Kapitola z trestání pracovníků koncernu Baťa po druhé světové válce

Příspěvek se stručně zabývá případem A. F., který byl v roce 1951 zadržen Státní bezpečností, následně za nevysvětlených okolností v uherskohradišťské věznici zemřel a jehož rehabilitace se od roku 2013 domáhá jeho syn. Předchozí rozhodnutí obecných soudů, které vyslovily neúčast otce stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil nálezem 20. října 2015 Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2887/14.

místopředseda Okresního soudu ve Zlíně, odborný asistent katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Foto: Fotolia

Již v rámci své rigorózní práce jsem zmínil materii trestání vedoucích funkcionářů koncernu Baťa po druhé světové válce.[1] Šéf a majitel společnosti Baťa, a.s. Jan Antonín Baťa (1898-1965) byl Národním soudem odsouzen k patnáctiletému trestu. Stejný trest si z druhého svého procesu před mimořádným lidovým soudem odnesl také Dominik Čipera (1893-1963), jenž byl předtím Národním soudem očištěn. Čipera byl v prosinci 1948 souzen spolu s Hugem Vavrečkou (1880-1952) a Františkem Malotou (1900-1984). Vina byla shledána u všech třech posledně jmenovaných, jen v případě Maloty soud nevyslovil trest, což souviselo s tím, že Malota byl již v roce 1946 odsouzen v nepřítomnosti v Jugoslávii díky své participaci na závodu v Borovu (dnes Vukovar). Pozornosti retribuční justice neušel ani německý ředitel Albrecht Miesbach (1895-1975).

Recentní judikatura Ústavního soudu pak naznačuje, že se komunistická státní moc neomezila jen na vedoucí funkcionáře závodu, ale postupně svou pozornost upnula také na střední management koncernu a řadové zaměstnance. Je ovšem třeba také upozornit, že některé děje ve vývoji koncernu za druhé světové války mohou doposud vyvolávat rozpaky[2] a konečně v případě jednání některých spolupracovníků by bylo možné při důsledném studiu archiválií vysledovat skutky, které by i v prostředí materiálně právního státu nejspíše naplňovaly skutkovou podstatu administrativněprávního deliktu či trestného činu.

V reakci na stávku v roce 1906 vedení závodu aktivovalo preventivní opatření spočívající v aktivním vyhledávání informací o připravovaných akcích, jež by se závodu mohly dotknout. Z toho důvodu pak došlo také k infiltraci mimo jiné Komunistické strany Československa informátory. Jedním z nich byl Bohumil Gabriel (1911-1945), jenž v období druhé světové války navázal spolupráci s Gestapem, pročež byl po druhé světové válce popraven. Státní moc v padesátých letech pak z prvotního skutkového závěru o tom, že Gabriel byl informátor osobního oddělení a byl konfidentem Gestapa, začala rozvíjet tezi o tom, že jeho spolupráce s říšskoněmeckou státní policií nebyla projevem jeho osobního přičinění, ale vzešla od osobního oddělení koncernu, které svou síť informátorů mělo Gestapu samo předat.

V lednu 2013 se na Okresní soud ve Zlíně obrátil stěžovatel A. F., který se domáhal rehabilitace svého otce.[3] Na základě následného šetření Okresního soudu ve Zlíně (leden – říjen 2013[4]) bylo za pomoci Moravského zemského archivu v Brně, Moravského zemského archivu – Státního okresního archivu ve Zlíně, Policie České republiky – Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a Archivu bezpečnostních složek zjištěno, že otec stěžovatele byl prošetřován Státní bezpečností (StB) v souvislosti s akcí Prokop, přičemž zbaven osobní svobody byl v době od 12. 3. 1951 do 6. 5. 1951. Důsledkem badatelské činnosti Okresního soudu ve Zlíně bylo zjištění, že byla akce Prokop spuštěna na konci roku 1950 a jejím účelem bylo odhalení kolaborace funkcionářů osobního oddělení závodů Baťa s říšskoněmeckými okupanty, přičemž akce se zaměřovala na činnost osobního oddělení v období první republiky, okupace i doby po skončení druhé světové války. Bylo také dohledáno, že v rámci vyšetřování se pozornost obrátila také na někdejšího vedoucího osobního oddělení Vincence Jaroňka (1890-1962), jenž také nějaký čas strávil ve vazbě.

Krajský soud v Brně a poté Vrchní soud v Olomouci[5] se vyslovily v tom směru, že A. F. není účasten rehabilitace, přičemž svá rozhodnutí opřely o stanovisko, že se činnost A. F. odehrála před 5. 5. 1945, tedy v projednávané věci nelze aplikovat zákon č. 119/1990 Sb. Ústavní soud tato rozhodnutí 20. října 2015 zrušil za současné artikulace,[6] že nepředjímá konečné rozhodnutí obecných soudů, které se budou muset vypořádat zejména s během lhůt.

