Rozhovor: Jan Kudrna - Prezident jako tribun lidu

"Myslím si, že výklad, že za výroky prezidenta republiky odpovídá jeho kancelář, je celkově špatný, a to už ze základních principiálních důvodů," poznamenává Jan Kudrna, odborník na ústavní právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jaký by podle něj byl vhodnější postup v "kauze Peroutka"? Jak vykonává prezident svou funkci? A jak vnímá dr. Kudrna svou popularitu na sociálních sítích? O tom si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

redaktor
Foto: Fotolia

V nedávné době se v reakci na volby do Senátu PČR opakovaně otevírala otázka, jakou roli má v našem ústavním systému. Myslíte, že je smysluplnou institucí, či spíše historickým reliktem?

Myslím si, že je to dobrá otázka, která leží na stole už velmi dlouhou dobu – jestli je, nebo není současná podoba našeho bikameralismu vyhovující. Mluvíme o tom, jak bikameralismus nastavit. Možné jsou celkem tři cesty úvah. První z nich je nulová varianta – nechat vše být tak, jak je. Tady je třeba se podívat na to, jaké funkce senát plní mimo zákonodárný proces. V jeho rámci je podle mne jeho postavení relativně slabé. Senát ale plní svoji úlohu například v ústavodárném procesu, tam je nepřehlasovatelný. Svoji roli potenciálně může plnit v otázkách mezinárodních smluv, ale upřímně nevím o žádné mezinárodní smlouvě, kterou by kterákoli z komor odmítla schválit. Zajímavé může být pole působnosti v evropských záležitostech, je možné, že v senátu může být více času se této agendě věnovat.

Další možností je zrušení senátu. To bychom se tady ale asi bavili o celkové revizi ústavy. Z toho, co za poslední roky eviduji v různých diskuzích, se zdá, že snad každé třetí ustanovení ústavy by chtělo doplnění či zpřesnění.  Je tedy možná čas na celkovou revizi ústavy, při níž by, myslím, byla legitimní diskuze o tom, jestli by nám více nevyhovoval jednokomorový systém.

Poté je třetí možnost, a to senát posílit a provést určitou reorganizaci pravomocí a vztahů mezi komorami. Přemýšlím o tom, jestli by neměla být posílena jeho kontrolní funkce. Například skrze přenesení pravomoci volby členů NKÚ či agendy vyšetřovacích komisí. V obou případech narážím na to, že poslanecká sněmovna je velmi úzce spojená s vládou a současně také disponuje pravomocemi kontrolními a nepřímo kontroluje orgány, které mají kontrolovat vládu. Je otázka, jestli je taková koncentrace výhodná nebo ne, a co by to udělalo v případě přesunu do senátu.

Vidím tady tedy tři možné cesty. Osobně jsem příznivcem vytvoření jednokomorového systému, pro to ale politická situace v dohledné době nenastane. Myslím si, že zůstaneme právě u té nulové varianty. Domnívám se ale, že by určitá racionalizace celého našeho ústavního systému mohla být na místě.

Co otázka funkce senátu pro případ rozpuštěné poslanecké sněmovny? Případ, kdy senát vydával zákonná opatření, již nastala.

Tady se nabízí celá řada možností. V jednokomorovém systému se to dá řešit nejrůznějšími způsoby – od toho nejextrémnějšího, kdy řeknete, že poslanecká sněmovna je nerozpustitelná, přes jemnější způsoby, které znaly československé ústavy, tedy například tím, že zřídíte nějaký stálý výbor, který by fungoval a plnil zákonodárné funkce. 

Eventuálně je tady možnost přenést zákonodárnou moc do moci výkonné. Potom by například mohl  dekrety se silou zákona vydávat prezident na návrh a se souhlasem vlády. Toto řešení známe z období prozatímního státního zřízení, ale žádná předchozí ani následující ústava jej nezakotvovala.

Dalším tématem, které se s volbami otevřelo, je nízká volební účast. Mělo by její zvýšení být podporováno systémovými kroky, či je mobilizace občanů spíše úkolem pro politiky?

Senát má v tomto ohledu poněkud specifické postavení, projevuje se zde celá řada faktorů – okolnosti jeho vzniku či to, že si jej společnost buď nepřála, nebo nechápala jeho roli. Já se voličům úplně nedivím. Je to komora slabší, hodně ve stínu PS, kde se odehrávají všechny politické boje, a pokud se někdo vůbec zajímá o politiku, tak je jeho pozornost zaměřena právě na PS.

