Zde si můžete přečist první a druhou část článku.
4. Soudci
V minulosti si s principem dělby moci nedělali příliš velké starosti, když právo výslovný zákaz kumulací funkcí pro soudce nestanovilo. Výstižný je případ Jaroslava Krejčího, který byl 1. 12. 1938 - 15. 3. 1939 ministrem spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana a současně předsedou Ústavního soudu, v kteréžto funkci působil jako člen expertní skupiny pro řešení postavení německé menšiny, jejímž členem byl již od léta 1938 spolu s Emilem Háchou a Františkem Weyrem.[1] Po celé období 16. 3. 1939 - 5. 5. 1945 působil jako ministr spravedlnosti protektorátní vlády. Zůstal i předsedou Ústavního soudu, v této funkci byl fakticky nečinný.[2] V období 26. 1. - 3. 2. 1940 řídil Ministerstvo zemědělství po útěku dosavadního ministra Ladislava Feierabenda.[3] Dne 3. 2. 1940 se stal po odvolání Jiřího Havelky náměstkem předsedy vlády divizního generála Aloise Eliáše. Po zatčení předsedy vlády Aloise Eliáše byl úřadujícím náměstkem předsedy vlády až do 19. 1. 1942, kdy byl jmenován předsedou vlády. Premiérem zůstal do 19. 1. 1945 a poté až do konce protektorátu byl opět náměstkem předsedy vlády. Jako premiér Krejčí často zastupoval i prezidenta z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu od konce roku 1943.
Určitým paradoxem je, když soudce byl zároveň prokurátorem. Byl jim Robert Houghwout Jackson, který byl v letech 1941-54 soudce Nejvyššího soudu USA. V letech 1945-46 zároveň působil jako hlavní americký prokurátor u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. S prokurátorskou funkcí měl zkušenost, jelikož byl v letech 1940-41 generálním prokurátorem USA. Ovšem právo stanoví neslučitelnost v rámci určitého právního řádu např. konkrétního státu. Protože Norimberský tribunál byl mezinárodním soudem, nikoli americkým, je přípustné, aby prokurátorem u něj byl držitel vnitrostátní soudní funkce. Samozřejmě je nemožné, aby byl prokurátorem a soudcem u téhož mezinárodního soudu nebo v rámci jednoho vnitrostátního právního řádu. Neslučitelnost funkcí soudce a prokurátora stanoví i Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy.[4] Je z povahy věci nemožné, aby soudce byl prokurátorem či státní zástupcem ve stejném státě. Proto je nesprávné, když v návrhu nového zákona v roce 2011 o státním zastupitelství z dílny Nejvyššího státního zastupitelství bylo připuštěno, aby státní zástupce mohl zastávat funkci soudce Ústavního soudu s tím, že po dobu výkonu soudní funkce by byl zproštěn výkonu funkce státního zástupce. Rozhodování soudce by totiž mohlo být ovlivněno i tím, že se do nějakého zařazení v rámci výkonu státní moci bude vracet.
