Ze základního lidského práva na svobodný projev se stal natolik abstraktní a často zneužívaný pojem, že mnoho lidí začalo zjevně rezignovat na rozeznávání konkrétních projevů tohoto původně politického práva. Co je však horší, zdá se, že česká společnost začala bez většího odporu akceptovat případy, kdy je právě ono výsostné právo jednotlivce neoprávněně omezováno.
Teoretický rámec svobody projevu
Jak trefně zdůrazňuje Molek ve své knize Politická práva[1], svoboda projevu představuje jakýsi most mezi politickými právy a základními právy, neboť má velmi blízko ke svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání (v našich zemích již od dob husitství) a ke svobodě vědeckého bádaní a umělecké tvorby. Zároveň však tvoří složku práva shromažďovacího či petičního. Právě v tom se ukazuje její výjimečnost. Téměř v každé serióznější publikaci, která se svobodou slova zabývá, se pak dočteme, že existují tři základní koncepce funkce svobody projevu v moderní společnosti. Těmi jsou: 1) svoboda projevu jako hledání pravdy na „volném trhu myšlenek“ (argument pravdy), 2) svoboda projevu jako prostředek seberealizace a autonomie jednotlivce (argument seberealizace), a 3) svoboda projevu jako prostředek participace na věcech veřejných a formování politické́ vůle (argument demokracie). Všechny tyto teoretické koncepce jsou na jednu stranu velmi pěkné a snad i funkční, na stranu druhou se mi zdají být jaksi bezzubé, když si jen z hlavy vybavím minimálně tři mediálně známé případy, kdy bylo do práva jednotlivce na svobodný projev flagrantně zasaženo.
Tibetské vlajky
Jako první zmíním případ vyvěšování tibetských vlajek při návštěvě čínského prezidenta na konci března tohoto roku. Vyvěšení vlajky je typický symbolický projev jednotlivce, který spadá pod ochranu svobody projevu. Lze jej vnímat jako prostředek seberealizace jednotlivce nebo jako prostředek participace na věcech veřejných. Jak je tedy možné, že Policie ČR obcházela jednotlivé budovy a nutila občany vyvěšenou tibetskou vlajku z okna sundat? Argument, že přes vlajku nešlo do okna vidět, což znamenalo bezpečností hrozbu pro prezidenty, je naprosto lichý. Vždyť to by police musela obejít všechny domy a donutit jejich obyvatele, aby z tohoto důvodu odstranili všechny žaluzie či závěsy ze všech oken v okolí. Nehledě na to, že vlajky zakrývaly pouze zhruba půlku celého okna. Ještě více zneklidňující je pak podivná akce policie na pražské FAMU, když vezmeme v úvahu, že v tomto případě přichází do hry kromě svobody projevu také nezávislost českých vysokých škol.
S oMEN je Ámen
Další příklad, kdy státní moc hrubě nerespektovala svobodu projevu, byl případ člena aktivistické skupiny oMEN. Tato skupina svoje názory vyjadřuje prostřednictvím nápisů na nahém lidském těle. Jak je možné, že byl poklidně stojící muž zadržen Policií ČR s odůvodněním, že nemůže chodit do půlky těla nahý po ulici? Bylo to kvůli tematice nápisů na jeho těle? Hrálo roli, že se tento incident stal při setkání prezidenta republiky s občany, když nápisy na mužově těle kritizovaly právě prezidentův postoj k Rusku? To však nejsou nejzásadnější otázky. Jde o princip ochrany projevu jako takového, který by měl být chráněn ve své ryzí podobě. Další případy porušení svobody slova ve spojení s právem na shromažďování bychom nemuseli hledat dlouho. Vždyť jen zabránění vstupu názorových odpůrců Miloše Zemana na shromáždění na Albertově k příležitosti výročí 17. listopadu je dalším do očí bijícím případem.
Na kolik si svobody ceníme?
Účelem tohoto článku je upozornit na chabou a naprosto nedostačující reakci české společnosti, když k podobným neoprávněným zásahům do zmíněného práva dojde. Vždyť právě proto, že společnost je k takovýmto tendencím vlažná, dochází ke stále častějším výskytům obdobných excesů státní moci. Jsem přesvědčen, že pokud by veřejnost jasně tyto případy odsoudila, kritizovala je a vyvíjela tak nátlak na politiky, docházelo by k takovýmto přímým zásahům ze strany výkonných složek daleko méně. Věřím, že soudní ochrana v těchto případech nezklame, nicméně je nutné si uvědomit, že k pravomocným rozsudkům vede většinou docela dlouhá cesta, přičemž tyto případy mohou být brzy zapomenuty. Je tedy nutné je veřejně kritizovat bezprostředně poté, co k nim dojde.
Pokud totiž zapomeneme, že svobodný projev vystupuje do popředí nejčastěji jako subjektivní základní právo, které plní svou negativní funkci – chrání před zásahy ze strany veřejné moci (státu), můžeme tuto výsadu lehce ztratit. Nedávejme tedy svou nečinností větší prostor ke zkreslování správného chápání svobody slova. Určitě bychom nechtěli zklamat velikány, jako byl Sokratés, Voltair, John Milton nebo (našemu prostředí bližší) Karel Havlíček Borovský či Ivan Martin Jirous, kteří za naše právo na svobodný projev tvrdě bojovali.
Článek byl publikován ve spolkovém časopise FAKT na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.
[1] Molek, Pavel. 2014. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer.
Diskuze k článku ()