Proto mě vždy překvapovalo, s jakou motivací některé zájmové skupiny prosazovaly rozšíření definice úřední osoby na další povolání. V době přijímání současného trestního zákoníku o to usilovali například záchranáři, především osádky sanitek, které jsou často předmětem fyzických ataků od opilých a agresivních lidí. Autoři zákoníku nakonec tlaku zdravotníků a jim pomáhajících poslanců nepodlehli a problém vyřešili tak, jak můžeme demonstrovat třeba na § 140, trestném činu vraždy:
(1) Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
(2) Kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.
(3) Odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
…..d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,
…..f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,……
Takže, zdravotník samozřejmě není úřední osobou, ale útok na něj je stíhán stejně přísně. Podle mého názoru se tak problém vyřešil legislativně velmi elegantním způsobem, který zvýšenou ochranu zdravotníků poskytuje a zároveň nepředpokládá, že by mohli být stíháni pro trestné činy úředních osob (§ 329 a následující TrZ).
V současné době proto dle § 127 odst. 1 trestního zákoníku úředními osobami jsou:
a) soudce,
b) státní zástupce,
c) prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci,
d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci,
e) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie,
f) soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce,
g) notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař,
h) finanční arbitr a jeho zástupce,
i) fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží,
pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Na osobách pod písmenem i) vidíme, že v minulosti se logickou čistotu právní úpravy udržet nepodařilo. Myslivecké a rybářské stráže byly stále agresivněji napadány pytláky a byla potřeba zvýšit ochranu členů hlídek i prostřednictvím hrozícího trestu. A protože myslivci a rybáři jsou nejpočetnější skupinou v parlamentu po každých volbách bez ohledu na jejich výsledek, prosadili pěkně kvapíkem shora uvedené řešení, aniž by vyslechli názory odborníků.
Osud rozdílných legislativních řešení mysliveckých a rybářských stráží a zdravotníků dokládá jediné. Okruh úředních osob pro účely trestního zákoníku není nějakým rigidním seznamem, doslova odpovídajícím třeba v Ústavě a jiných zákonech definovaným představitelům státu a samosprávy.
Právě to je třeba si uvědomit při sledování diskuse na Nejvyšším soudu (sp.zn. Tpjn 304/2014) ohledně právní otázky, zda jako úřední osobu vnímat i vykonavatele soudního exekutora. Soudy, dokonce i senáty Nejvyššího soudu, posuzovaly tuto právní otázku rozdílně. Proto se na předsedu trestního kolegia obrátil nejvyšší státní zástupce se žádostí, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo k této otázce stanovisko.
Pod písmenem f) zkoumaného ustanovení trestního zákoníku je samotný soudní exekutor výslovně jmenován, ovšem s omezením, že je takto definovatelný pouze při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Ano, pouze tam, kde jako „soukromník“ vykonává soudní, respektive státní pravomoc. A pouze exekutor samotný.
Prostým jazykovým výkladem tak lze snadno dojít k závěru, že výčet osob považovaných za úřední ve smyslu § 127 odst. 1 TrZ je taxativní, možný prostor pro výklad nabízí pouze část pod písm. d), jak si dále ukážeme, ovšem pouze pro úředníky veřejné moci. Vykonavatel exekutora při takovém doslovném výkladu normy rozhodně mezi úředními osobami býti nemůže.
Na straně druhé však si musíme uvědomit, že vedle policistů a strážníků jsou právě exekutorští vykonavatelé těmi představiteli výkonu státních pravomocí, kteří nejčastěji pracují v emočně vypjatých situacích s lidmi, kteří často „nemají co ztratit“. Podle mého názoru proto vykonavatel exekutora potřebuje nejen zvýšenou ochranu před útoky účastníků a dalších osob, ale také osoby, vůči nimž vystupuje, potřebují vysokou míru právní ochrany před jeho excesy a případným bezprávím!
A právě tímto směrem se ubírá argumentace řady z těch, kteří do přípravy stanoviska Nejvyššího soudu mohou svými připomínkami zasáhnout. Jde o snahu prosadit extenzivní, rozšiřující výklad, respektive výklad teleologický.
Vykonavatel exekutora je podle § 27 odst. 1 e. ř. zaměstnancem exekutora, kterého exekutor může písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel (§ 27 odst. 2 e. ř.).
Občanský soudní řád v ustanovení § 265 odst. 3 zakotvil oprávnění zaměstnance soudu, vykonavatele, a odvozeně tak i vykonavatele exekutora, činit jednotlivé úkony při výkonu rozhodnutí, stanoví-li tak zvláštní zákon, nebo zvláštní právní předpisy nebo pověří-li ho tím předseda senátu. Působnost těchto vykonavatelů je dále upravena ustanovením § 46 j. ř. s. a je opravdu velmi široká.
Obsahově je tedy zřejmé, že faktický obsah výkonu povolání exekutorského vykonavatele odpovídá účelu ustanovení o úředních osobách. A to nejen co do jejich ochrany, ale i zvýšené odpovědnosti za výkon jejich pravomoci.
Tím spíše, že vykonavatel soudu je v soudní praxi považován za úřední osobu, což dovozuje judikatura právě z ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak můžete nalézt třeba v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001.
Zákonodárce část pravomocí soudů ve vykonávacím řízení přenesl na „soukromé“ exekutory, a to z velmi dobrých důvodů. Odhlédneme-li od oprávněné kritiky občasných excesů a agresivního počínání některých z nich, tak tento krok byl velmi úspěšný. Oproti devadesátým létům minulého století jsou pohledávky vymáhány efektivně a relativně rychle. Systém soudních exekutorů tak významně pomohl české justici a zejména věřitelům.
Pak ovšem není rozumné považovat vykonavatele exekutora za cosi méně „úředního“, než vykonavatele soudu.
Diskuze k článku ()