4.1 Přidělení k Ministerstvu spravedlnosti
Pro soudce stanoví Ústava neslučitelnost s funkcí prezidenta, člena Parlamentu a s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě.[5] Výjimkou je výkon státní správy v pozici předsedy či místopředsedy soudu, kteréžto funkce vykonávají soudci. V roce 1998 byl prvním náměstkem ministra spravedlnosti jmenován ministrem Otakarem Motejlem místopředseda Krajského soudu v Plzni Josef Baxa. Nově jmenovaný náměstek ministra se nevzdal funkce soudce, jen funkce místopředsedy krajského soudu. Zůstal soudcem, byť aktivně nesoudil. Pobíral plat soudce krajského soudu, který je vyšší než plat náměstka ministra, a přitom vykonával státní správu coby první náměstek ministra. Tedy působil ve významné funkci ve veřejné správě v rezortu spravedlnosti. Postoj Ministerstva spravedlnosti byl takový, že zákon umožňuje dočasné přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti, aniž ztrácí funkci.[6] Toto zákonné ustanovení se však používalo pro přidělení soudců, kteří se podíleli jako odborníci na legislativních pracích k využití jejich zkušeností, nikoliv na přímém výkonu státní správy ve vedoucích správních funkcích. Výklad zákona je neústavní, pokud obchází ústavní zákaz spojení funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Ústava neumožňuje obyčejnému zákonu toto pravidlo zmírnit, pouze zpřísnit. Tento stav trval do 31. 12. 2002 za období ministrů spravedlnosti Otakara Motejla (1998-2000), Pavla Rychetského (2000-01 a 2002) i Jaroslava Bureše (2001-02). Předseda Krajského soudu v Plzni Jiří Šilhavý se neústavní stav pokusil řešit tím, že podal kárnou žalobu na soudce Josefa Baxu. Ministr spravedlnosti Otakar Motejl však na jaře 1999 odvolal příslušného předsedu krajského soudu a jmenoval nového, který kárnou žalobu vzal zpět. Nikdo jiný pak již nemohl kárnou žalobu podat kromě ministra a předsedy Vrchního soudu v Praze, kteří tak však neučinili.[7] Josef Baxa byl ministrem spravedlnosti roku 2002 přidělen formálně jako soudce pro správní věci k Vrchnímu soudu v Praze, byť nadále zůstal prvním náměstkem ministra spravedlnosti. Ze zákona 1. 1. 2003 byl přeložen na nově vzniklý Nejvyšší správní soud.[8] Ustanovení o přeložení ze zákona správních soudců vrchních soudů k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu bylo součástí vládního návrhu zpracovaného Ministerstvem spravedlnosti.[9]
Obdobný byl případ dalšího náměstka ministra spravedlnosti Aloise Cihláře (1998-2002), který byl soudcem a předsedou Okresního soudu Praha-východ. Ústavní zásada nezávislého a nestranného soudce obsahuje i požadavek na neslučitelnost funkcí vzhledem k teorii dělby státní moci.[10] V reakci na neústavní praxi Ústavní soud zrušil na návrh prezidenta ustanovení zákona o soudech a soudcích umožňující přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti, což ve svém důsledku nejen znemožnilo neústavní výkon funkce náměstka ministra soudcem, ale omezilo i dosavadní účast soudců jako odborníků na přípravě návrhů zákonů Ministerstvem spravedlnosti.[11]
Následnou novelou zákona o soudech a soudcích bylo opět umožněno přeložení soudců k Ministerstvu spravedlnosti s jejich souhlasem na maximální dobu 1 roku.[12] Zákonodárce obnovil přesně to znění zákona, které Ústavní soud zrušil pro neústavnost. Šlo o přímé nerespektování nálezu Ústavního soudu. Zákon byl přijat 10. 6. 2003 na návrh vlády Vladimíra Špidly a v Parlamentu obhajován ministrem spravedlnosti Pavlem Rychetským, který se krátce na to stal předsedou Ústavního soudu. Předchozí neústavní stav se znovu opakoval, když soudce Nejvyššího správního soudu Jiří Vyvadil byl 2005-06 přidělen k Ministerstvu spravedlnosti a pověřen výkonem funkce náměstka ministra spravedlnosti Pavla Němce za vlády premiéra Jiřího Paroubka. Pro jeho vysokou politickou angažovanost včetně jednání na základě pokynů premiéra s nepravomocně odsouzeným podnikatelem Tomášem Pitrem předseda Nejvyššího správního soudu 27. 2. 2006 stáhl souhlas s působením soudce Jiřího Vyvadila jako náměstka ministra, neboť jeho aktivity zhodnotil jako neslučitelné s pozicí soudce a podal na něj 7. 3. 2006 kárnou žalobu k Vrchnímu soudu v Olomouci. Jiří Vyvadil následně na funkci soudce rezignoval, což vedlo k zastavení kárného řízení.[13]
Správně byl obdobný případ řešen za ministryně Daniely Kovářové, kdy její náměstek pro sekci justiční Vladimír Král byl 27. 5. 2009 jmenován soudcem Vrchního soudu v Praze s účinností k 1. 6. 2009. Sice zůstal přidělen na Ministerstvu spravedlnosti, ale vzdal se funkce náměstka ministra a místo něho byl v červnu 2009 jmenován náměstkem advokát Marek Görges, kterému byl pozastaven výkon advokacie.[14]
Na opětovné nastolení neústavního stavu reagoval Ústavní soud. Opakovaně v roce 2010 zrušil nálezem[15] zákonnou možnost dočasného přidělení soudců na Ministerstvo spravedlnosti, která se dokonce v roce 2008 rozšířila z 1 na 3 roky.
