Při první aplikaci dešifrovacího zařízení zjistila výzkumná skupina, že je právě veden útok na flotilu britské armády, a dospěli k závěru, že není možné ji zachránit, neboť by tím dali najevo, že kód Enigma rozšifrovali. Druhý problém tedy zjednodušeně spočíval v tom, že pokud vyřešíme určitý prvotní problém, přichází otázka, jakým způsobem má být naloženo s odpovědností, která byla vyřešením problému získána? K tomu bych doplnil ještě jeden akcent, tj. zda vůbec jsme ochotni přijmout existenci problému a začít se mu věnovat z hlediska jeho řešení.
Před nedávnou dobou jeden mimořádně vzdělaný profesor z Izraele konstatoval, že Evropané jsou zásadně konzistentní v tom, že se vždy mýlí v zásadních světonázorových a politických otázkách uspořádání Evropy. Jsou vždy zcela korektní a zcela odtržení od reality. Neanalyzují, co se stane, ale věří, že se stane to, co chtějí, aby se stalo. Nevycházejí z reálné analýzy. Umí vyprávět sami sobě pohádky a cítí se v tom dobře. Takový svět je podle něj udržitelný pouze za situace, pokud Amerika je Amerikou a vychází ze zcela jiných principů politického vedení světa. Ovšem, jak konstatuje tento profesor, Amerika je dnes evropštější než Evropa. Proto Evropě nezbude, než se zabývat skutečnými problémy, analyzovat je a řešit je způsobem nikoli takovým, že bychom sami sobě povídali pohádky.
Problémy současné justice
Fungování justice je jedním ze zásadních problémů nepochybně v každém evropském státě. I v této oblasti se v Evropě cítíme velmi dobře při řešení problémů, které umíme, které zas tak složité nejsou a které bychom směle mohli nazvat neproblémy. Jejich řešení je takové, ne abychom něco řešili, ale aby to vypadlo, že něco řešíme a k něčemu dospíváme. V oblasti justice je zřejmě každá otázka, která je řešena, ať už věcná, organizační, formální, vždy naprosto zákonitě a jednoznačně spojena s otázkou, zda jakoukoli změnou, ke které bude docházet, nebude jakýmkoli způsobem zpochybněna nezávislosti soudce při jeho rozhodování a zda nemůže jakákoli změna přinést, jako druhotný projev, zneužití situace v tom, že bude zpochybňována nezávislost soudcovského rozhodování. V tomto ohledu jsme tedy ve dvojím problému. Jednak je zde celá soustava tabuizovaných otázek a problémů, do kterých nemáme chuť se pouštět, a současně vidíme, že dnes už nám v mnoha ohledech nezbývá, než se do těchto otázek pustit. Jednou z nich je nepochybně příprava azylového soudnictví na příliv migrantů do Evropy. A to nejen z hlediska organizace azylového soudnictví samotného, ale především z hlediska očekávatelných přesunů soudců z jiných agend do agendy azylové. Logickým důsledkem takových přesunů totiž bude narůstající délka agend, především občanskoprávních a obchodních. To, že se nejedná o otázky akademické a obecné, lze dokumentovat několika příklady, které se dějí u nás i za našimi hranicemi. Děje se cosi znepokojivého, například v sousedním Polsku v souvislosti s Ústavním soudem dochází ke zpochybňování elementárního fungování nezávislého soudcovského rozhodování a uspořádání soudní soustavy nebo fungování jejího nastolování. Je to otázka, která je zatím také odložena v sousedním Slovensku, kde v souvislosti se změnami v justici budou soudci možná podrobováni bezpečnostním prověrkám, které se snadno mohou stát prostředkem čistky v justici mezi pohodlnými a nepohodlnými soudci. Opět jsme u zásadní otázky nezávislosti. Nedomnívám se, že něco takového je u nás zcela nemyslitelné. Rovněž se nedomnívám, že je nemyslitelné, aby někdo opětně zvedl otázku dočasných soudcovských mandátů a zpochybnil nezávislé postavení soudce při jeho rozhodování.
