Moldávie je sama o sobě ve velmi těžké situaci. Jedná se o nejchudší evropský stát, jehož valná část obyvatel jsou ekonomičtí migranti do zemí Evropské unie nebo Ruska. Postsovětská republika již od svého vzniku v roce 1991 řešila otázku své politické orientace, zda směrem k Evropské unii nebo k pozdějšímu ekonomickému projektu Euroasijské unie ruského prezidenta Putina. Opomíjet nelze ani přetrvávající konflikt s prorusky orientovaným Podněsteřím. Na druhou stranu během letošního června to byla Moldávie, kdo jako první země východního partnerství podepsala Asociační dohodu s Evropskou unií. Moldávie se ale stále potýká s vysokou mírou korupce, nepotismu a politické nestability, která vedla v roce 2013 k dočasnému rozpadu prozápadní vládní koalice vystupující pod názvem Aliance pro evropskou integraci. Aliance se od roku 2009 skládá z Liberálně demokratické strany, Liberální strany a Demokratické strany. Výsledkem vládní krize a přesunů mocenských center došlo ke schválení několika zákonů 3. května 2013, které měly posílit vliv politických stran na státní instituce. Jeden z těchto zákonů obsahoval i novelu zákona o ústavním soudu a novelu jeho řádu.
Novela obsahovala možnost odvolání soudců ústavního tribunálu v případě „ztráty důvěry“ parlamentu. Podle novely mohl parlament na návrh 25 poslanců svou 3/5 většinou odvolat soudce pro abstraktní důvod ztráty důvěry v jeho osobu. Dále došlo k odebrání pravomoci předběžného opatření a zkrácení lhůty, ve které je soud nucen rozhodovat. Parlamentem schválený zákon prezident Timofti vrátil k projednání zpět do parlamentu, který se mu nevěnoval až do letošního června. Důvodem vstupu ústavního soudu do hry byl pak návrh z dílny Liberální strany (poslanců vládní koalice!) na apriorní přezkum ústavnosti zákona.[1]
Důvod, proč se parlamentní strany pokusily omezit kompetence soudu, bylo jeho dřívější rozhodnutí z dubna 2013. Potom, co parlament vyjádřil nedůvěru premiérovi Vladu Filatovi z Liberálně demokratické strany kvůli jeho obvinění z korupce, jej prezident pověřil sestavením prozatímní vlády. Toto prezidentovo rozhodnutí Ústavní soud zrušil s ohledem na důvody vyslovení nedůvěry, které přímo souvisely s vyšetřováním bývalého premiéra. Soud ve svém nálezu prohlásil: „V situaci, kdy je osoba odvolána z důvodu korupce, znovujmenování krátce po té do jiné vysoké pozice bez potvrzení nebo vyvrácení obvinění jako bezpředmětných je nepřípustné a navíc trestuhodné. Je v rozporu se zásadou právního státu jmenovat do tak vysoké pozice člověka, o jehož osobní integritě panují nevyvrácené a významné pochyby, nebo byl přímo propuštěn z důvodu korupčního jednání.“[2] Z těchto důvodů soud vyslovil inkompatibilitu výkonu pozice premiéra pro tempore Filatem a prezidentský dekret prohlásil za neústavní. Sám ústavní soud ve svém pozdějším rozhodnutí považuje novelu zákona za akt pomsty ze strany politických stran právě za odstřižení bývalého premiéra od moci.
Návrh zákona neušel ani mezinárodní pozornosti, protože se proti němu vymezila celá řada významných osobností. Předseda Benátské komise se k návrhu vyjádřil ve smyslu, že systém odvolávání soudců je zjevně protiústavní a odporuje evropským standardům ústavního soudnictví.[3] Předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy Jaen-Claude Mignon k moldavské situaci poznamenal: „Nedávná hlasování v národním parlamentu, zahrnující vitální otázky fungování demokracie, nezávislosti soudnictví a volebního procesu, byla provedena uspěchaně a bez snahy najít v parlamentu širší shodu.“[4]
První otázka, kterou soud řešil, byla přípustnost stížnosti.[5] Zde se odvolal na svůj dřívější rozsudek z roku 2014. Soud tehdy stanovil svou kompetenci přezkumu zákona před jeho publikací, vzešel-li návrh od privilegovaných stěžovatelů, jako je prezident republiky nebo skupina poslanců. Důvodem je postavení ústavního soudu jako interpreta ústavy a tedy, pokud vrátí prezident zákon pro domnělou protiústavnost, je pouze soud kompetentní tuto obavu potvrdit nebo vyvrátit.