4.2 Legislativní rada vlády a jiné poradní orgány
Místopředseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš a soudkyně Nejvyššího soudu Ivanka Štenglová[16] působili jako členové Legislativní rady vlády, což je její poradní orgán. Tento orgán nemá vlastní rozhodovací pravomoci a působí jako odborné právnické pracoviště. Proto je možné působení soudců jako legislativních odborníků v Legislativní radě vlády. Vzhledem k tomu, že parlamentní demokracie je založena jen na relativním, nikoliv absolutním oddělení státních mocí, je přípustná tato činnost pro soudce, pokud nevykonávají žádné rozhodovací správní funkce.
4.3 Evropský parlament a funkce soudce
Soudce nemůže být poslancem Evropského parlamentu.[17] Pokud se jím stane, nezaniká jeho funkce soudce ze zákona, ale musí tak stanovit v kárném řízení Nejvyšší správní soud jako kárný soud, neboť je porušen obecný zákaz jiné výdělečné činnosti.[18] Naopak pokud je poslanec Evropského parlamentu jmenován soudcem, zaniká jeho mandát poslance ze zákona.
4.4 Justiční akademie
Soudci mohou být dočasně přiděleni k Justiční akademii v Kroměříži, která je určena na celoživotní vzdělávání soudců, státních zástupců a dalších zaměstnanců justice. Přidělení je na dobu jednoho roku, ale může být opakováno. V Evropě je pravidlem, že soudci a státní zástupci se účastní na celoživotním vzdělávání v rámci státem zřizovaných justičních akademií nejen jako vyučující, ale také jako funkcionáři těchto institucí.
4.5 Orgány vysokých škol
V rámci vysokých škol, zvláště na právnických fakultách, působí i soudci, přičemž jim ústava zakazuje vykonávat jakoukoli funkci ve veřejné správě.[19] Neslučitelnost funkce soudce ovšem platí pro orgány veřejných a státních vysokých škol vykonávající veřejnou správu podle našeho právního řádu. Nevztahuje se na vysoké školy cizozemské zřízené podle cizího právního řádu. Na soukromé vysoké školy se vztahuje jen, pokud příslušné orgány rozhodují ve veřejné správě. Stejně nazvané orgány (vědecká či akademická rada, rektor) totiž nemusí mít stejný rozsah činnosti jako veřejné či státní vysoké školy a nemusí rozhodovat ve veřejné správě. Na soukromých školách je tedy nutné posoudit konkrétní působnost daného orgánu podle statutu a jiných vnitřních předpisů vysoké školy, zda rozhoduje či ne ve veřejné správě, či jde jen o orgán poradní.
Vysoké školy jsou subjekty samosprávy, jejich orgány mohou vykonávat veřejnou správu, kde je pozice soudce neslučitelná. Ovšem ne každá pozice na vysoké škole je neslučitelná s funkcí soudce. Soudce může být učitel i vedoucí katedry, protože ti nerozhodují. Rozhoduje děkan nebo proděkan. Vedoucí kateder se vyjadřuje, ale nepřijímá správní rozhodnutí.
