Promlčení po italsku

Úvod

Chi va piano va sano e va lontano. Volně přeloženo – kdo moc spěchá, svého cíle nedosáhne. Italské přísloví, kterým se zdá se řídí trestní justice v Itálii. Nebo minimálně ta část, jejímž cílem je nikdy nevynést rozsudek. Stačí nespěchat a trochu zakouzlit s časem, usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení se poté dají tahat jak králíci z klobouku (mezi lety 2004 až 2013 bylo takto zastaveno více jak milion a půl řízení)[1]. Zajisté tak lze čelit narůstající agendě, jen je třeba si dát pozor, aby králík z klobouku nechroupal unijní mrkev.

Italská právní úprava promlčení trestní odpovědnosti se v roce 2015 stala předmětem zájmů obou evropských soudů. Nejprve si ten štrasburský povšiml, jak že se to promlčují trestné činy policistů [2] a následně si ten z Lucemburku posvítil na oblast daňové kriminality. Soudní dvůr v rozsudku C-105/14 Taricco a další uložil italskému soudu neaplikovat vnitrostátní procesní předpisy ohledně promlčení trestní odpovědnosti v případě jejich rozporu s unijním právem a opětovně tak významným způsobem zasáhl do ústavního práva členských států.

Skutkový stav

Pan Tarrico byl spolu s dalšími osobami v Itálii obviněn z organizování tzv. karuselových obchodů, tedy daňově trestných činů spočívajících v podvodném přiznávání DPH prostřednictvím účelově založených společností. Po menších procesních peripetiích byl jako příslušný soud určen Tribunale di Cuneo, ten však před zahájením hlavního řízení shledal, že i kdyby se rozhodl obžalobu připustit, řízení zahájil a následně shledal obžalované vinnými, s největší pravděpodobností by je nebyl schopen odsoudit. Překážkou odsouzení jsou články 160 a 161 italského trestního řádu, které upravují promlčení trestní odpovědnosti a umožňují prodloužení promlčecí doby u předmětných trestných činů pouze o čtvrtinu nad rámec zákonem stanovené promlčecí doby.

Italský soud měl tak již před zahájením hlavního líčení v lednu 2014 jasno ve dvou věcech: i) ve vztahu k některým obviněným už jsou trestné činy promlčeny a ii) u ostatních obviněných dojde k promlčení trestných činů nejpozději dne 8. února 2018. S největší pravděpodobností lze přitom předpokládat, že do té doby nebude vydán pravomocný rozsudek a promlčí se i trestné činy zbývajících obviněných. Tato faktická beztrestnost se přitom netýká jen projednávaného případu, dle názoru soudu je v Itálii zcela běžnou záležitostí a daňové úniky v řádu miliónů EUR, jejichž vyšetřování je složité a zdlouhavé, tak v důsledku systémově nedokonalé právní úpravy zůstávají velmi často bez potrestání.

Jelikož se ale trestná činnost týkala DPH, přičemž část výnosů z této daně je příjmem unijní kasičky, vydal se italský soud do lucemburských hvozdů s prosbou, zda by s takovouto prima facie nespravedlností nešlo něco udělat. A jak se zdá, ono by i šlo.

Řízení o předběžné otázce

Tribunale di Cuneo se rozhodl přerušit řízení a obrátit se na Soudní dvůr s otázkou, zda takováto národní úprava, jež má za následek de facto beztrestnost trestných činů v oblasti DPH, není v rozporu se závazkem vyplývajícím z článku 119 Smlouvy o fungování EU (dále jen „SFEU“), dle kterého musí členské státy zajistit zdravý stav svých veřejných financí. Jinými slovy se Soudního dvora dotázal, zda je oprávněn předmětná ustanovení vnitrostátního práva nepoužít a v řízení pokračovat bez aplikace institutu promlčení trestní odpovědnosti.

