Vánoční specialita: #boží právo

A pak je tady ještě právo. A to se pojí úplně se vším, resp. vstupuje úplně do všeho. V dnešním svátečním příspěvku si ukážeme, co mají společného právo a Ježíš, resp. právo a Bůh. Povíme si postupně tři příběhy, které sice nejsou úplně doslova vánoční, o to jsou však bizarnější. Pojďme na to.

Příběh č. 1: Žaloba na Boha

Senátor z Nebrasky Ernie Chambers podal žalobu na Boha, a to za to, že Bůh údajně děsí jeho i další obyvatele jeho státu. Chtěl po něm, aby přestal způsobovat „rozsáhlá úmrtí, zkázu a teror milionů a milionů obyvatel Země“. 

Ve své žalobě uvedl příklady několika strašlivých věcí, které Bůh dopouští, mj. zmínil „děsivé záplavy, strašlivé hurikány, morové epidemie, … hrozivá tornáda". Místní příslušnost soudu odůvodnil takto: „Bůh může být žalován i v okrese Douglas, protože je všudypřítomný."

Soud ovšem věc neprojednal. Odůvodnil to tím, že žalovanému není možné doručit žalobu. A pan Chambers správnost tohoto postoje zpochybnil. Řekl, že soud uznává existenci Boha, a proto ví, že Bůh je všude, takže mu není třeba doručovat na žádnou konkrétní adresu. Konkrétně prohlásil: „Protože Bůh ví všechno, má jistě povědomí i o tomto soudním řízení."

Nicméně skutečným důvodem jednání pana Chamberse prý není to, že by měl nějakou zášť vůči Bohu. Nechal se slyšel, že zkrátka chtěl poukázat na šílený americký právní systém, ve kterém může kdokoli žalovat kohokoli – dokonce i Boha.

Jak by podle Vás postupoval soud u nás? Doručoval by žalobu papeži jako zástupci Boha na Zemi? Jedno je jisté – určitě by nemohl žalobu úplně ignorovat. A nejspíš by měl řízení zastavit, neboť Bůh nemá způsobilost být účastníkem řízení (tzv. procesní subjektivitu).

Příběh č. 2: Ježíš Kristus jako osoba blízká?

Za dalším (téměř vánočním) příběhem nemusíme cestovat daleko, neboť se odehrál přímo v našich končinách. A zabýval se jím dokonce i Nejvyšší a Ústavní soud.[1]

Konkrétně šlo o žalobu na ochranu osobnosti, kterou podal kardinál katolické církve a advokát, který se zabývá mj. církevním právem. Žaloba směřovala proti brněnským divadlům, a to kvůli jejich představením s názvem Naše násilí a vaše násilí a Prokletí. Obě se vymezují proti římskokatolické církvi, konkrétně především vůči skandálům, jež souvisí se zneužíváním dětí kněžími. Např. ve druhém ze zmíněných představení se odehrává mj. scéna, v níž je bývalý papež Jan Pavel II. oběšen s cedulkou „ochránce pedofilů“.[2] 

Soud I. stupně však žalobu zamítl, což odvolací i Nejvyšší soud to posvětily. Důvodem bylo mj. to, že se žalobci představení vůbec neúčastnili. Ovšem ani když by ho však sledovali naživo, nemohli by u soudu uspět. Soudy se vypořádaly mj. se zajímavou námitkou, že by žalobci mohli opírat své nároky o svá postavení sekundárních obětí. Prý však nemohli pociťovat případnou Ježíšovu a expapežovu újmu jako osobní neštěstí.

Konečně se soud zabýval také tím, zda by žalobci mohli argumentovat postmortální ochranou osobnosti Ježíše Krista a Jana Pavla II. (§ 82 odst. 2 obč. zákoníku). K tomu odvolací soud konstatoval toto: „Pouze pro úplnost odvolací soud ve vztahu k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobců dodává, že žádný z žalobců není ani osobou, jíž by ve smyslu § 82 odst. 2 o. z. svědčila zákonná věcná legitimace jako posmrtnému zastánci Ježíše Krista nebo Jana Pavla II. z titulu jejich postmortální ochrany osobnosti. Postmortální ochrany osobnosti člověka, do jehož osobnosti bylo posmrtně zasaženo, se totiž může domáhat toliko osoba takovému člověku blízká (§ 82 odst. 2 o. z.), přičemž ve smyslu zákonných definic, obsažených v § 22 odst. 1 o. z., nelze nikoho z žalobců za osobu blízkou Ježíši Kristu či Janu Pavlu II. z právního hlediska považovat.“[3]

Příběh č. 3: Můžete své dítě pojmenovat Ježíš(ek)?

Možná tomu nebudete věřit, ale i touto otázkou se zabývaly soudy, konkrétně v Německu. A řekly, že ano. Ve Španělsku a Portugalsku, stejně jako ve střední a jižní Americe, je totiž toto jméno naprosto běžné. Podle soudu tak není důvod pro to, aby matriky odmítaly zapisovat německým rodičům jejich malé Ježíše. 

Jako první takto rozhodl OLG ve Frankfurtu nad Mohanem dne 24. listopadu 1998 [4] (asi ještě lépe by rozhodnutí vyznělo, pokud by ho soud vynesl přesně o měsíc později – na Štědrý den se však dokonce ani na německých soudech příliš nepracuje).

Závěr

Šťastné a veselé! 

A pokud nechcete přijít o další zajímavé příběhy, čtěte Právní prostor a sledujte mě a naši kancelář na sítích (především Linkedinu).

---