Návrh zásad pro nový zákon o svobodě náboženské víry, část I. Zdroj: Fotolia

Návrh zásad pro nový zákon o svobodě náboženské víry, část I.

Autor připomíná činnost expertní komise zřízené na Ministerstvu kultury v letech 1999 až 2001 při přípravě návrhu zákona č. 3/2002 Sb. Navrhuje zrušení tohoto zákona a jeho nahrazení novým. Označení církve a nábo­ženské společnosti doporučuje zkrátit na náboženská společenství. Zákon by měl jejich postavení důrazněji odvozovat od náboženské svobody jed­notlivce. Tomu může napomoci preambule, vyjadřující zvláštní roli nábo­ženských společenství ve společnosti.

Jiří Rajmund Tretera

Právnická fakulta UK

Jiří Rajmund Tretera

Právnická fakulta UK

Autor navrhuje zrušení dvoustup­ňové registrace a institutu zvláštních práv a doporučuje zařazení těchto práv do příkladmého výčtu práv věřících všech registrovaných náboženských společenství, který je třeba rozšířit o právo na duchovní péči v nemocnicích. Doporučuje sjednotit právnické osoby odvozené od náboženských spole­čenství do jedné kategorie, tedy např. zrušit účelová zařízení.

1. Úvod

Zadáním letošní 22. konference Církev a stát, pořádané Katedrou ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a místní skupinou Společností pro církevní právo v Brně, je zamyslet se, zda je zapo­třebí provést větší změny v českém konfesním právu. Jde především o to, zda je třeba zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a posta­vení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), který můžeme označit za základní zákon českého konfesního práva, zaměnit novým zákonem a jaké změny by měl nový zákon přinést.

Léta 1991 až 2001, kdy v České republice platil zákon č. 308/1991 Sb., o svo­bodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, první základní zákon konfesního práva na jejím území, byla charakterizována jako doba, kdy náboženská svoboda dosáhla v českých zemích nejvyššího stan­dardu v jejich dějinách. To už ale neplatí.

Plně se ztotožňujeme se svolavateli konference v názoru, že současný kon­fesní zákon č. 3/2002 Sb. byl usnesen v době, kdy politická reprezentace státu nebyla církvím a náboženským společnostem nakloněna. Nálezem Ústavního soudu z 27. listopadu 2002 byly sice některé náboženskou svo­bodu omezující zásahy zákona zmírněny (např. byla zachráněna další exis­tence charit a diakonií), ale ne zcela odstraněny. Některé následné noveli­zace, zejména ta, která byla provedena zákonem č. 495/2005 Sb., standard náboženské svobody naopak ještě snížily.

Zastáváme názor, že další pouze částečná novelizace, byť by tentokrát mohla jít opačným směrem, tedy ve prospěch náboženské svobody, by znamenala pouhé „flikování“ zákona a věci by moc neposloužila. Zákon č. 3/2002 Sb. totiž svou celkovou koncepcí nevyhovoval potřebám co neúplnějšího zajiš­tění náboženské svobody již ani v době svého vyhlášení a cokoliv, co by k němu bylo „přilepováno“, by mohlo být na újmu jasnosti a průzračnosti, které se po dobrém právním systému žádají.

Za mírné zlepšení postavení některých církví a náboženských společností a vytvoření předpokladů k jejich nezávislosti a tím i za zvýšení standardu náboženské svobody lze snad považovat vydání zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání. Jeho realizace, byť postupná a mnohdy pro nábo­ženská společenství neúspěšná, představuje prosazení minima spravedlnosti ve společnosti. Týká se však jen oblasti hmotného základu pro svobodnou náboženskou činnost.

Jsme pro úplné zrušení zákona č. 3/2002 Sb. a jeho nahrazení novým záko­nem, který by měl být naplněn filosofií přející náboženské svobodě jednot­livců i jejich církví a náboženských společností, aniž by tím byl narušen vyvá­žený vztah státu k náboženským vyznáním a k bezkonfesnosti.

Podle Listiny základních práv a svobod je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání (čl. 2 odst. 1), tedy nesmí protežovat ani ateismus, ani agnosticis­mus, ani určité náboženské vyznání. To ale neznamená, že by měl ignorovat obecně užitečnou a nezastupitelnou úlohu všech náboženských vyznání.

