V ideálním případě by při vyšetřování počítačové kriminality měli kriminalisté (za účasti znalce či odborníka z oblasti informační kriminality) posoudit, kterou část výpočetní techniky je a kterou není nutné zajistit. V praxi je však situace zpravidla jiná, neboť dochází k zabavení celého počítače. Přitom v řadě případů by bylo možné spokojit se při vyšetřování pouze s daty obsaženými na mediálních nosičích, tedy např. na harddisku, USB flashdiscích, CD/DVD discích atd. Zabavení věci ve větším rozsahu, než je potřebné, je přímo v rozporu se zásadou přiměřenosti stanovenou v § 2 odst. 4 TŘ. Uvedený postup lze označit za nepřiměřený zásah do základních práv osob, jichž se tyto úkony týkají.
Velkým problémem je ovšem obrana proti uvedenému postupu, a to především proto, že příkaz k odnětí věci je rozhodnutím sui generis, proti kterému není přípustná stížnost ani odvolání. V úvahu tedy připadá žaloba na náhradu škody vůči státu pro nesprávný úřední postup. Požadovat náhradu škody pro nezákonnost rozhodnutí lze pouze tehdy, pokud by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.
Jiným možným krokem je ústavní stížnost pro nezákonný zásah veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ani jedno z uvedených řešení bohužel není ideální, ani negarantuje úspěch a především ani jedno z uvedených řešení nelze označit za rychlé. Na druhou stranu, bude-li takový postup tolerován bez povšimnutí, změny v praxi se nikdy nedočkáme.
Co se obecně týče obrany obviněného v rámci trestního řízení, lze s ohledem na složitost kyberkriminality jednoznačně doporučit využití služeb advokáta.
Diskuze k článku ()