„Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí.“
Karel Čapek
.
Z vlastní zkušenosti vím, že usmířit účastníky soudního řízení je často problematické. Třeba už jen proto, že soudce, byť slovy zákona „usiluje o smír“, nemívá během jednání časový prostor pro to, aby mohl s účastníky „probrat“ všechny aspekty jejich sporu tak, aby to pro ně bylo dostačující k otevření cesty ke kompromisu. Ale především - v řadě případů spíše pomohou psychologické metody a postupy, nikoliv jen právní rozbor věci. A v tomto ohledu soudce není odborník.
Od 1. 9. 2012, jako data účinnosti zákona o mediaci, byl soudům dán nástroj k tomu, aby mohly účastníkům otevřít širší prostor pro zamyšlení se nad smírným řešením jejich sporu, a to za asistence osoby erudované v oblasti vyjednávání a „zmírňování“ konfliktu. Soudy totiž mohou během řízení nařídit účastníkům první setkání se zapsaným mediátorem. Tj. se státně zkoušeným „odborným vyjednavačem“, který má sporným stranám pomoci nalézt pro ně přijatelnou dohodu. Smyslem tohoto prvního setkání je, aby mediátor vysvětlil účastníkům výhody a nevýhody mediace, poskytl jim veškeré údaje potřebné pro rozhodnutí, zda je pro ně mediace přijatelná a vhodná, a pomohl jim zvážit, zda by jim mediace nepřinesla uspokojivější řešení než soudní rozhodnutí. V žádném případě se však nejedná o mediaci jako takovou, neboť vstup do ní je striktně ovládán principem dobrovolnosti a smluvní volnosti.
První setkání s mediátorem odráží i velmi silný celoevropský trend, kdy členské státy EU mají ve svých právních řádech zakotven nejen institut tzv. nařízeného setkání s mediátorem, ale v řadě případů i povinnost pokusit se vyřešit spor prostřednictvím mediace před zahájením soudního řízení.
Ze statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2017 vyplývá, že v důsledku nařízeného prvního setkání, došlo následně v civilních sporech k uzavření dohody v 37% případů, ve věcech péče o nezletilé uzavřeli rodiče dohodu ve 47% případů. A to rozhodně není zanedbatelné. Navíc, i když účastníci v důsledku setkání s mediátorem a případné následující mediace nenaleznou smírné vyřešení konfliktu, tak na ně má uvedený proces přesto pozitivní dopad. V řadě případů totiž dojde alespoň do určité míry k vyladění stanovisek účastníků a k „poklesu“ emocí.
Současná podoba věcného záměru civilního řádu soudního počítá s vypuštěním úpravy prvního setkání se zapsaným mediátorem v současnosti zakotveným v § 100 odst. 2 občanského soudního řádu. A to s argumentací, že účastníky nelze k mediaci donucovat, že tento institut není efektivní a že vede k průtahům v soudním řízení.
Za sebe bych ráda řekla, že s takovým názorem zásadně nesouhlasím. První setkání totiž v žádném případě neprolamuje zásadu dobrovolnosti vstupu do mediace, je to pouze nástroj, jehož prostřednictvím přivádí soudy k možnosti zvážit výhody mimosoudního řešení sporu i ty účastníky, pro které je zatěžko učinit z vlastní iniciativy jakýkoliv pokus „domluvit se“ s protistranou. O neefektivitě, vzhledem ke shora řečenému, také rozhodně nelze hovořit. A průtahy? Pokud jsou soudy nadány pravomocí rozhodovat spory, tak jsou rozhodně i schopny volit odpovídající nástroje pro vedení řízení. Tj. v souvislosti s diskutovaným institutem jsou schopny posoudit, zda je ve věci účelné a vhodné nařídit první setkání s mediátorem.
Takže proč bychom se měli zbavovat institutu, který je veskrze pozitivní, a jehož využitím ani soudy, ani účastníci nic neriskují? Proč bychom měli postupovat způsobem, jímž nikdo nic nezíská? Neudělali bychom totiž nic jiného, než pověstný „krok zpět“.
Diskuze k článku ()