Důkaz tajným zvukovým záznamem

Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz tajným zvukovým záznamem takových hovorů proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14

soudce Ústavního soudu
Vývoj judikatury v otázce platnosti užívacích právních titulů
Foto: Fotolia

Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14

V civilním řízení platí zásada, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Výjimkou z této zásady jsou tzv. důkazy nezákonné, tedy provedené v rozporu s čl. 90, věty první, Ústavy. Mezi ně může za jistých okolností i tajný zvukový záznam rozhovoru, obsahuje-li projevy osobní povahy, neboť podle ustanovení § 86 obč. zák. platí, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod; zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.

Ustálená judikatura ovšem dospívá k závěru, že záznam rozhovoru zaměstnavatele se zaměstnancem, zvukový záznam z pracovní porady, lze použít zásadně k důkazu i bez souhlasu zaznamenaného, neboť je pořízen v souvislosti s pracovním poměrem a nelze na něj hledět jako na záznam obsahující projev osobní povahy.

Ústavní soud jde však v komentovaném rozhodnutí ve svých úvahách o zákonnosti tajného zvukového záznamu pořízeného zaměstnancem ještě dál. Podle jeho názoru převažuje v těchto případech právo zaměstnance (coby „slabší strany sporu“) na spravedlivý proces nad právem osoby, jejíž rozhovor je tajně zaznamenán, na ochranu soukromí. Z toho dovozuje, že i kdyby tajně pořízený záznam obsahoval projev osobní povahy, lze jej považovat za důkaz zákonný, i když k němu nedá osoba, jejíž hlas byl zaznamenaný, souhlas.

Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro slabší stranu pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného či klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
73%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články