Zaznělo zde upozornění na otázku stále se opakujících výhružek na téma soudcokracie, ale je to jen levně zneužívané téma těmi, kteří na jedné straně varují před soudcokracií a na druhé straně svou činností v různých oblastech státní moci dělají vše proto, aby setřásli odpovědnost z výkonu svých pravomocí a převedli ji na justici. Justice tak musí rozhodovat o věcech, které jí sice pravomocí náleží, ale je zbytečné, aby je dělala, pokud by fungovalo v oblasti moci zákonodárné a výkonné jednoduché pravidlo, např. že umím přiznat porážku a nebudu se s každou záležitostí obracet na Ústavní soud.
Koneckonců z poslední doby je příkladem zásadního zpochybňování nezávislosti soudce koncept snahy přidělovat věci soudcům na základě jakéhosi počítačového programu. Toto téma po obskurnosti možnosti využití počítačových programů v souvislosti s tzv. karlovarskou losovačkou se mi zdá už velmi otřepané, ale zatím je bohužel bráno vážně. Nemysleme si, že je tato vážnost pouze dočasná. Stále a vždy se jedná o snahu přenést odpovědnost z konkrétních osob, tj. soudců a soudních funkcionářů, na něco jiného, například technické zařízení apod. Jsem ale hluboce přesvědčen, že justice má poměrně vysokou důvěru a není důvod o její důvěryhodnosti pochybovat. Není nic lepšího než vědět, kdo kterou činnost v justici přesně dělá, které přesné opatření udělal, neboť pak budeme vědět, kdo za které opatření odpovídá.
Uvědomme si, že v České republice bylo za posledních 10 let trestně stíháno zhruba jen 7 soudců. Počet lidí odsouzených a souzených ve vztahu k počtu soudců mi tak přijde natolik malý, že není nadsázkou, pokud řeknu, že se jedná o excesy, které v žádném případě nezpochybňují důvěryhodnost celého sytému. Za těchto okolností justice může být prohlášena za čistou, spravedlivou a důvěryhodnou.
Jsem přesvědčen, že právě důvěra v justici a argumentace o její důvěryhodnosti musí být na počátku všech úvah o jakékoli reformě justice, ať už organizační, procesní či jiné, neboť nebudeme-li justici důvěřovat a nebude-li justice chápána jako důvěryhodná, pak všechny reformy, ať budou seberozsáhlejší, nebudou nakonec chápány jako podstatný krok, který vychází ze skutečného pojmenování problému a jeho řešení, ale jako krok „jen, aby to vypadalo“. Takových jsme bohužel zažili už dost a je to zbytečná ztráta času.
Závěrem
V poslední době se velmi často mluví o majetkových přiznáních soudců, hovoří se o souvislosti těchto přiznání se soudcovskou nezávislostí, s ochranou bezpečnosti soudců a jejich rodin. Ačkoli jsem přesvědčen, že z hlediska pragmatické politiky je řešení, jež bylo prozatím pro další legislativní proces přijato, docela rozumné, v každém případě je ale třeba, aby se konečně někdo podíval na soudcovské majetkové poměry a zjistil, že příjmy a výdaje soudců jsou zcela v pořádku. Věřím, že kdyby to zkoumala i média, brzy by je toto téma přestalo bavit.
Hovoříme zde o řešení závažných otázek fungování státu, a to ne v klidné době, ale v době, kdy nás čekají opravdu velké civilizační problémy. Problémy organizace a fungování justice budou v této souvislosti jedny z prvních na řadě. Jeden z vrcholných představitelů našeho státu před časem řekl, že z hlediska civilizačního a společenského nám v Evropě válka nehrozí, nýbrž že už ve válce jsme. Je-li tomu tak, je třeba si připustit, že válka dává jen dvě možnosti – vyhrát ji nebo prohrát.
Kongres Právní prostor 2016
Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()