Shrnutí situace
Zaměstnankyně pracující ve výrobě utrpěla pracovní úraz v únoru roku 2009, který spočíval v silném poškození zad. Při manipulaci se zbožím limitní hmotnosti zaměstnankyni tzv. „ruplo v zádech“, přičemž došlo k vymknutí bederního obratle s následným celkovým omezením hybnosti a přetrvávajícími bolestmi.
V důsledku tohoto pracovního úrazu se zaměstnankyně podrobila operaci páteře – nicméně ani po této operaci se zdravotní stav zaměstnankyně nezlepšil natolik, aby mohla znovu vykonávat svou práci (jak bylo potvrzeno lékařským posudkem, podle kterého pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu své práce).
Obecné soudy
Soud prvního stupně uložil žalovanému zaměstnavateli povinnost zaplatit žalobkyni - zaměstnankyni na náhradě škody na zdraví žalobkyni částku ve výši 429 600,- Kč. Soud vyšel ze zákoníku práce a z vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v tehdy účinném znění. Zejména na základě znaleckého posudku přiznal žalobkyni desetinásobek základního ohodnocení bolestí a patnáctinásobek základního odškodnění ztížení společenského uplatnění.
Odvolací soud sice rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 145 800,- Kč potvrdil, ale co do částky 283 800,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že jak bolestné, tak odškodnění ztížení společenského uplatnění, je třeba zvýšit pouze na celkový pětinásobek základního bodového hodnocení, tedy na částky 79 800,- Kč a 90 000,- Kč. Zvýšení provedené soudem prvního stupně považoval za nepřiměřené a poukázal na to, že odškodnění musí mít jisté hranice a racionální vztah k úrovni základního bodového hodnocení.
Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku krajského soudu zamítl a zkonstatoval, že rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Námitkou rozporu přiznaného odškodnění se skutkovými okolnostmi případu se však blíže nezabýval.
Ústavní soud
Proti rozhodnutí obecných soudů se zaměstnankyně bránila ústavní stížností, ve které namítla zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterým je nepřiměřené zkrácení jejího nároku na odškodnění provedené odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně, aniž by byl tento postup blíže odůvodněn.
Způsob, kterým odvolací soud odškodnění ve výši 429 600,- Kč jako desetinásobek základního bodového hodnocení, resp. patnáctinásobek základního hodnocení společenského uplatnění, moderoval na částku 169 800 Kč jako na pětinásobek základního bodového hodnocení odškodnění bolesti i ztížení společenského uplatnění, považuje Ústavní soud za ústavně nekonformní.
Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu naplňuje znaky nepřípustné svévole v soudním rozhodování, a bylo jím tak zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Z hlediska ústavněprávních požadavků na rozhodovací činnost obecných soudů nemůže obstát postup krajského soudu, který moderoval výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění téměř na jednu třetinu částky přiznané soudem prvního stupně, aniž by jasně vysvětlil, jaké důvody jej k takovému postupu vedly.
Částka přiznaná krajským soudem je problematická vzhledem k zásadnímu poškození zdraví, které zaměstnankyně utrpěla a které je spojeno nejen s dlouhodobým pozbytím zdravotní způsobilosti vykonávat práci daného druhu, ale i s významnými doživotními následky. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu se tak částka přiznaná krajským soudem jeví jako rozporná s principem proporcionality.
Z hlediska ochrany ústavnosti mají obecné soudy dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a poškozením zdraví jako způsobenou škodou existoval vztah přiměřenosti (s tím, že v této souvislosti Ústavní soud doplnil, že přiznaná částka nemusí odpovídat přesně určitému násobku bodů za bolest a ztížení společenského uplatnění, protože takovýto požadavek není žádným předpisem stanoven).
Výsledná částka odškodnění má tedy co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu.
Dopady nálezu ÚS
Výše citované rozhodnutí Ústavního soudu se však v právní větě nad rámec projednávaného případu vyjadřuje k nové úpravě odškodňování újmy na zdraví v občanském zákoníku účinné od 1. 1. 2014, kdy jako problematickou Ústavní soud označil Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění) vydanou Nejvyšším soudem ČR – s odůvodněním, že při odčinění újmy na zdraví pojmově nelze rozhodovat na základě „bodových tabulek“, ale že se má výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem ke konkrétní věci (což má podle názoru Ústavního soudu vyplývat i ze smyslu občanského zákoníku).
Naopak podle názorů a zkušeností autorů je právě tato část právní věty nálezu Ústavního soudu velmi problematická, protože tím de facto „pohřbila“ snahu Nejvyššího soudu ČR vydáním výše uvedené Metodiky alespoň částečně objektivizovat proces určování bolestí a ztížení společenského uplatnění tak, aby mohly být v civilním procesu naplněny základě ústavněprávní principy – a to právo na předvídatelnost soudních rozhodnutí a stejný přístup soudů v případech, které již byly rozhodnuty a shodují se v podstatných znacích.
Z tohoto pohledu jsou totiž autoři přesvědčeni, že pokud se ponechá na volné úvaze soudu rozhodnutí o výši odčinění újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění), aniž by byla předem nadefinována určitá kritéria pro její posuzování, bude trvat velmi dlouhou dobu, než dostatečný počet případů bude projudikován Nejvyšším soudem ČR, případně Ústavním soudem ČR – a během této doby bude s největší pravděpodobností docházet (zejména v závislosti na jednotlivé regiony) k velkým rozdílům ve výši přiznávaného odškodnění.
Kromě výše uvedeného pak vyvolává tento nález Ústavního soudu ČR další otázku – a to jak bude Ústavní soud nahlížet na nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které nabylo účinnosti dne 26. 10. 2015.
Pro autory je v tomto ohledu překvapivé, že se Ústavní soud v nálezu vydaném dne 16. 2. 2016, tj. téměř 4 měsíce po nabytí účinnosti shora citovaného nařízení vlády, vyjadřuje ve vztahu k období po 1. 1. 2014 k obecné občanskoprávní úpravě a Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, ačkoli by nyní v projednávaném případě odškodnění pracovního úrazu nebyla aplikovatelná, když se na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění u pracovních úrazů uplatní zákoník práce a jeho prováděcí předpisy, resp. výše citované nařízení vlády.
Ačkoli zřejmě nelze předjímat rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, jsou autoři přesvědčeni o zásadním rozdílu v obou pojetích, kdy zákoník práce (na rozdíl od občanského zákoníku) výslovně počítal s vydáním právního předpisu upravujícího způsob určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění – proto by podle názoru autorů určení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění mělo i nadále probíhat podle „bodových tabulek“ vydaných jako přílohy výše citovaného nařízení vlády s tím, že podle zákoníku práce bude i nadále možné v odůvodněných případech tyto náhrady zvýšit.
Diskuze k článku ()