Současně podle mě dochází v rámci celého euroamerického prostoru k určité ztrátě zájmu o angažovanost v demokracii. Svoji roli hrají jistě i politici, jakým způsobem působí, jakým způsobem pomáhají ke kultivaci celého politického a stranickopolitického systému. To bude nepochybně dalším faktorem ve hře.

Jak tedy tuto situaci řešit systémově, zejména v případě senátu? Já osobně z teoretického hlediska vnímám jako naprosto legitimní otázku zavedení volební povinnosti. Zároveň si realisticky uvědomuji, že v české společnosti by toto bylo naprosto odmítnuto. Ale z teoretického hlediska si myslím, že každý občan, tak jako to znala první republika, je vrcholný veřejný činitel. Když nastane okamžik, kdy má vykonat svou pravomoc, nemůže ji odmítnout, stejně jako nemůže policista, úředník, prezident, parlament. Také by podle mě měla více fungovat výchova k demokracii a veřejné angažovanosti.

Byla by vůbec volební povinnost v souladu se současnou ústavou?

To by možná nebyla. Já v tuto chvíli samozřejmě uvažuji o možných řešeních, a to s tím, že by některá z nich potřebovala změnu základních ústavních principů. Už jenom z  hlediska formálního a gramatického. Když ústavní dokumenty hovoří o volebním právu, je otázka, jestli mohu běžným zákonem říci, že toto právo zahrnuje i povinnost.

Uvažuji ale i o tom, jestli by například Listina neměla obsahovat některá ustanovení o povinnostech či odpovědnosti. Velmi často se veřejná diskuze redukuje pouze na to, kdo má jakou svobodu a právo. Nezřídka se tak děje v poněkud karikované podobě. Práva přestupce zcela evidentně se vyhýbajícího postihu jsou nakonec vysokými soudy chráněna tak, jako by se jednalo o člověka vystaveného zvůli úřadů. Přitom opak je příliš často pravdou.

Pokládáte za vhodný postup v „kauze Peroutka“, kdy byla žalována Kancelář prezidenta republiky, nikoli prezident přímo?

Já to vůbec nepovažuji za vhodný postup. Nevytýkal bych to ale žalobkyni a jejímu právnímu zástupci, každý může ostatně podat žalobu podle svého uvážení. Já to spíše vytýkám soudům oběma stupňů. Současně ale říkám s velkou pokorou, že můj názor nemusí být správný.

Myslím si, že výklad, že za výroky prezidenta republiky odpovídá jeho kancelář, je celkově špatný, a to už ze základních principiálních důvodů. Mám za to, že odpovědnost je v běžných případech následkem nějakého protiprávního jednání a má dopadnout pokud možno na toho, kdo se protiprávního jednání dopustil. Zde se ale zcela rozevírají nůžky mezi tím, kdo se protiprávního jednání dopustil, a tím, kdo ponese odpovědnost.

Jaký je důsledek tohoto rozhodnutí? Ten je takový, že prezident republiky zřejmě může říkat, co chce, a omlouvat se bude jeho kancelář. Přitom Kancelář prezidenta republiky v žádném případě není organizační složkou, která by mohla jakýmkoli způsobem jednání prezidenta republiky ovlivnit. Kdyby tomu tak bylo a prezident by neměl vliv na to, jaké podklady mu připraví, pak by to byl správný postup.

Když to dovedu ad absurdum, tak si představme situaci, že prezident vyjede někam do regionu, bude mluvit a aby se kancelář prezidenta republiky pokud možno vyhnula nějakému dalšímu soudnímu sporu, tak bude mít připravenu bianco omluvu a pouze doplní místo a datum a zeptá se, zda se někdo cítí dotčen a žádá omluvu. A věc bude vyřešena.

Já měl za to, že prezident republiky může za své projevy odpovídat. Podle mého vše stálo na tom, jestli článek 54 odst. 3 Ústavy, kde je řečeno, že prezident republiky není ze své funkce odpovědný, je, nebo není imunitní ustanovení. Je to čistě právní vyloučení odpovědnosti, nebo se myslí například ústavněpolitická odpovědnost v tom smyslu, že prezidenta republiky nelze odvolat z funkce na základě toho, jak ji vykonává? Mám za to, že toto je spíš jakési obecné ustanovení a tam, kde chtěl ústavodárce skutečně dát imunitu, to učinil výslovně a stanovil přesné podmínky, například v ustanoveních o vyloučení trestněprávní odpovědnosti či v části o ústavněprávní odpovědnosti za velezradu a hrubé porušení ústavního pořádku. Zároveň také podle mne platí zásada, že je-li imunitní ustanovení sporné, pak by se v zájmu principu rovnosti mělo vykládat spíše restriktivně.

