Moderní technologie nabízí širokou škálu prostředků pro sledování činnosti zaměstnance. Zaměstnavatelé v zájmu ochrany vlastních oprávněných zájmů instalují kamerové systémy, GPS, nástroje pro filtrování webových stránek anebo využívají různé aplikace či jiná zařízení ke sledování, zejména za účelem prevence úniku dat.

S účinností obecného nařízení o ochraně osobních údajů [1] („GDPR“[2] nebo „nařízení“) vznikne správcům i zpracovatelům osobních údajů řada nových povinností. Jednou z nich je dle nového právního rámce stanovená povinnost jmenovat pověřence pro ochranu osobních údajů („pověřenec“ nebo „DPO“[3]), která slouží zejména ke kontrole odpovědnosti.

Mnoho společností a institucí v celé Evropě je momentálně zaneprázdněno adaptací na nové nařízení Evropského parlamentu a Rady o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů („GDPR“), které nabude účinnosti v květnu 2018. Odhlédněme nyní od problematiky osobních údajů a podívejme se na legislativní iniciativu na poli údajů neosobních, protože též volný pohyb neosobních údajů přes hranice členských států může představovat klíčový aspekt budování evropského jednotného digitálního trhu.

Pracovní skupina WP29 publikovala další „vodítka“ k výkladu novinek zaváděných obecným nařízením o ochraně osobních údajů („GDPR“ nebo „Nařízení“), do jehož účinnosti už zbývá méně než rok. V souvislosti se zvýšenými požadavky GDPR na správce věnujme pozornost výkladovému dokumentu, jenž se týká posouzení vlivu na ochranu osobních údajů („DPIA“ – Data Protection Impact Assessment). Proč vůbec DPIA a kdy správci vzniká povinnost posouzení vlivu provést?

V rámci Evropské unie se zákazníci, zejména spotřebitelé, čím dál častěji setkávají s obchodníky provozujícími činnost v jiných členských státech, kteří jim odmítají zboží či služby prodat nebo upravují jejich cenu kvůli tomu, že daný zákazník je z jiného členského státu. Toto jednání lze označit jako neodůvodněné zeměpisné blokování, tzv. geo-blocking.