Ze samotného nálezu je nicméně patrné, že Ústavní soud z dochovaných fragmentů dovodil nárok otce stěžovatele na rehabilitaci. Z hlediska Ústavním soudem akcentovaných lhůt je třeba si povšimnout, že se v projednávané věci jedná o návrh dle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., podle něhož má být zákona použito obdobně. Je proto otázkou, zda lhůta dle § 6 cit. zák., na tento případ dopadá a i pokud by dopadala, s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu[7] jsou na místě úvahy, že případné další pro stěžovatele nepříznivé vyřízení věci s poukazem na marné uplynutí lhůty by nejspíše opět vyústilo v ústavní stížnost. Nelze přehlédnout, že návrh syna byl podán až na počátku roku 2013, byť doklady, které jsou v ústavní stížnosti zmíněny, naznačují, že stěžovatel nejspíše mínil řízení zahájit již v roce 1991.[8] Pokud okresní soud musel v roce 2013 provádět takřka desetiměsíční šetření ústící do Ústavním soudem citované rešerše, je vysoce pravděpodobné, že v letech 1991 až 2013 byl stěžovatel konfrontován s objektivní absencí jakýchkoliv materiálů a dokladů, které by mu umožnily domoci se příznivého rozhodnutí u soudu. Sám stěžovatel se o důvodech zajištění svého otce měl dozvědět právě až od okresního soudu.[9]

Nález Ústavního soudu je poutavým dokladem poválečné šikany představitelů Baťova koncernu, když není bez zajímavosti, že osoba B. Gabriela byla po druhé světové válce použita i ke kompromitaci bývalého ministra a zlínského starosty Dominika Čipery. Zatímco J. A. Baťa, D. Čipera, F. Malota, A. Miesbach a H. Vavrečka se komunistickému vězení z různých důvodů vyhnuli, A. F. po dvouměsíčním věznění za nevysvětlitelných okolností ve vazbě zemřel.

Ať již bude rozhodnutí obecných soudů jakékoliv, nález Ústavního soudu jednoznačně fixuje morální vítězství A. F. a potvrzuje, že také A. F. představoval jednu z obětí zločineckého komunistického režimu.


[1] KOLUMBER, David. Koncern Baťa prizmatem vývoje po druhé světové válce: vybrané právní aspekty [online]. Brno, 2015 [cit. 2015-10-20], s. 94-98. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ladislav Vojáček. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/257197/pravf_r/>.

[2] Na mysli mám pak zejména exploataci židů v koncernových společnostech – srov. MAREK, Martin. Z baťovského Zlína do světa: Směry transferu a kvalifikační kritéria přesouvaných baťovských zaměstnanců v letech 1938-1941. Moderní dějiny. Časopis pro dějiny 19. a 20. století. 2011, roč. 19, č. 1, s. 157-197.  MAREK, Martin. Baťův koncern za války?: ke způsobům psaní baťovské historie. Dějiny a současnost. 2013, roč. 35, č. 3, s. 41-43. MAREK, Martin. Zasutá minulost? Baťův koncern ve střední Evropě za druhé světové války. Hospodářské dějiny. 2012, roč. 27, č. 2, s. 191-232. ISSN 0231-7540.

[3] Zmínku o otci stěžovatele jako příkladu „nejtragičtější perzekuce“ lze vysledovat i v literatuře – srov. POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. Vizovice: Lípa, 2003, s. 253-258.

[4] Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 31 Nt 1314/2013 (srov. bod 5 nálezu ÚS, sp. zn. sp. zn. III. ÚS 2887/14; dále jen „Nález“).

[5] Řízení vedená pod sp. zn. 8 Nt 601/2014 (srov. bod 12 Nálezu), resp. 1  To  48/2014 (srov. bod 14 Nálezu).

[6] Ústavní soud naopak stěžovateli nevyhověl s jeho návrhem na zrušení části právního předpisu, a to zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy „spáchané po 5. květnu 1945“ a části ustanovení § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy „spáchané po 5. květnu 1945“. Lze mít za to, že tato část ústavní stížnosti byla motivována zejména snahou o možnost komplexního přezkumu. Ústavní soud ovšem v projednávané věci dospěl k závěru o modalitě ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení, která reflektuje smysl a účel zákona č. 119/1990 Sb.

[7] Zejm. nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000.

[8] Srov. bod 8 Nálezu

[9] Srov. bod 19 Nálezu

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články