Hodnocení provedených důkazů je až na výjimky doménou soudu nalézacího, což ovšem neznamená, že by se k takovému hodnocení často nevyslovovaly i soudy odvolací. Odvolatel často namítá, že hodnocení důkazu soudem prvého stupně je nelogické, nesprávné, svévolné, zkrátka úplně jiné, než by si představoval. Připusťme zároveň, že i pro apelační senát je občas hodnocení soudem nalézacím poněkud nepřehledné.
V případě usnesení sp. zn. 5 To 337/2015 se však Městský soud v Praze s napadeným rozsudkem ztotožnil v otázce hodnocení důkazů, včetně klíčové výpovědi očitého svědka, která byla předmětem kritické argumentace odvolatele.
K závěrům soudu prvého obecně dodává, že vskutku nebývá výjimkou, jestliže osoba, která je očitým svědkem či dokonce objektem nějakého z běžných civilizovaných norem prudce vybočujícího jednání (násilného, drze agresivního, pohoršlivě neslušného apod.) nepostihne, anebo nepřesně či zkresleně postihne okolnostní pozadí, v poměru k nápadnému či dokonce poněkud otřesnému ději „nezajímavé“. Takto se nezřídka stává, že pokud je očitý svědek dotazován k vedlejším okolnostem a detailům, uvede údaje nejasné, nepřesné, chybné, případně i rozdílné, pokud je na tentýž okolnostní detail s časovými odstupy dotazován opakovaně, aniž by tím nutně ztrácelo na věrohodnosti jeho svědectví k tomu skutečně podstatnému, co je jádrem podávaného svědectví.
Soudům je ostatně z vlastní bohaté praktické zkušenosti s dokazováním i z poznatků forenzních oborů známo, že člověk není nadán schopnostmi dokonalého oka kamery. Jednotliví lidé se liší v míře i kvalitě schopností vnímat a pozorovat, adekvátně zaznamenat a vštípit si do paměti pozorovaný děj, liší se také ve schopnostech své vizuální vjemy vtělit do slov a v různých časových odstupech od svědčené události je reprodukovat.
Pokud se ve výpovědích slyšené osoby o nějakém ději objevují dílčí nejasnosti, neurčitosti, mezery či dokonce rozpory – což není neobvyklé – pak soudci pečlivě zvažují, zda „nedokonalosti“ výpovědi jdou při její podstatné pravdivosti na vrub přirozených, výše naznačených deficitů lidských pozorovacích, paměťových či výrazových schopností, anebo zda je v jejich světle již na místě pochybovat o věrohodnosti relevantní podstaty svědectví, ať již z důvodu úmyslného uvádění nepravdy či v důsledku omylu svědka v pozorování děje či jeho výkladu.
Diskuze k článku ()