Jiná situace je ve vědecké radě, kde se rozhoduje - zastavení habilitačního řízení, řízení o jmenování profesorem, schvalování studijních programů.[20] Přitom habilitační řízení je výkonem veřejné správy, které podléhá v určitém rozsahu přezkumu ve správním soudnictví.[21] Obdobně rozhodují členové akademického senátu, děkani, rektoři, proděkani a prorektoři. Proto soudce nemůže vykonávat funkci rektora, prorektora, děkana, proděkana, člena akademického senátu či vědecké rady, jelikož v těchto orgánech se činí rozhodnutí ve veřejné správě. Připuštění pedagogické činnosti zákonem o soudcích a soudech u soudců nelze vykládat jako připuštění výkonu funkcí na vysokých školách, kde se rozhoduje v rámci veřejné správy. Tento zákaz je dán samotnou ústavou a případnou výjimkou může dát opět jen ústavní norma a ne obyčejný zákon. Ovšem praxe je jiná, když dokonce předsedové a místopředsedové vrcholných soudních institucí zasedají ve vědeckých radách právnických fakult. V rozporu s ústavní normou vykonávali v roce 2012 i později neslučitelnou funkci člena vědecké rady např. předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský – člen Vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Právnické fakulty Univerzity Karlovy, místopředseda Ústavního soudu Pavel Holländer - člen Vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity a Právnické fakulty Univerzity Karlovy, předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa - člen Vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty právnické Západočeské univerzity.
4.6 Orgány sdružení
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek vzal v září 2012 zpět kárnou žalobu na místopředsedu Vrchního soudu v Praze Stanislava Bernarda, kterou na něj podal dřívější ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Viněn byl z toho, že působil v Arbitrážní komisi Fotbalové asociace. Asociace je občanským sdružením. Právo se sdružovat je ústavním právem.[22] Toto právo může být zákonem omezeno. Dnes zákon výslovně zakazuje jen ústavním soudcům členství v politických stranách. Ani omezení členství v politických stranách u ústavních soudců není obecné - např. v Německu neexistuje. V USA je vazba soudců na politické strany zvláště ve státech, kde jsou voleni a podporováni republikány či demokraty.
U nás může soudce působit v různých sdruženích, ať spolcích, církvích či odborech. Není omezeno ani jejich působení v orgánech těchto sdružení, byť zákon o soudech zakazuje soudcům působit jako rozhodce či zprostředkovatel řešení právního sporu. Právo sdružovat se může být zákonem omezeno. Zákon tak však musí učinit jednoznačně. Při omezování základních práv nelze užít rozšiřující výklady a už vůbec nelze užít libovůli, jakou např. odkazem na materiální jádro ústavy používali při popření platného pozitivního práva nacističtí a komunističtí právníci.[23] V pochybnostech má přednost výklad chránící základní práva. Dnes je tedy zakázána jen ta činnost soudce, kterou jako činnost rozhodce či zprostředkovatele (mediátora) upravuje zákon, a jiná výdělečná činnost s výjimkou pedagogické, vědecké a umělecké. Pokud jiné subjekty užívají podobné názvy, ale nejde o činnost rozhodce podle zákona o rozhodčím řízení a výsledkem není akt vykonatelný státní mocí, je taková činnost soudci dovolena. Pokud by se chtěla omezit činnost soudců v orgánech různých spolků, musí tak zákonodárce učinit výslovně. Jinak může být soudce členem kontrolních a smírčích orgánů různých sdružení, ať jakkoliv nazvaných – např. církevní soud, arbitrážní komice či kontrolní komise Soudcovské unie, jestliže nejde o výdělečnou činnost. Soudcovská nestrannost znamená, že nemůže řešit soudní spor, kde by byl podjatý. Tedy nemůže řešit spor, kde je účastníkem právnická osoba, jejímž je členem. Ovšem to může nastat, i když členem bude jeho blízký příbuzný. Jinak soudce může využívat ústavních práv, jako kdokoli jiný.
[1] ZDENĚK KOUDELKA: Život a dílo Jaroslava Krejčího, Státní zastupitelství 7-8/2008, s. 57-63. Vít Machálek: Prezident v zajetí, Praha 1998, s. 64 a 290. Tomáš Pasák: Emil Hácha (1938-45), upravené vydání 2007, s. 358.
