjektivně zpracovat v té či oné formě zavinění) buď jako trestný čin, jehož znaky svým jednáním naplnil (actio libera in causa dolózní či culpózní, zahrnuje-li příslušná forma zavinění pachatele jednak přivedení se do stavu nepříčetnosti a zároveň následné zaviněné spáchání trestného činu v tomto stavu), či jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku (zahrne-li svým zaviněním pouze fakt přivedení se do stavu patologické opilosti a nepříčetnosti bez dalšího). V případě, kdy pachatel vznik patologické opilosti a nepříčetnosti nemohl pokrýt ani svou nevědomou nedbalostí, typicky jde-li o první projev tohoto typu opilosti, bude trestní odpovědnost vyloučena s poukazem na ustanovení § 26 tr. zákoníku.“
K vyloučení trestní odpovědnosti v důsledku patologické opilosti se vyjádřil svého času i Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky, a to rozhodnutím, které je citováno v dalších rozhodnutích i českých soudů, přičemž stanovil, že „zodpovědnost opilého pachatele za trestný čin spáchaný v nepříčetnosti způsobené patologickou opilostí není dána jen tehdy, kdy si pachatel nebyl a ani neměl a nemohl být vědom své dispozice pro podobné stavy po požití alkoholu. Odpovědnost pachatele za trestný čin spáchaný v nepříčetnosti však není vyloučená v tom případě patologického alkoholického opojení, ve kterém si pachatel zaviněně způsobil stav patologického opojení požitím alkoholického nápoje.“[11]
K obdobnému závěru došel dávno předtím i Nejvyšší soud Československé socialistické republiky, podle nějž „patologická opilost vedoucí k nepříčetnosti pachatele nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za spáchaný trestný čin, pokud pachatel alespoň buď věděl, že požití alkoholu vyvolává u něho patologickou opilost a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde anebo sice o tom nevěděl, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“[12]
Závěr
Jak bylo uvedeno výše, otázka nepříčetnosti způsobené požitím či aplikací návykové látky, a její vliv na trestní odpovědnost pachatele, je poměrně složitá. Judikatura Nejvyššího soudu ČSR stanovila, že „otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie... Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu.“[13] I z tohoto rozhodnutí je možné dovodit, že nepříčetnost ve vztahu ke spáchanému trestnému činu nebo činu jinak trestnému je nutné posuzovat vždy nesmírně opatrně. Každý případ v sobě totiž skrývá různé detaily a nástrahy, které musí soud při rozhodování starostlivě a spravedlivě zvážit, a to nejen ve vztahu k samotnému institutu nepříčetnosti, ale zejména ve vztahu k subjektivní stránce. Proto je poměrně náročné stanovit určitý obecný rámec, na základě kterého mají orgány činné v trestném řízení tyto případy posuzovat. Za směrodatné východisko je však určitě možné považovat poměrně bohatou judikaturu týkající se této problematiky, sahající už do období socialismu. V kombinaci s justičními pojistkami v podobě soudů vyšších instancí, soudu Ústavního či praxe sjednocování judikatury, se však není nutné obávat, že by při rozhodovací praxi došlo k neodborným a nespravedlivým definitivním rozhodnutím v obdobných věcech.
[1] Usnesení NS ČR, sp. zn. 8 Tdo 77/2015, ze dne 17. 3. 2015
[2] Komentář k ust. § 26 TZ, Šámal, P.a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001
[3] Komentář k k ust. § 26 TZ, Šámal, P.a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001
[4] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 5 Tz 1/98, ze dne 18. 2. 1998
[5] Podle ust. § 130 TZ se návykovou látkou rozumí „alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku, jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“
[6] Usnesení NS ČR, sp. zn. 11 To 73/92, ze dne 4. 6. 1992
[7] Komentář k ust. § 360, ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5
[8] Rozhodnutí NS ČSR, sp. zn. To 19/73, ze dne 8. 6. 1973
[9] Usnesení NS ČR, sp. zn. 11 Tdo 1482/2007, ze dne 21. 1. 2008
[10] Usnesení NS ČR, sp. zn. 6 Tdo 1045/2013, ze dne 17. 10. 2013
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky, sp. zn. 5 Tz 57/89, ze dne 31. 10. 1989
[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 10 Tz 6/70, ze dne 10. 3. 1970
[13] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 11 Tz 21/78, ze dne 7. 6. 1978
Diskuze k článku ()