K tomuto tématu mě přivedly vzpomínky na Honzu Vyklického – mého vzácného kolegu ze Soudcovské unie a v posledních letech i z Nejvyššího správního soudu. Nečekaně zemřel na začátku tohoto roku a v souvislosti s úvahami o odpovědnosti soudců si na něj nelze nevzpomenout. On věřil tomu, že soudce má přemýšlet o uspořádání společnosti, o své roli v ní a zejména o tom, zda vůbec a případně jak ji soudce může ovlivnit.
Tedy - za co vše má soudce dnes odpovědnost?
K tomu je třeba zodpovědět otázku, jaká je dnešní společnost? Podle všech odborníků je post-industriální, post-materiální a post-faktická. Co to znamená? Během několika málo desetiletí nastala ve společnosti zásadní změna hodnotových priorit. Sociologové tvrdí, že v současné společnosti občané kladou důraz na to, aby mohli mnohem více ovlivňovat správu věcí veřejných – v celostátních záležitostech i ve svém bezprostředním okolí. K naplňování této potřeby hledají informace o činnosti veřejných institucí a na jejich základě si vytvářejí názor na jejich podstatu a funkci. Podle průzkumů veřejného mínění však většina oslovených respondentů nevěří tomu, že pro stabilní a dobrý chod státu stačí konstituovat demokratické instituce a vytvořit nové zákony. Necítí respekt k institucím na základě tradice, vyžadují, aby si jejich důvěru získaly komunikací, otevřeností a transparentností.
Jako soudci bychom tedy měli vzít na vědomí, přijmout skutečnost, že žijeme v době, ve které instituce a autority ztrácí u velké části společnosti svoji přirozenou váhu, ale občané se intenzivně zajímají o to, jak tyto subjekty fungují, a neváhají své hodnocení zprostředkovat ostatním. A měli bychom přemýšlet, jak to má a může ovlivnit naši činnost.
Vrátím se tedy k původní otázce – za co vše nese soudce odpovědnost? Může soudce ovlivňovat společenské a politické jevy? Přímo a aktivně téměř ne. Musí zůstat nezávislý, takže jeho přímé působení ve veřejné oblasti mimo výkon rozhodovací činnosti je velmi omezené.
Soudce si musí udržovat neustálý odstup od veřejného dění, ale zároveň si o něm vytvářet spolehlivý a reálný přehled. S využitím tohoto přehledu může významně ovlivnit důvěru společnosti v právo a justici. Tuto důvěru může vytvořit, získat, nebo také narušit a ztratit. Pro společnost a stát je zásadní, zda občané věří v soudy, zda věří tomu, že má smysl dodržovat zákon.
Jak si ale v dnešní době soudce může důvěru získat? V době rychlých změn hodnot a zpochybnění všeho konzervativního? Samotný systém soudnictví je tradiční, konzervativní - zůstal posledních 100 let téměř stejný. Kárná odpovědnost soudců je formulována v současné právní úpravě velmi podobně, jako tomu bylo na počátku dvacátého století. A stále stejné zůstává také to, že soudce důvěru získává a ztrácí při své činnosti – tedy při rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení. Samozřejmostí je, že rozhodne správně, v souladu se zákonem. Ale stačí to pro získání důvěry účastníků? V dnešní době již často ne.
Zmíněná snížená úcta k autoritám již neumožňuje opřít se pouze o vyhlášení rozsudku jménem republiky. Nestačí, že rozsudek napsal a vyhlásil “velký pan” soudce. Pouze to dnes nestačí k tomu, aby účastníci věřili bez výhrad, že rozsudek je správný. Zvláště u rozhodnutí, kterému se mají podřídit. Chtějí vědět mnohem víc. Chtějí znát podrobnosti provázející řízení a rozumět důvodům rozhodnutí. Dnešní společnost vnímá povinnost soudce odůvodnit srozumitelně a pečlivě své rozhodnutí mnohem šířeji, než jsme na to byli dosud zvyklí.
Tato potřeba je zvýšena i složitostí právní úpravy. Text zákona v občanech vyvolává více otázek nežli jasných odpovědí. Situací, kdy je všem zcela zřejmé, jaké jednání je v souladu se zákonem a jaké ne, je bohužel stále méně.