[2] Ústavní soud prohlásil v době Protektorátu Čechy a Morava za neústavní část dvou zákonných právních předpisů z doby Československa a to zákonného opatření nálezem z 23. 5. 1939 zveřejněným vyhláškou předsedy vlády č. 134/1939 Sb. (Úst. 219/39-60/8) a jednoho zákona nálezem z 28. 6. 1939 zveřejněným vyhláškou předsedy vlády č. 187/1939 Sb. (Úst. 264/39-27/14). Obou těchto zasedání se Krejčí neúčastnil a předsedal jim místopředseda Ústavního soudu Josef Tuček.
[3] JUDr. Ladislav Feierabend (1891-1969). Jako člen agrární strany byl od 4. 10. 1938 ministrem zemědělství. V této funkci setrval napojen na domácí odboj jako člen odbojového Politického ústředí v období Protektorátu Čechy a Morava až do 26. 1. 1940, kdy jej krátce nahradil J. Krejčí. Zanedlouho emigroval a stal se státním ministrem, od 1941 ministrem financí v exilové vládě předsedy Jana Šrámka.
[4] Bod 17 doporučení Rec (2000) 19. Bystrík Šrámel: Prokuratúra SR vo svetle medzinárodnoprávnych dokumentov, Justičná revue 2/2012, ISSN 1335-6461, s. 213.
[5] Čl. 82 ods. 3 Ústavy č. 1/1993 Sb. § 74 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích umožňoval výjimku pro členství v poradních orgánech Ministerstva spravedlnosti, vlády (např. Legislativní rada), orgánů komor Parlamentu a dočasné přidělení k Ministerstvu spravedlnosti. Obyčejný zákon nemůže stanovit výjimku z ústavního zákazu bez ústavního zmocnění. Proto také Ústavní soud danou možnost zrušil nálezem č. 349/2002 Sb.
[6] § 41 ods. 2 pís. a) zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Podle § 68 ods. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích to bylo možné maximálně na dobu 1 roku.
[7] § 6 ods. 2 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců. Předsedou Vrchního soudu v Praze byl Antonín Mokrý a následně 2000-2001 Jaroslav Bureš blízký spolupracovník ministra Motejla, který byl na jeho doporučení 2001 jmenován jeho nástupcem v ministerské funkci po krátkém přechodném ministrování Pavla Rychetského. Nově podle § 8 ods. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců může podat kárnou žalobu vedle ministra vůči kterémukoliv soudci s výjimkou správních soudců též předsedkyně Nejvyššího soudu v Brně. Proti správním soudcům předseda Nejvyššího správního soudu v Brně, kterým se 2. 1. 2003 stal Josef Baxa.
[8] § 126 ods. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním.
[9] § 134 ods. 1 vládního návrhu soudního řádu správního, tisk 1080, 3. volební období Poslanecké sněmovny - http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=29058
[10] Slovenský Ústavní soud již konstatoval, že funkce generálního ředitele Sekce trestního práva Ministerstva spravedlnosti je funkce ve veřejné správě, která je neslučitelná s funkcí soudce, protože objektivně odůvodňuje obavu z nedostatku jeho nestrannosti. Nález č. 14/2000 Zbierky nálezov a uznesení Ústavného súdu SR.
[11] Nález Ústavního soudu č. 349/2002 Sb. (78/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 26, Pl.ÚS 7/02), který zrušil v § 68 ods. 1 zákona o soudech a soudcích slova „ministerstvu nebo“. http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=25900&pos=5&cnt=5&typ=result
[12] § 68 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ve znění zákona č. 192/2003 Sb., který v čl. I bodu 11 vložil znovu slova „ministerstvu nebo“. Původně šlo o bod 10 vládního návrhu zákona – tisk Poslanecké sněmovny 299, 4. volební období - http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=6596. Novelou zákonem č. 314/2008 Sb. tato doba činí 3 roky.
[13] § 14 pís. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Do 2008 byly kárnými soudy vrchní soudy a Nejvyšší soud.
