Bílá kniha III. - Vzdělávání soudců Zdroj: Fotolia

Bílá kniha III. - Vzdělávání soudců

Na sklonku jara 2016 Ministerstvo spravedlnosti představilo další dvě kapitoly své „Bílé knihy“, která by měla mapovat případné reformní plány České republiky v oblasti justice.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Jeden z nově představených dílů se týká představ Ministerstva o další podobě vzdělávání soudců, případně kandidátů na soudce, asistentů, odborného a pomocného aparátu soudů. Pro stručnost se budu věnovat pouze vzdělávání soudců.

Toto téma patří mezi ty, jejichž možný terén budoucí právní úpravy již byl značným způsobem vytyčen současným zákonem O soudech a soudcích č. 6/2002 Sbírky zákonů ze dne 30. listopadu 2001 v původním znění, respektive ve znění po nálezu Ústavního soudu ze dne 18. června 2002, č. 349/2002 Sb., který rozsáhlé pasáže týkající se právě vzdělávání soudců zrušil.

Pro ty mladší připomínám, že zmiňovaný zákon byl připraven za ministra Jaroslava Bureše, současného předsedy Vrchního soudu v Praze. Ten, věren své pověsti právníka nadmíru dbalého soustavného vzdělávání, samostudia, pochopitelně i přednášení a publikování, předložil parlamentu zákon, který rozsáhlým způsobem upravoval povinnost soudců se vzdělávat, ovšem také s ustanoveními, jaké následky může nedostatek takového vzdělávání mít pro kariéru, či dokonce mandát soudce.

Prezident Havel mimo jiné právě pasáže týkající se vzdělávání soudců napadl ústavní žalobou a uspěl. Pro stručnost si dovolím vlastní výklad jádra argumentace Ústavního soudu.

Jde o jeden z mnoha nálezů, ve kterém se snaží Ústavní soud vysvětlit politické reprezentaci, že ke kvalitativnímu posunu naší justice rozhodně nevede cesta dalším posilováním pravomocí ministerstva spravedlnosti, už tak v Evropském prostoru nebývale silném. Pouze orgán soudcovského typu, s podstatným zastoupením soudců volených soudci („soudcovská rada“) může ústavně akceptovatelným způsobem mít pravomoc, která by zvýšila tlak třeba i na vzdělávání a vyšší odborné znalosti soudců.

Ministerstvo si také v předloženém textu tento argument uvědomuje a snaží se mu čelit různými nápady.

Především vychází z toho, že zákon v době, kdy Ústavní soud rozhodoval, upravoval složení Rady Justiční akademie tak, že všechny její členy jmenoval ministr a ani nebylo vyžadováno, aby soudci a státní zástupci tvořili její většinu, jak je tomu v současnosti (§ 130 odst. 2 ZSS).

Obávám se, že tudy cesta nevede. Jednak státní zástupci jsou nesporně součástí moci výkonné a nevěřím, že tomu tak v budoucnosti nebude. Takže jen čtyři členy Rady z patnácti v současnosti jmenují předsedové Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Ostatně, kdo by ony další členy jmenoval? Předsedové krajských soudů, okresních? Vždyť to jsou sice soudci, ovšem jmenovaní do svých funkcí mocí výkonnou, prezidentem nebo ministrem.

Jak současný prezident, tak nynější ministr v poslední době nejmenovali předsedou soudu soudce, který prokazatelně vyhrál výběrového řízení! Netvrdím, že šlo o špatná rozhodnutí, ale dokumentuji rozhodující roli moci výkonné při jmenování soudních funkcionářů, jejichž správní mandát je tak v našem pojetí bližší moci výkonné než samotnému soudnictví. Pak ale nelze tvrdit, že osoby navržené předsedy soudů jsou zástupci moci soudní.

Jak je v poslední době na ministerstvu zvykem, neznáme zpracovatele předkládaného textu. Takže ani nevím, zda ve shora uvedené otázce jen plní politické zadání, které je přitom v rozporu s volebním programem hnutí, jehož ministr materiál předkládá, či jen z nevědomosti opomíjí závěry odborných debat v Evropě i tuzemsku za poslední čtvrtstoletí.