Má soudce požadavkům na sdělení podrobností o vydaném rozhodnutí vyhovět?
Soudce v žádném případě nesmí rozhodovat na společenskou objednávku! Nikdy nesmí podlehnout tlaku na vydání určitého výroku rozhodnutí! Ale měl by vnímat zájem společnosti o věci, v nichž rozhoduje. Ne proto, aby promítal celospolečenskou diskusi do výroku rozhodnutí. Ale aby zajistil, že řízení a rozhodnutí ve sledované věci je pro společnost srozumitelné, přesvědčivé a nevzbuzuje pochybnosti.
Jedná se o sledování společenských vztahů. Ty má soudce znát a nemá od nich být odtržen. Pokud se v nich orientuje, potom dobře odhadne, kdy a k čemu je třeba se vyjádřit, a umí zvolit formu a prostředky, které jsou funkční.
Podle mého přesvědčení je tedy soudce v případě projeveného zájmu ze strany společnosti povinen srozumitelně a v důstojné podobě sdělit podrobnosti rozhodnutí i průběhu řízení. Pokud zjistí, že písemné odůvodnění stále vzbuzuje otázky, měl by ho doplnit. Předpokládám, že tento názor má mnoho oponentů. A argumentům, které používají, částečně rozumím. V současné době nás obklopuje přemíra informací, mnohé z nich jsou pro nás nedůstojné povahou i obsahem, soudce nechce být jejich nositel. Dříve byl soudce důstojný pán, který při styku s novináři moudře mlčel. To ale dnes hodnotu nemá. Pokud věc společnost zajímá a justice mlčí, žádané informace jí sdělí mnoho jiných subjektů. Logicky jsou to zcela odlišné informace, než bychom uvedli my. Zavádějící a zjednodušené zprávy ze soudního prostředí, vytržené z kontextu, budou vznikat vždy. Nemůžeme ovlivnit jejich šíření, nelze mu zabránit. Ale můžeme dát těm, kteří o to stojí, možnost výběru. Zajistit, aby naše informace byla dostupná pro ty, kteří si chtějí na věc vytvořit svůj názor. Umožnit jim vybrat si, k jaké informaci se přikloní, které bude věřit. Pokud mezi ostatními nebude naše sdělení, zbavujeme společnost možnosti volby, zda bude věřit nám nebo ostatním pozorovatelům. Pokud soudce nekomunikuje a nevysvětlí společnosti rozhodnutí, které je v centru jejího zájmu, je spoluodpovědný za případné dezinformace a zkreslení jeho rozhodnutí.
Uvědomuji si dobře, že unést tuto odpovědnost je velmi náročné. Veškeré "informační aktivity" soudce jsou přísně limitované zákazem sdělovat údaje jednostranně a dalšími požadavky, zejména na zachování důstojnosti soudcovské funkce. Pokud chce soudce vyhovět potřebě zprostředkovat široké veřejnosti údaje o projednávané věci, musí si předem ujasnit všechny zákonem stanovené hranice. Také musí zajistit, aby jeho sdělení bylo srozumitelné a přesvědčivé, což je velmi náročné na přípravu a vyžaduje to určitý trénink. Jestliže si společnost od soudců žádá popsaný otevřený přístup, musí na druhou stranu akceptovat, že soudce musí nácviku a udržování těchto dovedností věnovat určité množství času a energie.
Úvahy, které jsem Vám přednesla, mě utvrzují v přesvědčení, že v současné době vedle odpovědnosti soudce rozhodnout v souladu se zákonem nabývá stále větší důležitosti povinnost přesvědčivě odůvodnit vydané rozhodnutí. A pokud o to veřejnost projeví zájem, zahrnuje to - v hranicích vytyčených zákonem - i vysvětlení procesu, který k němu soud dovedl. Soudce má vnímat případné pochybnosti společnosti, vhodně na ně reagovat a podpořit jistotu, že řízení proběhlo v souladu se zákonem.
Pokud si chceme získat a zachovat důvěru společnosti, nesmíme spoléhat na tradiční respekt k soudním institucím, musíme ji vytvářet a posilovat sami! Moudré mlčení musíme nahradit důstojnou otevřeností.
Kongres Právní prostor 2018
Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()