Netuším proto, které ze všech těch rozhodnutí v této věci mělo nejblíže k tomu, co se tehdy v kadeřnictví odehrálo, věřím však, že každý ze soudců, který v případu rozhodoval, se snažil rozhodnout co nejlépe, co nejspravedlivěji, podle svého vědomí a svědomí. A podle zákona. A u zákona, konkrétně u trestního řádu, se chci zastavit.
Tato trestní kauza byla mimo jiné velmi atypická tím, jak dlouho a kolikrát se před soudy projednávala. Násilné trestné činy obvykle nevyžadují tolik času při provádění důkazů, jako kupříkladu daňová či finanční kriminalita, a jsme proto zvyklí, že pravomocného rozhodnutí se dočkáme častěji po měsících od podání obžaloby, než po letech, jako v této věci.
Délku trestního řízení zásadním způsobem ovlivnilo opakované rušení rozhodnutí jednak odvolacím senátem Vrchního soudu v Praze, jednak Nejvyšším soudem. Zkrátka, takzvaný justiční ping-pong.
Pokud jsem si dobře všiml, důvody k vracení věci k novému projednání a rozhodnutí nespočívaly v procesních vadách, které soud vyššího stupně obvykle nemůže napravit. Dokonce ani v tom, že by byly některé možné důkazy opomenuty, neprovedeny, což lze v odvolacím řízení doplnit jen málokdy, v tom dovolacím pak téměř vůbec.
Soud prvního stupně i ten odvolací se zpočátku shodly na tom, že shromážděné důkazy Lukáše Nečesaného ze skutku usvědčují. Soud Nejvyšší ovšem na základě podané stížnosti pro porušení zákona ministryní Válkovou shledal, že hodnocení důkazů nemůže obstát. Takže problém byl v hodnocení důkazů, které je soud povinen zvažovat jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu[1].
Většina případů takzvaného soudního ping-pongu se v trestních věcech děje tam, kde soud procesně vyšší nesouhlasí s hodnocením důkazní situace soudu „nižšího“, nejčastěji soud odvolací nabádá soud nalézací k jinému pohledu na provedené důkazy. Tady byla situace o to zvláštnější, že šlo dokonce až o soud kasační.
Jistě jednou nový trestní řád tuto oblast upraví jednoznačněji, ať už ve prospěch soudu, který skutečně „naživo“ důkazy provádí, či naopak zvýrazní apelační princip a právo soudu druhého stupně ještě významněji měnit rozhodnutí, než zákon současný.
Co však za současné právní úpravy? Už jsem tady o tom psal.[2]
Kdyby Nejvyšší soud poté, co napoprvé dospěl ke svému jednoznačnému názoru na důkazní situaci ve věci, obžalovaného sám rovnou zprostil pro nedostatek důkazů obžaloby, možná by sice porušil určitou vnitřní zvyklost, ale zato by nejen ušetřil obžalovaného, poškozenou a jejich blízké mnoha měsíců nervového vypětí, ale i naší justici určité formy „ostudy“, minimálně v očích laické veřejnosti.
[1] § 2 odstavec 6 trestního řádu
[2] https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/proc-nejvyssi-soud-sam-rozhodne-rozsudkem-jen-vyjimecne
Diskuze k článku ()