[14] § 9 ods. 1 pís. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
[15] Nález č. 294/2010 Sb., (Pl. ÚS 39/08). http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=67559&pos=1&cnt=2&typ=result
[16] Jaroslav Bureš byl člen Legislativní rady vlády 2006-14. Ivanka Štenglová byla členkou od roku 2014.
[17] § 52 ods. 2 pís. e) a § 53 ods. 2 pís. e) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu.
[18] § 85 zákona o soudech a soudcích.
[19] Čl. 82 ods. 3 Ústavy č. 1/1993 Sb.
[20] § 30 ods. 1 pís. b) zákona o vysokých školách.
[21] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7As 66/2010. HELENA ŠTĚRBOVÁ: Soudní přezkoumatelnost univerzitních správních rozhodnutí, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno 2012, s. 45-50.
[22] Čl. 16 ods. 1 a 2, čl. 20, 27 Listiny základních práv a svobod republikované pod č. 2/1993 Sb.
[23] Carl Schmitt: Nationalsozialismus und Völkerrecht, Berlin 1934, s. 29; Űber die drei Arten des Rechtswissenschaftlichen Denkens, Hamburg 1934, 67 s.; Der Führer schützt das Recht, Deutsche Juristen-Zeitung 15/1934, s. 945n. (zde obhajoval noc dlouhých nožů 30. 6. 1934 postavením vůdce jako bezprostředního tvůrce práva v okamžiku nebezpečí). Viktor Knapp: Problém nacistické právní filozofie, Dobrá Voda 2002 – reprint z 1947, ISBN 80-86473-21-X, s. 62, 78, 116, 126, 179.
Předseda Vrchního zemského soudu v Hamburgu Curt Ferdinand Rothenberger prohlásil: „Zákon je plán a vůle vůdce.“ CURT FERDINAND Rothenbergr: Die Rechtsquellen im neuen Staat, Deutschen Juristen-Zeitung, 1936, sl. 22. JAROSLAV KREJČÍ: Právní jevy v čase, Praha 1937, s. 135.
Jiří Boguszak, Zdeněk Jičínský: Otázky socialistického práva a zákonnosti, Praha 1964: „Socialistické právo je právem dělnické třídy, jež vytvořila diktatura proletariátu, aby přeměnila společenský řád podle socialistických a komunistických zásad…“ (s. 8) „Socialistické právo je vůle dělnické třídy povýšená na zákon…“ (s. 9) „Právo… je důležitým nástrojem k regulování života společnosti, jehož využívá stát v zájmu vládnoucí dělnické třídy…“ (s. 10). „Vědecký výklad a aplikace socialistického práva nejsou možné bez použití metody a způsobu výkladu dialektického a historického materialismu. V socialistickém státě pak nemůžeme pokládat za plně kvalifikovaného pracovníka, který bude nesprávně vykládat a aplikovat normy socialistického práva, toho, kdo by neovládal a nepoužíval při své práci poznatky dialektického a historického materialismu, marxistické politické ekonomie a marxisticko-leninské teorie státu a práva.“ (s. 157-158).
Pavel Holländer a spol.: K dialektike vzťahov štátnej vole a práva, Právny obzor 3/1985, s. 260: „Aplikacia práva predstavuje triedne podminenený, štátnomocensky motivovaný a usmerňovaný proces. ...triednosť aplikácie a interpretácie práva v rozhodovacej činnosti súdov nijako neprotirečí politickému a ústavnému princípu sudcovskej nezávislosti (čl. 102 Ústavy Českosloveskej socialistickej republiky). Nezávislosť sudcov totiž nemožno chápať ako ich nezávislosť od socialistického štátu ako politickej organizácie vládnúcej robotnickej triedy... ...vo viazanosti sudcov právnym poriadkom a v ich povinnosti vykladať zákony a iné právne predpisy v súlade se socialistickým právnym vedomím sa zračí prvok triednosti.“.
Čl. 4, 16 ods. 1 a čl. 102 ods. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky.
Diskuze k článku ()