Čtvrtstoletí Listiny základních práv a svobod

Letos v lednu uplynulo 25 let od přijetí Listiny základních práv a svobod jako ústavního zákona, tehdy ještě České a Slovenské Federativní Republiky. Již čtvrt století je tak Listina součástí našeho ústavního pořádku.

soudce Ústavního soudu
Foto: Fotolia

Zásady, práva a svobody chráněné Listinou jsou výjimečným výdobytkem demokracie. Bylo by však nebezpečné považovat je za samozřejmost a spoléhat na to, že stát je povinen zajistit jejich dodržování. Tuto povinnost stát samozřejmě má, ale… Ale odpovědnost leží na nás všech. Na občanech.

Je takřka pravidlem, že právu či svobodě jednoho odpovídá povinnost druhého. Aby jedinec mohl vykonávat právo či požívat určité svobody, musí ostatní toto právo či svobodu respektovat. Musí svá práva a své svobody částečně omezit. Listina například zakotvuje nedotknutelnost obydlí, do kterého nesmí nikdo vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Tím se nutně omezuje svoboda pohybu všech ostatních. Nemohou vstoupit do obydlí jiného s odvoláním na svobodu pohybu. Stejně tak právo na lidskou důstojnost a osobní čest se může dostat do konfliktu se svobodou projevu. Jistě si sami doplníte další příklady. Žít svobodně bez respektování pravidel a práv těch druhých lze snad jen na pustém ostrově. Ve společnosti je však svobodný život dodržováním pravidel podmíněn. Jinak by platilo právo silnějšího a svobodní by byli jen nemnozí, ti nejsilnější. Podřízení se pravidlům znamená ustoupit z absolutního pojetí práv a s pokorou přijmout vlastní sebeomezení. A právě v ochotě sebeomezení vidím narůstající problém. Nejen v běžném životě, ale zejména ve své soudní praxi se setkávám se stále důraznějším prosazováním vlastních práv. A to na úkor ostatních, na úkor společnosti. „Mám na to právo!“ je často jedinou motivací sporů. Motivací, která brání smírnému a rozumnému ukončení sporu. Motivací, která brání i přijetí soudního rozhodnutí a jeho respektování. Protože když jde o „recht“... S touto „zaťatostí“ jsem se setkával na okresním i krajském soudu a setkávám se s ní i na soudu ústavním. Od počátku řízení bývá argumentace stále stejná, jen v ústavní stížnosti ještě zpravidla přibude tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.

Vážení čtenáři, předpokládám, že většina z Vás jsou právníci. Až budete jednat se svými klienty, zaměstnavateli, účastníky řízení atd., zkuste je přesvědčit, že dohoda s tím druhým nemusí být prohra. Že přijetí nabízené ruky či dokonce její nabídnutí není žádná hanba. Že respektování soudního rozhodnutí může být i pro ně samotné výhodnější než „hnát to až do Štrasburku“. To je naše práce, nás právníků, vést lidi k respektu k právům druhých a k respektu k pravidlům. Náš přístup a náš příklad by měl být laikům inspirací. K naplnění oněch krásných ideálů v Listině totiž nevedou jen velké činy. Daleko více je třeba vzájemného porozumění, respektu k pravidlům a pokory.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články