Nejvyšší správní soud se ve věci sp. zn. 10 As 99/2022 zabýval otázkou, zda je konkrétní lesní cesta vedoucí oborou veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích, resp. zda je u ní dána tzv. nutná komunikační potřeba. Zatímco krajský soud zkoumal komunikační potřeby pouze motoristů, NSS uvádí, že při řešení podobných otázek se soudy musí zabývat i tím, do jaké míry potřebují komunikaci využívat chodci či cyklisté, a v této souvislosti také tím, zda jsou případné alternativní cesty pro ně bezpečné.
Ve sporu o odstranění překážek z předmětné lesní cesty nejdříve krajský soud rozhodl, že nutná komunikační potřeba není dána, jelikož k této cestě existuje alternativa – cesta po silnici. Tato cesta je pouze o polovinu (tj. 1.5 km) delší a vede po udržovaných silnicích II. a III. třídy. S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasil, a to vzhledem k místním poměrům, kdy cestu mezi sousedními obcemi a jejími částmi využívali především pěší.
Ačkoliv komunikace nenaplňovala nutnou komunikační potřebu motoristů, jinak tomu bylo ve vztahu k cyklistům a pěším (tedy např. k dětem či jiným osobám bez řidičského oprávnění). Bezpečnost je jedním z kritérií, které je třeba při zkoumání nutné komunikační potřeby posuzovat a zde jde patrně o jedinou bezpečnou pěší cestu mezi částmi obcí, navíc v daném kontextu hojně využívanou. Podle soudu „jen na základě obecné zkušenosti přece platí, že cesta po silnici je pro děti či seniory nesrovnatelně nebezpečnější než cesta lesní oborou. Zde je nadto cesta po silnici o cca 1,5 km delší, což je nic pro motoristu, pro staršího cyklistu a zvláště pak pro chodce však jde o významnou vzdálenost, zvyšující nejen diskomfort, ale především násobící nebezpečí, které vyvěrá z provozu na silnici.“
Celý text judikát sp. zn. 10 As 99/2022
Diskuze k článku ()