K důkladnému posuzování a vyhodnocování střetu základních lidských práv a svobod dochází především v rámci soudních řízení, a to hlavně u svobody projevu a práva na ochranu osobnosti. Podle čeho soudy rozhodují o tom, které z těchto dvou základních lidských práv má přednost a proč? Pojďme se na řešení takovýchto situací podívat u veřejně známých osobností.
Svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti u veřejně činných osob
Svoboda projevu je v českém právním řádu zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jako jedna ze základních občanských svobod zaručuje každému právo na informace a na svobodné vyjadřování svých názorů - jak slovem, tak písmem, tiskem či obrazem. Právo na ochranu osobnosti je nicméně rovněž základním lidským právem zakotveným v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, které chrání před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i před narušováním lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména. Obě tato základní lidská práva jsou si z čistě právního pohledu zcela rovna, a je proto vždy nutné na základě individuálních okolností posuzovat, zda nebyla bezdůvodně dána přednost jednomu před druhým.
Při střetu těchto dvou základních lidských práv se zpravidla posuzuje intenzita zásahu do osobnostních práv s ohledem na přiměřenost uplatňování svobody projevu. Svoboda projevu totiž není neomezená a má své limity. U veřejně činných osob jsou však mantinely přípustné kritiky podstatně širší než u jiných osob. Za veřejně činné osoby se podle ustálené soudní judikatury českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva považují například politici, sportovci, moderátoři, herci či zpěváci, kteří jsou ve veřejných kruzích všeobecně známí. Pokud jde o stanovení přípustných limitů s ohledem na možný zásah do osobnostních práv, bude posouzení více či méně vždy v rukou příslušného soudu. Ten však bude při svém rozhodování přihlížet především k tomu, zda ke kritice došlo v souvislosti s profesní (resp. veřejnou) činností dané osoby či nikoliv.
Například podle usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 27. února 2013, dospěl soud k závěru, že: „práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí (...) zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna se o nich dozvídat, a to pro posouzení způsobilosti jak např. odborné, tak morální, obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.“
Co jsou to „hodnotící soudy“ a jaká je jejich role
Při hodnocení oprávněnosti zásahů do práv na ochranu osobnosti soudy často rozlišují mezi tzv. hodnotícími soudy a skutkovými tvrzeními. K tomuto uvedl Nejvyšší soud, ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 996/2007, ze dne 30. dubna 2007, následující: „V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.“
Ve smyslu shora uvedeného závěru Nejvyššího soudu proto hodnotící soudy představují pouhé subjektivní názory, které nepopisují objektivně realitu (tj. nejde o holá fakta), nýbrž ji jen subjektivně hodnotí a posuzují. Z toho důvodu nelze hodnotící soudy jakkoliv dokazovat co do jejich pravdivosti, jelikož hodnotící soudy pouze reflektují právo každého člověka na svůj vlastní názor. Naproti tomu skutkové tvrzení reprezentuje fakta, která objektivním způsobem popisují realitu a jsou jasně prokazatelná. U skutkových tvrzení je proto důležitá jejich pravdivost a úplnost – tedy jakýsi objektivní a nezkreslený vztah mezi projevem a realitou, který lze ověřit dokazováním.
Rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy trefně popsal také Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ve věci Lingens v. Rakousko ze dne 8. července 1986, podle něhož jsou u veřejných osob kvůli jejich postavení dány „širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje.“ Vynášení hodnotících soudů ovšem rovněž má své meze. Zejména nelze hodnotícími soudy, které obsahují urážlivou či dokonce vulgární formu kritiky, zasahovat do lidské důstojnosti či do soukromého života třetích osob – ať už jde o veřejně známé osobnosti či nikoliv. Hodnotící úsudky tak musí být vždy přiměřené. Hranice této přiměřenosti je ovšem poněkud nejednoznačná a bude vždy předmětem individuálního hodnocení.
Naopak nepravdivá nebo určitým způsobem pravdu zkreslující skutková tvrzení zpravidla sama o sobě představují neoprávněný zásah do osobnostních práv. To samozřejmě neznamená, že zveřejnění jakýchkoliv nepravdivých informací bude vždy vyhodnoceno jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, nicméně riziko zde samozřejmě existuje.
Závěrem
Při střetu základních práv jako je svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti je vždy potřeba postupovat velice obezřetně, jelikož jakékoliv neúměrné zkrácení nebo naopak nedostatečná obrana těchto důležitých práv by mohla být pro společnost nebezpečným precedentem. Přesto však musí být nastaveny jisté meze, za které se již nelze vydat, a to i u veřejně činných osob, které samozřejmě musí také mít právo se bránit proti přehnanému hanobení, urážkám nebo zesměšňováním ze strany médii.
Diskuze k článku ()