Nejvyšší správní soud samozřejmě chápe, že obsah jedné a té samé internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být (a obvykle též je) proměnlivý v čase, a proto je třeba zachytit stav internetové stránky, a to buďto tiskem či na elektronickém nosiči dat. Sporným v daném případě bylo, jakým způsobem je třeba tuto stránku zachytit, aby šlo o způsob dostatečně věrohodný.
K tomu soud říká:
"Věrohodný způsob zachycení obsahu internetových stránek závisí na tom, jakou část obsahu stránek je třeba dokázat. Např. pokud je třeba dokázat tvrzení uvedené v textu publikovaném na internetových stránkách, postačí vytištění části stránky s textem bez grafických prvků. Pokud ovšem nepůjde pouze o text, ale i jím doprovázené grafické prvky (např. obrázky zboží, ilustrace atp.), zachycení obsahu stránky musí být provedeno tak, aby relevantní grafické prvky nebyly deformovány či eliminovány. Způsob zachycení obsahu internetových stránek předurčuje rovněž to, zda je předmětem dokazování otázka, zda konkrétní informace s konkrétním obsahem na stránkách publikována byla (např. zda byl na internetu publikován dehonestující článek), anebo je předmětem dokazování absence určité informace na internetové stránce (např. právě neuvedení povinných náležitostí reklamy). Zatímco v prvním případě by vytištění internetové stránky dokumentující pouze existenci prokazované skutečnosti dostačovalo, ve druhém případě je třeba zachytit podobu internetové stránky komplexněji. Je třeba zdokumentovat všechny prvky internetové stránky, které by reálně byly schopné nést určité sdělení, které na stránkách má absentovat."
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()