Právní úprava procesu posouzení vlivů prioritních dopravních záměrů na životní prostředí je ústavně konformní (§ 23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí)

Zrychlení posuzování vlivů na životní prostředí u prioritních dopravních záměrů představuje rozumnou míru omezení participace veřejnosti, řekl Ústavní soud.

Odvolací soud vrátil kauzu tzv. trafik pro poslance ODS k novému projednání
Foto: Fotolia

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 256/2016 Sb., neboť shledalo, že napadená úprava je v souladu s ústavním pořádkem.

Krajský soud v Ostravě podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s řízením o žalobě spolku Děti země proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, jímž byla povolena stavba „Silnice R48 Frýdek-Místek, obchvat“. Obsah žaloby směřuje mj. i proti závazným stanoviskům k posouzení vlivů záměru na životní prostředí, které vydala Ministerstva vnitra, zdravotnictví a životního prostředí a obsahuje argumentaci, týkající se neústavnosti § 23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, se kterou se krajský soud ztotožnil. Krajský soud ve svém návrhu zejména namítá nedostatek obecnosti napadeného ustanovení, protože se vztahuje pouze na předem vybraných devět dopravních záměrů, neústavní vyloučení dotčené veřejnosti (např. tzv. environmentálních spolků) z účasti na projednávání posouzení vlivů záměrů na životní prostředí a také neústavní absenci soudního přezkumu.

Zákonem č. 256/2016 Sb. byl do zákona o posuzování vlivů na životní prostředí vložen nyní napadený § 23a, který u záměrů označených jako prioritní dopravní záměry nastavil proces posouzení jejich vlivů na životní prostředí odlišně od „klasického“ procesu, probíhajícího v ostatních případech. U těchto klíčových dopravních záměrů v rámci tzv. transevropské dopravní sítě je vyloučena aplikace čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb., tedy povinnost vydání potvrzujícího závazného stanoviska nebo provedení nového posouzení jejich vlivu na životní prostředí. U prioritních dopravních záměrů pouze Ministerstvo životního prostředí vydá nové závazné stanovisko k jejich vlivům na životní prostředí, aniž by jeho vydání předcházely procesní fáze podle § 6 – 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (oznámení záměru, zjišťovací řízení, předložení dokumentace, zpracování posudku, vyjádření veřejnosti, dotčené veřejnosti, dotčených orgánů a územních samosprávných celků, veřejné projednání atd.).

Ústavní soud rozhodl, že ustanovení § 23a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí splňuje požadavek obecnosti právní úpravy, neboť neporušuje princip dělby moci a nezasahuje do moci výkonné a soudní. Zákonodárce vymezil tři obecné podmínky [zařazení záměru na transevropské dopravní síti, vydání územního rozhodnutí nejpozději do 31. 3. 2015 a souhlasné závazné stanovisko k hodnocení vlivů záměru na životní prostředí vydané podle dříve platného zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (zrušen k 1. 5. 2004 zákonem č. 93/2004 Sb.)] a vymezení obsahu čtvrté podmínky – uvedení prioritního dopravního záměru v nařízení vlády – ponechal v gesci vrcholného orgánu moci výkonné. Je proto na orgánech exekutivy, aby nezávisle posoudily splnění čtyř definičních znaků u konkrétního dopravního záměru. Napadeným ustanovením nebylo pro futuro orgánům moci výkonné určeno, že konkrétní stavba je prioritním dopravním záměrem; proto nelze hovořit o tom, že by napadená právní úprava vykazovala spíše prvky správního rozhodnutí a fakticky tak nahradila rozhodovací činnost správních orgánů, nýbrž má charakter obecného právního předpisu. Odkaz krajského soudu na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (jezy na Labi) a sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (vzletová a přistávací dráha letiště Praha Ruzyně) tak není podle Ústavního soudu přiléhavý.

Cílem napadené právní úpravy je zejména urychlení či spíše nezpomalení procesu realizace prioritních dopravních záměrů, které byly v době jejího přijetí ve fázi pokročilé připravenosti. Speciálním postupem podle napadeného ustanovení není nutné u prioritních dopravních záměrů znovu opakovat celý klasický proces posuzování vlivů záměrů na životní prostředí, nýbrž je možné bez předcházejících procesních fází a bez aktivní účasti dotčené veřejnosti „pouze“ vydat závazné stanovisko k vlivům prioritních dopravních záměrů na životní prostředí, které je podkladem pro navazující správní řízení a postupy (zejména pro stavební řízení), jichž má dotčená veřejnost možnost se účastnit a v jejichž rámci uplatňovat svá práva, mj. brojit i proti obsahu samotného závazného stanoviska k vlivům záměrů na životní prostředí.

Je rovněž zachována možnost dotčené veřejnosti bránit se proti navazujícím správním úkonům správní žalobou, při jejímž posouzení je možné přezkoumat i zákonnost podkladového závazného stanoviska k vlivům prioritních dopravních záměrů na životní prostředí. Ústavní soud podrobil napadenou právní úpravu testu racionality a dospěl k závěru, že § 23a zákona posuzování vlivů na životní prostředí představuje rozumnou míru omezení práva veřejnosti participovat v procesu posuzování vlivů na životní prostředí u prioritních dopravních záměrů. Dotčená veřejnost má stále široký prostor participovat v navazujících a souvisejících postupech a řízeních týkajících se vlivů prioritních dopravních záměrů na životní prostředí.

Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění zaujal soudce Ludvík David.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/18 včetně disentu je dostupný zde.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články