Přesto Soudcovská unie ústy své prezidentky Daniely Zemanové prostřednictvím tiskové agentury „vyzvala vládní představitele, aby lépe vysvětlili odchod ministra spravedlnosti Jana Kněžínka (za ANO) z postu ministra spravedlnosti“. A to je jenom hlasitá špička ledovce spekulací a fám, které v justici kolovaly již několik týdnů před rezignací ministra.
Proč se soudci (jistě také státní zástupci, ale ti z povahy věci bývají mediálně zdrženlivější) tak starají o to, co se děje v čele ministerstva, které by mělo být v právním státě vlastně jen servisním, finančně-ekonomickým podpůrným úřadem moci soudní?
Předně některé pravomoci našeho ministra spravedlnosti jsou oproti většině vyspělých států velmi silné. Navíc politická kultura a právní zvyklosti nejsou v tuzemsku tak zažité, jako třeba v Německu či Rakousku, asi jediných zemích demokratického světa, kde mají ministři obdobně silné postavení. V důsledku vlivného postavení ministra s ním musí soudnictví velmi často vyjednávat. Schopnost udržovat takový dialog a v tématech správy soudnictví také nacházet společnou řeč jsou mimořádně důležité na obou stranách.
V důsledku některých neblahých zkušeností z minulosti tak vždy panuje pochopitelná obava, kdo a s jakou motivací se křesla ministra ujme.
Co je však je mnohem důležitější pro celou společnost, to je tři desetiletí narůstající dluh ministerstva spravedlnosti v oblasti zásadních systémových změn. Špatně fungující správa soudnictví, více jak půl století staré procesní předpisy, významně ovlivňující efektivitu soudního řízení, evidentně potřebné změny v zákonech upravujících výběr a postavení soudců, ale i státních zástupců, racionální úprava soudní soustavy a další a další. Všechny tyto úkoly rozhodně přesahují jedno volební období sněmovny a tak i funkční čas vlády, proto asi na ně doposud nedošlo.
Justice v širším slova smyslu, tedy soudci, státní zástupci, ale i advokáti, notáři, exekutoři, investují do debat s konkrétně sloužícím ministrem spravedlnosti desítky hodin nad optimálním modelem všech shora uvedených úkolů. Nejpozději poté, co se zdá, že se blíží odborná shoda (jasně, že parlament může leccos změnit), obvykle ministr končí a přichází nový. Pro představu laskavých čtenářů, první ministr, s nímž jsem měl tu čest systémové změny probírat, byl Leon Richter. Kdo si vzpomene, v které vládě sloužil?
Proto se politikům, ale nejen jim, často zdá, že se soudci zastávají končícího ministra spravedlnosti. Ne, oni pouze vzývají programovou kontinuitu v oblasti jejich působení, protože vědí, jaké výhody by skutečně zásadní systémové změny pro občany přinesly, kdyby byla politická reprezentace schopna je konsensuálně připravit, předložit, přijmout a realizovat.
Diskuze k článku ()