Druhá, a v tomto případě meritorní otázka byla ústavnost kompetence parlamentu odvolávat soudce ústavního soudu. Soud samotný se podle moldavské ústavy skládá z šesti soudců, vybíraných po dvou parlamentem, vládou a Nejvyšší radou magistrátů (společná rada soudců a státních zástupců). Soudci jsou voleni na šestileté funkční období a odvolatelní jsou pouze pro dlouhodobou nemožnost výkonu funkce, odsouzení za trestný čin, porušení svých povinností nebo pro inkompatibilitu funkcí. Novela doplňovala důvod odvolání v podobě ztráty důvěry parlamentu. Soud se nicméně proti této koncepci vymezil v duchu čl. 137 ústavy (neodvolatelnost a nezávislost soudce) a čl. 134 odst. 2 a 3 (nezávislost soudce a ochrana dělby moci). Právě ústavnímu soudu byla svěřena kompetence ochrany vyváženosti tří složek moci a nadřazenosti ústavy jiným právním normám. Navrhovatelé argumentovali podřízením ústavního soudu parlamentu a tím de facto zabránění možnosti přezkumu parlamentních norem soudem.
Soud sám dále prohlásil návrh za nonsens ve světle způsobu konstituování soudu spoluprácí tří jmenujících orgánů. Pravomoc parlamentu jednostranně odvolávat soudce jmenované jinými aktéry by byla naprosto nesystémovou a nelogickou. Právě zachování nezávislosti a neodvolatelnosti soudců je natolik důležitým předpokladem pro ochranu práv jednotlivce, že čl. 137 musí být považován za nezrušitelný.
Podobný závěr soud vyjádřil i v případě zkrácení lhůty pro rozhodování o stížnostech. Zákon o ústavním soudu stanoví šestiměsíční lhůtu, nicméně jeho novelizace stanovila pouze lhůtu tří měsíců, a dokonce sedmidenní v případech řízení o rozpuštění parlamentu, odvolání prezidenta republiky nebo zastupujícího prezidenta republiky. Soud sice přiznal pravomoc zákonodárce upravovat v mezích ústavy kompetence soudu skrze novelizace zákona, ale odmítl další zkracování lhůty určené k rozhodování soudu. Ze samotného zákona vyplývá celá řada lhůt, které musí soud splnit a byla-li by novela přijata, nebylo by možné ostatní lhůty dodržet. Délka řízení také závisí na složitosti případu, spolupráci účastníků a obsazenosti soudu, což jsou prvky, které soud nemůže ovlivnit. Podle soudu by bez dalšího posílení soudních kapacit došlo k nedodržení řádného procesu a stanovování časových limitů zákonodárcem by bylo opět považováno za ingerenci do nezávislosti soudu. Soud s odkazem mj. na Evropský soud pro lidská práva poukázal na rozšířenou praxi, kdy to jsou samotné soudy, kdo si stanovuje vnitřní předpisy v této oblasti. I z tohoto důvodu, nejasné formulace novely a absence konsultací se soudem, bylo rozhodnuto o zrušení novely a soud prohlásil jakékoli zkracování lhůt za protiústavní již z jejich povahy.
Celkově se soud postavil snaze o své potrestání ze strany politické reprezentace a stanovil mantinely pro zákonodárcovy úvahy ohledně postavení ochránce ústavnosti v moldavské společnosti. Již jenom projevy pronášené na půdě parlamentu v době přijímání novely dávaly na odiv snahu poslanců soud trestat a jejich neúctu k této ústavní instituci. Odmítnutí takového chování soudem považuji za správné, přesto nelze zcela bez povšimnutí ponechat fakt, že soud bez uzardění rozhodoval o vlastním kompetenčním zákoně, což může vést k nepřiměřenému posílení soudu do budoucna. A to speciálně v prostředí velmi křehkého politického klimatu Moldávie.
[1] http://www.constcourt.md/libview.php?l=en&idc=7&id=551&t=/Overview/Press-Service/News/Dismissal-of-the-Constitutional-Court-judges-by-the-Parliament-is-unconstitutional
[2] http://www.constcourt.md/ccdocview.php?tip=hotariri&docid=443&l=en
[3] http://www.venice.coe.int/webforms/events/?id=1703
[4] http://hub.coe.int/en/press/newsroom?p_p_id=pressrelease&p_p_lifecycle=0&p_p_state=maximized&p_p_mode=view&p_p_col_id=column-4&p_p_col_count=7&_pressrelease_struts_action=%2Fext%2Fpressrelease%2Fview&_pressrelease_pressreleaseUrl=%252FViewDoc.jsp%253Fid%253D2061961%2526Site%253DCM%2526BackColorInternet%253DC3C3C3%2526BackColorIntranet%253DEDB021%2526BackColorLogged%253DF5D383
Diskuze k článku ()