Nejvyšší správní soud předeslal, že k posouzení kvality prostředí a pohody bydlení ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, nepostačuje pouhé zjištění hodnot jednotlivých imisí, ale je potřeba posoudit celkový vliv stavby na okolní prostředí. Jednotlivé namítané imise (zastínění, hluk, obtěžování výfukovými plyny a odtok dešťové vody) byly však v normě nebo minimální a garáž zapadala do stávajícího rázu zástavby, neboť v okolí bylo již několik podobných garáží. Rozhodnutí o umístění garáže tak bylo v pořádku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval subjektivním hlediskem - tj. že soused tvrdil, že jeho pozemek sousedí se dvěma frekventovanými veřejnými komunikacemi a část pozemku, u níž by měla být postavena garáž je jedinou klidnou částí jeho pozemku.
Soud především říká, že samotný nesouhlas se stavbou v okolí není dostatečným důvodem, a pak, že zatížení emisemi a hlukem, které bývá s garážováním spojeno, představuje ve srovnání se dvěma frekventovanými komunikaci nevýznamné zvýšení. Samotná skutečnost, že sousedův pozemek je zatížen imisemi z dopravy nemůže být důvodem, aby si soused nemohl postavit garáž pro osobní auto, neboť tato garáž nemůže sousedovi zasáhnout do pohody bydlení nad míru přiměřenou poměrům.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()