Měl jsem tedy za to, že když ústava nikde nic neříká o projevech prezidenta, pak je možné, v případě, že se někdo cítí být osobně dotčen, prezidenta žalovat. Tento výklad však soudy nesdílejí.

Druhou možností je to, že by bylo rozhodnuto, že neodpovídá nikdo. Důvod by mohl být takový, že má hlava státu z nějakých důvodů stát nad zákonem a nebýt stíhatelná, například proto, že existuje zájem, aby mohla skutečně svobodně vykonávat svoji funkci a nebýt ohrožena a rozptylována například potenciálně „nátlakovými a šikanózními“ žalobami.

Podle mě byla zvolena ta nejnešťastnější cesta. Odpovědnost přenáší na někoho, kdo s tím vůbec nemá nic společného, a můžeme se dostat do některých absurdních situací.

K zavedení přímé volby jste se i s celou řadou ústavních právníků stavěl kriticky. Nyní máme již tři roky přímo voleného prezidenta. Naplnily se Vaše obavy?

K tomu bych rád dal jedno zpřesnění: já jsem se stavěl kriticky k tomu, že přímá volba je zaváděna sama o sobě bez zohlednění důsledků ve zbytku ústavního systému. Nemůžu kritizovat, a taky jsem to nikdy nedělal, zavedení přímé volby jako prodemokratického kroku, to znamená, že volič dostane novou možnost ovlivnit výběr jednoho z nejvyšších ústavních činitelů a současně nepřímo ovlivnit způsob výkonu státní moci.

Myslím si, že je potřeba se podívat na výkon funkce prvního přímo voleného prezidenta pokud možno s odhlédnutím od záležitostí politického charakteru a způsobu osobního výkonu funkce. Podtrhávám, že je to velmi složité. Mám za to, že pokud se o to pokusíme a zaměříme se jen na to, jaká rozhodnutí prezident vydává a co akcentuje, zjistíme, že k velkému posunu oproti výkonu funkce předchozími parlamentem volenými prezidenty nedošlo.

Bylo by zajímavé se zeptat voličů, co vlastně získali. Připadá mi, že se úřad prezidenta, a v tuto chvíli se záměrně neoprostím od způsobu politického a osobního výkonu funkce, v současnosti posunul k něčemu, co bych nazval tribunem lidu. Je samozřejmě otázka, jestli prezident funguje jako skutečný tribun lidu a zdali chrání jeho zájmy. Občas, když se objeví v médiích nějaké reakce veřejnosti, mám pocit, že mluví právě o tom, že dostala nástroj, jak kontrolovat vládu a to, co bych nazval politickým establishmentem. Ovšem otázkou je, zda se jedná jen o pocity lidí, anebo dostávají něco reálného.

Jisté kontroverze v souvislosti s přímou volbou vzbuzoval její prováděcí předpis a jeho následná aplikace. Jaké změny či doplnění byste v tomto ohledu doporučoval?

Já si v tuto chvíli neuvědomuji, že by aktuálně tento zákon obsahoval nějaké nedostatky. Samozřejmě vznikla určitá kontroverze ohledně způsobu výpočtu chybovosti podpisů na peticích. Ale tato záležitost je už vyřešena. Byla otevřena otázka, jakým způsobem zvýšit počet autentických podpisů. Ta, myslím si, je už také vyřešena tím, že by se doplňovalo nově číslo cestovního dokladu nebo občanského průkazu.

Mohou být otevřeny navazující otázky týkající se volebních zákonů, a to ve vztahu k volebním kampaním – co je a není přípustné z hlediska obsahu, či záležitost jejich iniciování. 

Je otázka, kdy je možné začít sbírat podpisy, která ještě možná není vyřešená. Myslím si, že ještě stále nikde není nastavený startovací moment, ale zároveň si nejsem jistý, jestli vůbec má existovat. Samozřejmě když někdo bude sbírat podpisy pro svoji kandidaturu dvacet let, je sporné, nakolik po této době budou ti první podepisující ještě naživu, či by s podporou souhlasili. Ale nevím, jestli je třeba tuto záležitost omezovat v rámci jednoho volebního období. To jsou složité otázky, možná i proto je nakonec zákon možná zatím, ale neřeší.

Zároveň bych doplnil, že možná některé společenské procesy regulovány být nemají, případně mají být regulovány následně. To je otázka toho, co je ještě ve volební kampani přípustné a nepřípustné říci o protikandidátovi. Mám za to, že nakonec je člověk nejlépe odměněn, nebo potrestán přímo volebním výsledkem. Bude-li se kandidát cítit dotčen, či bude-li mít za to, že došlo k trestnému činu pomluvy, má přeci množství jiných právních nástrojů, které může použít, a to už v průběhu kampaně, případně toho může sám využít ve svůj prospěch či neprospěch.