Soudní dvůr připomněl povinnost členských států učinit účinná a dostatečná opatření k zamezení protiprávním jednáním ohrožující zájmy EU uloženou článkem 325 SFEU. Dle jeho názoru je sice tento závazek naplněn trestním postihem za takové jednání (v projednávaném případě s horní hranicí trestní sazby 7 let), avšak tato skutečnost je relativizována právě procesními ustanoveními trestního řádu, která uplatnění trestních sankcí v praxi zpravidla vylučují. Italskému soudu tedy odpověděl ve smyslu, že pokud unijní závazek není v důsledku určitých ustanovení trestního řádu naplněn, je povinen zajistit účinek unijního práva upuštěním od jejich aplikace. Soudní dvůr si však byl velmi dobře vědom možných dopadů na ústavně zaručená práva obviněných a doplnil, že italský soud musí zároveň zajistit dodržení základních práv obviněných osob plně v souladu s právní zásadou nulla poena sine lege, která by mohla být takovým postupem dotčena. Jedním dechem však dodal, odvolávajíce se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ohledně článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že o takové porušení se v předmětné věci nejedná, neboť případná neaplikace ustanovení italského trestního řádu se netýká změny hmotněprávních ustanovení, ale ustanovení procesních, přičemž délka promlčecí doby nijak neovlivňuje trestnost samotného činu ani výši a druh ukládané sankce.

Pokud tedy italský soud dojde k závěru, že vnitrostátní právní úprava promlčení může ohrozit závazek členského státu uložený článkem 325 odst. 1 a 2 SFEU, je povinen od jejího použití upustit a zajistit plný účinek unijního práva. 

Italská odpověď

Rozsudek Soudního dvora vzbudil značné vášně u právnické veřejnosti (nejen) na Apeninském poloostrově. Ihned po jeho vynesení se navíc stačil zhmotnit v rozhodnutí italského Nejvyššího soudu v jiné trestní věci (nicméně skutkově se opět jednalo o podvodné jednání s DPH), kdy Nejvyšší soud následoval výklad Soudního dvora a stanovil povinnost upustit od aplikace článků 160 a 161 trestního řádu v situaci, kdy by byly v rozporu s unijním právem[3]. Zdálo by se, že zde příběh (ne)šťastně končí.

Kartami se ale rozhodl zamíchat odvolací soud v Miláně[4] a předložil Ústavnímu soudu dekret[5] ratifikující Lisabonskou smlouvu s pochybami, zda závazek aplikovat unijní právo, resp. článek 325 SFEU, jež ve světle rozsudku Taricco a další ukládá soudu povinnost upustit od použití článků 160 a 161 trestního řádu i přesto, že v takovém případě bude upuštění od aplikace těchto ustanovení v neprospěch obviněného, a to z důvodu faktického prodloužení promlčecí doby, není v rozporu s článkem 25 odst. 2 Ústavy („nikdo nemůže být trestán, leč na základě zákona, který nabyl účinnosti před spácháním činu“).

V této souvislosti stojí za zmínku rozsudek italského Ústavního soudu Granital[6], ve kterém Ústavní soud soudcům obecných soudů umožnil neaplikovat vnitrostátní úpravu v případě jejího rozporu s  unijním právem bez toho, aniž by takovou vnitrostátní úpravu musel Ústavní soud zrušit, ale ponechal si zadní vrátka pro její posouzení v situaci, kdy by upuštění od aplikace vnitrostátního práva vedlo k odklonu od základních ústavních principů a zásahu do nezcizitelných práv.

Závěr

Soudní dvůr tímto rozsudkem nijak nepřekvapil a držel se své dosavadní judikatury upřednostňující zájmy Unie i za cenu zbourání fundamentálních práv zakotvených v právních řádech členských států. Míč se tak nyní nachází na straně italského Ústavního soudu. Ten stojí před rozhodnutím, zda se přiklonit k názoru Soudního dvora a neaplikovat ustanovení o promlčení, anebo zda dát institutu promlčení punc hmotného práva a zařadit jej tak do šuplíku s cedulkou Ústava článek 25. Zvolí-li první možnost, bude se moci vyjádřit nejen k dosud nepromlčeným trestným činů, ale i k právní situaci zbývajících obviněných, u nichž již k promlčení došlo. S ohledem na první větu článku je však jistá pouze jedna věc, rozuzlení příběhu nespatří světlo světa dříve než za pár let.

[1] http://www.ilfattoquotidiano.it/2014/11/29/prescrizione-milione-mezzo-processi-bruciati-in-dieci-anni/1241375/

[2] Cestaro proti Itálii, 7. dubna 2015, stížnost č. 6884/11

[3] http://www.dirittobancario.it/sites/default/files/allegati/nota_cassazione_1.pdf

[4] http://www.giurisprudenzapenale.com/wp-content/uploads/2015/09/ordinanza-corte-appello-milano.pdf

[5] Článek 2, Dekret č. 130 ze dne 2. srpna 2008

[6] 170/1984