Za zajímavou pasáž lze jistě označit úvahy nad rozsahem povinného vzdělávání. Zpracovatel píše o dvou a čtyřech dnech po šesti hodinách výuky za rok, což se mi zdá vcelku přiměřené, zvláště, kdy by tento rozsah musel být naplněn v průběhu dvou let. Osobně si nedovedu představit kvalitního soudce, který by nemohl takovou studijní zátěž vedle svých pracovních povinností splnit, respektive, který si jí léta neplní i bez stanovení takové povinnosti zákonem.

Zaujala mě myšlenka, že do navrženého rozsahu povinného vzdělávání by se započítávala i odborná publikační a lektorská činnost soudce. Myslím, že máloco jiného dokazuje, jak chybí zpracovateli představa o tom, čeho by se mělo povinným vzděláváním soudců dosáhnout. Zatímco ministr Bureš ve „svém“ zákonu chtěl soudce skutečně zkoušet ze znalosti práva, judikatury a dalších souvisejících potřebných dovedností, na takovou pointu nemá současné ministerstvo odvahu. Takže jde vlastně o čas strávený vzděláváním, o čárky na příslušném výkazu.

A jestli získáte „vzdělávací puntík“ za katedrou, před katedrou, při psaní či čtení téhož textu, jedno jest. Všichni tušíme, proč takový návrh spatřil světlo světa. Ministerstvo si nedovede představit, jak by vymáhalo povinnost se školit u odborníků, kteří jsou ve svém oboru absolutní špičkou. A těch je mezi soudci i státními zástupci nemálo.

K čemu má sloužit vzdělávání soudců? Povinné vzdělávání! K udržení a zlepšování odborných znalostí soudce? Určitě, ale neslouží každé celoživotní vzdělávání i dalším cílům? Třeba jako ochrana před profesním vyhořením, ale také jako snaha o rozvoj širších znalostí, dovedností a schopností, než jaké každodenně člověk používá. Aby se i ten nejlepší odborník za pár let nestal omezeným fachidiotem.

A proto jsou součástí každého vzdělávání soudců i takzvané „soft skills“, tedy školení v komunikaci, mediálních dovednostech, zvládání zátěžových situací, etice, manažerských dovednostech, rétorice a podobně. Mimochodem, právě tyto, podle mě důležité, programy nabízí naše Justiční akademie v evropském srovnání ve výborné kvalitě. Pak je ovšem jasné, že i soudce na samotném vrcholu odborné pyramidy svého oboru by měl absolvovat podobné kurzy. Kvůli sobě, ne pro čárku na ministerském výkazu.

Zkrátka, při čtení celého textu jsem nemohl opustit otázku, kterou jsem kladl již v roce 2002. Máme k dispozici nějaká data, která dokládají, že povinným školením se zvýší kvalita našeho soudnictví? Nebo máme alespoň data o tom, jak to se vzdělaností soudců je? A v jakých oborech? Vždyť bez takových vstupních údajů nemůžeme následně kontrolovat efektivitu navrhovaného modelu!

Tím spíše, že text počítá s tím, že povinná školení může soudce absolvovat i mimo Justiční akademii. Ovšem na akci, jejíž odbornost předem schválí Rada Justiční akademie! Podle čeho bude Rada hodnotit každoročně stovky seminářů pořádaných veřejnými vysokými školami, tisíce kurzů na „soukromých“ vysokých školách, množství odborných konferencí pořádaných advokátními kancelářemi, bankami, komorami, obchodními korporacemi, nevládními organizacemi? Kolik lidí bude muset pro Radu pracovat, aby to rok co rok stihli?

Výsledkem určitě nebude vyšší míra vzdělanosti těch cca 5% soudců, kteří o rozvoj svých schopností příliš nedbají. Z vlastní zkušenosti mimochodem vím, že většina z nich jsou kolegové před důchodem.

Výsledkem bude ve skutečnosti naprostý formalismus, rozbujelé administrativní vykazování a nezbytnost přijmout řadu úředníků, kteří takovou agendu budou spravovat. A určitě nové místo ředitele odboru, nebo dokonce dalšího náměstka ministra, tentokrát pro vzdělávání!

soudci vzdělávání Justiční akademie

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X