V případě tzv. trvajících deliktů (deliktů, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje) se totiž dosud vycházelo z doktríny, dle které pokaždé, když se správní orgán dozví, že delikvent i nadále udržuje protiprávní stav (např. i po zahájení správního řízení), tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího deliktu, začíná běžet nová subjektivní prekluzivní lhůta pro uložení pokuty.
NSS v uvedeném rozsudku O2 nicméně uvedl, že takový přístup může za určitých okolností představovat nepřípustné omezení práv účastníka řízení. V daném případě se jednalo o posuzování možného zneužití dominantního postavení tím, že O2 (dříve ČESKÝ TELECOM, a.s.) vytvářelo bariéry pro rozvoj konkurence na trhu poskytování veřejných telefonních služeb určených podnikatelským subjektům prostřednictvím veřejných pevných telekomunikačních sítí. Podle ÚOHS totiž O2 se svými zákazníky uzavíralo smlouvy, které jim de facto dlouhodobě znemožňovaly využívat služeb konkurence. Posuzované jednání mělo tedy charakter trvajícího deliktu, tj. deliktu, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje. Specifické bylo, že jednání O2 (pokračování smluv) trvalo i po zahájení správního řízení, a ÚOHS proto jako nejzazší okamžik, kdy začala subjektivní lhůta plynout, určil okamžik vydání prvoinstančního rozhodnutí.
Krajský soud v Brně („krajský soud“) jako soud prvního stupně postup ÚOHS aproboval. Vycházel přitom ze stávající judikatury NSS, dle které je nutné počátek běhu subjektivní lhůty vázat na úplné dozvědění se o „spáchání“ správního deliktu, nikoli pouze o jeho počátku či části deliktního jednání.
NSS, přestože sám ve svém rozsudku uvedl, že se nehodlá odchýlit od své dřívější judikatury, shledal závěry ÚOHS i krajského soudu ohledně plynutí subjektivní lhůty nesprávnými. Poukázal na specifičnost konkrétního případu a skutečnost, že jak ÚOHS tak i krajský soud použil z přechozí judikatury pouze právní věty vytržené z jejich kontextu. S odkazem na zvláštní okolnosti posuzovaného případu pak dovodil, že v daném případě subjektivní lhůta počíná běžet již od okamžiku, kdy ÚOHS získá prvotní relevantní indicie o deliktním jednání a o osobě pachatele, přičemž tento okamžik může předcházet počátku běhu objektivní lhůty pro uložení pokuty, která je vázána na dokonání trvajícího jednání. Podle NSS tak pro účely určení počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty za dané situace není rozdíl mezi deliktem trvajícím a deliktem jednorázovým.
Přestože NSS argumentoval specifickými okolnostmi daného případu (zejména tím, že delikt trval i po zahájení správního řízení), domníváme se, že principy, které NSS nastavil, mají v konečném důsledku univerzální povahu, a tedy i přesah přes hranice této konkrétní kauzy. Aplikace těchto nových závěrů NSS však bude užitečná spíše u starších (stále probíhajících) kauz, které se již budou nejspíše nacházet v soudním stádiu. Od 1. 9. 2009 platí nová právní úprava běhu prekluzivních lhůt, dle které už není ÚOHS limitován dobou pro uložení pokuty, ale dobou pro samotné zahájení řízení.
Diskuze k článku ()