Z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouvy s kolektivním správcem, resp. že dochází k bezdůvodnému obohacování

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel provozuje malé restaurační zařízení v obci na Rakovnicku, ve které byla v prosinci roku 2013 provedena kontrola smluvním partnerem spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (v tomto řízení vedlejší účastník). Při této kontrole bylo zjištěno, že se v provozovně nachází jedna televize a jedno rádio. Vedlejší účastník se posléze žalobou domáhal po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení ve výši devět tisíc korun s úrokem z prodlení, ke kterému mělo dojít tím, že stěžovatel zpřístupňoval svým zákazníkům rozhlasové a televizní vysílání, aniž by měl s vedlejším účastníkem jako kolektivním správcem uzavřenu licenční smlouvu. Krajský soud v Praze žalobě vyhověl a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši přesahující šestnáct tisíc korun. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že rozhodnutí krajského soudu nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, podle které kolektivní správce musí v řízení prokázat, že v dané věci byla porušena autorská práva osob, k jejichž ochraně je zákonem povolán.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud odkázal na svůj dřívější nález sp. zn. II. ÚS 2186/14, ve kterém vymezil podstatné náležitosti kontroly prováděné kolektivním správcem při hodnocení otázky, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským (tisková zpráva a nález jsou dostupné zde: https://bit.ly/2JJHjzY ). Kolektivní správce – a v případném navazujícím soudním řízení i obecný soud – tak podle ustálené judikatury musí především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a konečně c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy, tj. zda má platně uzavřenu licenční smlouvu na jejich produkci.

Krajský soud se však výše uvedeným třístupňovým testem dostatečně nezabýval, když v potřebném rozsahu nepostavil najisto, zda dílo, které stěžovatel veřejnosti zpřístupňoval, skutečně náleží k nehmotným předmětům, nad nimiž vykonává vedlejší účastník příslušnou kolektivní správu.

Není zřejmé, jaký význam měla pro řízení vedlejším účastníkem předložená „smlouva o zastupování práv výkonného umělce“ uzavřená s Petrem Vichnarem. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých prokazatelně vyplynulo pouze to, že v provozovně stěžovatele docházelo opakovaně ke zpřístupňování sportovních přenosů vysílaných Českou televizí, je možno usuzovat, že předložená smlouva má dokládat, že je vedlejší účastník povolán ke kolektivní správě práv výkonných umělců v rámci sportovních přenosů v České televizi. Jakkoliv Ústavní soud nemá za úkol formulovat úplnou definici pojmu „výkonný umělec“, připomíná, že podle § 67 odst. 1 autorského zákona je uměleckým výkonem vedle výkonu artisty „výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury“. Podřadil-li proto krajský soud výkon moderátora či komentátora v rámci sportovního přenosu pod některý z výkonů uvedených v § 67 odst. 1 autorského práva, měl by tento svůj postup (výklad) náležitě odůvodnit; to se však v dané věci nestalo.

Ústavní soud proto uzavírá, že považuje závěry krajského soudu za nedostatečné, neboť z provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel vskutku zpřístupňoval veřejnosti takové části rozhlasového a televizního vysílání, ve kterých byla zpřístupňována rovněž produkce osob, jejichž autorská práva vykonává a zastupuje vedlejší účastník, čímž nebylo ani postaveno najisto, zda je právě vedlejší účastník skutečně aktivně věcně legitimován k předmětné žalobě.

Ústavní soud dodává, že kdyby vedlejší účastník v následujícím řízení po vrácení věci krajskému soudu nepředložil žádný relevantní důkaz o tom, že kromě Petra Vichnara zastupuje i jiné nositele autorských práv, měl by se krajský soud zabývat otázkou, zda je výkon moderátora či komentátora v rámci sportovního přenosu skutečně podřaditelný pod umělecký výkon uvedený v § 67 odst. 1 autorského zákona, a pakliže by dospěl k pozitivnímu závěru, bylo by namístě zodpovědět taktéž otázku, zda v takovém případě tento výkon není kvalifikovatelný jako tzv. zaměstnanecké dílo podle § 58 ve spojení s § 74 autorského zákona.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3102/16 je dostupný  zde (228 KB, PDF).