2. Navrhované terminologické změny

a) Náboženská společenství místo církví a náboženských společností

Pod vlivem obou zákonů o svobodě náboženské víry (nábožen­ského vyznání), tj. zákonů o právu konfesním z let 1991 a 2002, jsme si zvykli na spojitý obrat církve a náboženské společnosti. Přimlouváme se však de lege ferenda za jeho záměnu v konfesně­právní legislativě i praxi za stručnější alternativu. Výraz církve a nábo­ženské společnosti totiž ztratil svou původní vypovídací hodnotu. Mezi 38 v současné době registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi je dvanáct takových, které nemají v názvu ani označení církev, ani označení náboženská společnost.[1] A navíc je dosud užívaný výraz církve a náboženské společnosti neohrabaný, zbytečně dlouhý a nemá svou obdobu v zahraniční literatuře (zatím s výjimkou litera­tury slovenské).

Pod vlivem anglofonní literatury, kterou povětšině následuje i právní literatura kontinentální, jsme začali užívat místo obratu církve a nábo­ženské společnosti sjednocujícího termínu náboženská společenství (religious communities). Tak jsme byli o to požádáni redakcí proslulé světové encyklopedie International Encyclopaedia of Laws, Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, vycházejí v několika tisících svazků, do jejíž řady Religion byl zařazen svazek pod názvem Religion and Law in the Czech Republic (autoři Jiří Rajmund Tretera a Záboj Horák, 2014). Stejné normy jsme se přidrželi i v české základní publi­kaci Konfesní právo, Leges, Praha (2015).

Na základě dobrých zkušeností z obou publikací navrhujeme, aby výraz náboženská společenství byl užit v příštím konfesním zákoně, a sjednotit v tom směru českou legislativu, která je až dosud značně roztříštěná, aniž by se držela vždy úzu stanoveného v zákoně č. 3/2002 Sb.

b) Zkrácení názvu nového zákona o právu konfesním

Doporučujeme převzít z názvu z obou dosavadních zákonů o právu konfesním jen jejich první část. Bude-li se nový zákon nazývat pouze zákon o svobodě náboženské víry (nebo zákon o svobodě nábožen­ského vyznání, sami bychom dáli přednost první z obou alternativ) bez jakéhokoliv dodatku, bude tím zdůrazněno, že na prvním místě jde o individuální a kolektivní náboženskou svobodu jednotlivců. Postavení náboženských společenství je totiž odvozeno až z této svo­body. Účelem zákona přece není stanovit nějaká privilegia nábožen­ských společenství anebo naopak jejich svobodu omezovat.

c) Vlastní právní předpisy náboženských společenství místo vnitř­ních předpisů

Oběma dosavadními konfesními zákony zavedený termín vnitřní přepisy církví a náboženských společností působí dojmem pokusu o jejich diskvalifikaci, přehlížení jejich významu a vytvoření závislosti na nesnášenlivém etatismu, který vyhrazoval právo na tvorbu práv­ního systému výlučně státu.[2] Navrhujeme jeho nahrazení výrazem vlastní právní předpisy.

d) Člen náboženského společenství místo osoby hlásící se k církvi a náboženské společnosti

Obrat osoba hlásící se k církvi je podle našeho názoru právně zamlžu­jící a současně důstojnost věřících snižující. Doporučujeme ho nahra­dit výrazem člen náboženského společenství a zdůraznit, že podle vlastních právních předpisů náboženského společenství může být jeho členem i nezletilá osoba.

e) Uznání náboženského společenství místo registrace

Zavedení pojmu registrace ve vztahu k náboženským společenstvím působilo od samého počátku v roce 1991 nivelizujícím dojmem. Náboženská společenství byla až příliš stavěna do jedné řady s růz­nými živnostmi, hospodářskými a jinými čistě světskými organiza­cemi. Proto dáváme do úvahy, zda se nevrátit k původnímu, na území českých zemí tradičně užívanému právnímu termínu uznání. A rejst­řík, do něhož jsou příslušným orgánem státní správy náboženská spo­lečenství zaznamenávána, pojmenovat jako rejstřík uznaných nábo­ženských společenství.