Pokud nedojde k opravdu extrémním případům, byl bych pro to tuto oblast spíše neregulovat. Nakonec, Ústavní soud už v roce 2005 v případu Nádvorník rozhodl, že soud nemá rozhodovat nad politickou soutěží, to že má být v rukou lidí.

Bez nadsázky lze říci, že jste asi nepopulárnějším právníkem na českých sociálních sítích, máte i více followerů než vaše alma mater. Čím si vysvětlujete, že lidé mají takový zájem o ústavního právníka, potažmo o Vás?

To je velká otázka, jestli to je tak, jak to stavíte. Osobně si myslím, že je do určité míry sociálním sítím podsouván větší význam a smysl, než třeba ve skutečnosti mohou mít. A celkově bych řekl, že u mě může platit, že jednooký mezi slepými králem.

Naše právnická fakulta začala, myslím, o něco později, druhá věc je to, že je to instituce. Její příspěvky by asi neměly být kontroverzní. Kdežto já, když jednám sám za sebe, tak si můžu dovolit osobní názor, případně sdílet kreslené vtipy nebo fotky, které snad mají nějakou alespoň vzdálenou ústavněprávní souvislost.

V této souvislosti velmi vnímám to, co mě zajímá a co vnímám jako určité společenské či mediální přeceňování sociálních sítí, tedy že když sdílíte vážný obsah, je vaše úspěšnost poměrně malá. To, jakou podobu má v současné době moje facebooková stránka, je také výsledek nějakého vývoje. Můj původní záměr byl poněkud jiný. On už i ten název samotný (Jan Kudrna – Czech Constitutional Lawyer, pozn. redakce) ukazuje to, kam jsem chtěl původně směřovat – nechtěl jsem být omezený na Českou republiku. Není to tedy snad projev nějakého mého velikášství.

Pro mě je to nástroj pro rozšíření mého poznání, snad do určité míry i rozšíření poznání lidí, kteří se na tu stránku dostanou, a do určité míry je to pro mě také nástroj zábavy.

Hlásí se na Vaše semináře více studentů, když mají možnost Vás nejprve poznat na Facebooku?

Já se už možná deset let zajímám o zpětnou vazbu od studentů na mých seminářích. Dávám studentům jakýsi vstupní a výstupní anonymní hodnotící dotazník. Chtěl jsem vědět od konkrétních lidí, kteří se mých seminářů účastnili, aby mi upřímně řekli, co si o nich myslí.

A v těchto dotaznících někteří studenti uvádějí, že viděli můj Facebook, že se jim líbil, že to je tam přivedlo. Někteří jiní uvádějí, že si mé semináře vybrali prostřednictvím Facebooku, ale to myslím, že spíše konzultovali s dalšími kolegy. Ale že by se nějak zvýšil počet zájemců, to jsem nepozoroval.

Já osobně beru v reálném životě Facebook jako nějakou doplňkovou aktivitu. Rozhodně nemám za to, že je možné postavit reálné fungování na nějaké propagaci na Facebooku. Přinejmenším nemám takovou zkušenost.

Kdybyste měl možnost změnit či doplnit jednu věc v ústavě, co by to bylo?

Jedna věc mě nenapadá. Mohu odpovědět obecně, že bych byl pro to, aby ústava byla vyváženější, aby došlo k vyvážení a byly posíleny prvky parlamentní republiky v ústavě, to znamená určité oslabení prezidenta, posílení vlády, v jejím rámci možná i premiéra, a to všechno ve vztahu k poslanecké sněmovně.

Mohli bychom přemýšlet o tom, jestli by například nemělo dojít k doplnění Listiny nebo k přeformulování některých ustanovení. Tady bych například mohl mluvit o otázce stárnutí populace – Listina práv EU totiž nemluví o tom, že každý člověk má ve stáří právo na přiměřené hmotné zabezpečení, ale směřuje k co největšímu zapojení seniorů do života společnosti. To si myslím, že je budoucnost nás všech. Je to ale nejenom otázka výše důchodů, týká se to také bezbariérovosti, dostupnosti sociálních a zdravotních služeb či možnosti vést aktivní život.

Kdyby tomu ale ústava mohla pomoct, pak bych do ní uložil každému (a na prvním místě politikům) povinnost se s ní seznámit a žít s ní v souladu. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články