3. Několik vzpomínek z doby přípravy zákona č. 3/2002 Sb.

V letech 1998 až 2002 byla demokracie v České republice restriktivně modi­fikována smlouvou mezi dvěma tehdy nejsilnějšími politickými stranami, pojmenovanou jako „opoziční smlouva“. Tato velmi podivná smlouva umožnila jednobarevnou vládu straně politicky nejsilnější, ale přece jen menšinové, za předem učiněného závazku druhé nejsilnější politické strany, která měla být stranou opoziční, že bude vládní stranu podporovat. Mravní stránku této politické smlouvy, kterou mnozí charakterizovali jako podvod na voličích, nechme nyní stranou. Pro nás je zásadní, že z tohoto spojenectví vyšla zákonodárná úprava náboženské svobodě věřících a jejich nábožen­ských společenství podstatně méně nakloněná než úprava do té doby platná.

Vydání zákona předcházela dlouhá příprava. Úmysl zákon vydat byl vyhlášen záhy po nastolení menšinové vlády kryté opoziční smlouvou, tedy již v roce 1998. V létě toho roku byl z funkce ředitele Odboru církví Ministerstva kultury odvolán nestranický odborník JUDr. Pavel Zeman, který tento úřad úspěšně vykonával od roku 1991. Po nástupu sociálnědemokratického mini­stra Pavla Dostála byla na místo ředitele odboru církví dosazena exponentka druhé strany opoziční smlouvy RNDr. Jana Řepová, známá svým krajně kritickým postojem k náboženským společenstvím. Vyměněni byli postupně téměř všichni pracovníci odboru církví.

Ministr kultury vytvořil na základě svého příkazu č. 7 ze dne 1. dubna 1999 Expertní komisi pro otázky vztahu státu a církví. Komisi předsedal mini­str kultury osobně, řízení svěřoval obvykle tajemnici, kterou byla ředitelka odboru církví. Komisi tvořilo pět zástupců České biskupské konference, pět zástupců Ekumenické rady církví v ČR, zástupci Federace židovských obcí v ČR a zástupci vysokých škol a Akademie věd ČR. Jako zástupce vysokých škol byl za člena této komise dopisem ministra kultury z 19. dubna 1999 jmenován také autor těchto řádků. Zúčastnil se všech deseti zasedání komise od 6. května 1999 do 18. ledna 2001. Připomínky členů se nahrávaly a byly zapsány do protokolů (které tvoří celkem čtyři šanony), při sestavení koneč­ného návrhu však byly zohledněny zcela minimálně.

Zákon byl přes odpor Senátu PČR i prezidenta republiky Poslaneckou sně­movnou schválen a vstoupil 7. ledna 2002 v účinnost. Ústavní soud svým nálezem z 27. listopadu 2002 odstranil ze zákona čtyři ustanovení, která byla výslovně v rozporu s ústavním předpisem – Listinou základních práv a svo­bod (ve Sbírce zákonů byl nález uveřejněn pod č. 4/2003 Sb.).

Soud uznal v odůvodnění nálezu, že zákon snižuje i v dalších svých ustano­veních standard náboženské svobody v České republice. Avšak v případech, kdy podle jeho názoru nedošlo k přímému porušení principů stanovených ústavním právem, se nepovažuje za kompetentní do znění zákona svým nálezem zasahovat. Pokusil se přesto zmírnit dopad dalších náboženskou svobodu omezujících ustanovení tak, že stanovil ústavně konformní inter­pretaci. Další vývoj však vzbuzuje pochybnosti, zda a do jaké míry byla tato interpretace v následujících letech dodržována.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srov. TRETERA, J. R., HORÁK, Z. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 27.

[2] Kritiku etatistického přístupu z pozice církevního práva nalézáme v době první republi­ky nejen v dílech Vratislava Buška a Josefa Pejšky, ale i Kamila Hennera (viz HENNER, Kamil. Základy práva kanonického, Část druhá, Právo platné, sešit první a druhý, vydání druhé. Praha: nákladem vlastním, 1921, s. 1).

konfesní právo církev a stát

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X