Trestní právo | Mgr. Nikol Řeháková | 09.01.2018 Také v kategorii:
Občanské právo

Nutnost podání žaloby na vyklizení bytu pronajímatelem jako předpoklad pro možnou trestněprávní odpovědnost nájemce? Zdroj: Shutterstock

Nutnost podání žaloby na vyklizení bytu pronajímatelem jako předpoklad pro možnou trestněprávní odpovědnost nájemce?

Ze všech stran jsou na pronajímatele bytu kladeny zvýšené nároky a nájemce je považován za slabší stranu, která je hodna zvýšené ochrany. Jakou ochranu má ale pronajímatel vůči nájemci? V tomto článku se chci zaměřit zejména na § 208 trestního zákoníku – tedy na trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru – a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16.

Mgr. Nikol Řeháková

Mgr. Nikol Řeháková

advokátní koncipientka

Mgr. Nikol Řeháková

advokátní koncipientka

§ 208 odst. 1 trestního zákoníku pamatuje na případy, kdy dojde k protiprávnímu obsazení nebo užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného. Objektem tohoto trestného činu je vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, a to zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění užívat a disponovat s nimi. Protiprávním obsazením se rozumí jakékoliv vniknutí a setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Obsazení musí být delší dobu trvající stav a nepostačuje pouhé přespání. Možnost vlastníka nebo oprávněné osoby užívat objekt je vyloučena. Objekt nelze pronajmout, rekonstruovat ani bourat. Protiprávním užíváním je setrvání v objektech bez právního důvodu. Subjektivní stránka vyžaduje úmysl eventuální. Subjektem může být jakákoliv fyzická, ale i právnická osoba.[1]

§ 208 odst. 2 trestního zákoníku se vztahuje na případy, kdy je oprávněné osobě v užívání objektů neoprávněně bráněno. § 208 odst. 2 trestního zákoníku je samostatnou základní skutkovou podstatou. Objektem je zájem na ochraně nerušeného užívání bytu, domu nebo nebytových prostor. Oprávněnou osobou je zpravidla vlastník, pokud je zároveň i uživatelem, dále také nájemce či podnájemce na základě platné smlouvy. Nájemce je oprávněn věc užívat způsobem, který je stanoven smlouvou. Neoprávněné bránění v užívání bytu je jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který ji znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat – např. znemožnění vstupu do bytu, uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, jedná se ale i o takové zásahy, které omezují výkon užívacího práva, jako je svévolné přerušení dodávek elektrické energie, plynu, odstranění dveří, oken, bourání zdí, střechy, stropů, atp. Za bránění však nelze považovat odmítnutí přístupu nájemcem pronajímateli do pronajatého bytu za účelem kontroly, zda nájemce užívá věc řádným způsobem. Subjektivní stránka vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem i v tomto případě může být fyzická i právnická osoba. V úvahu přichází např. vlastník bytu ve vztahu k oprávněnému uživateli v jeho domě, popř. pracovník ochranné nebo bezpečnostní agentury, ale také nájemce bytu, který brání v užívání podnájemci, popřípadě jinému oprávněnému uživateli (např. rozvedenému manželovi).[2] Upozorňuji na to, že se v případě § 208 odst. 2 trestního zákoníku jedná o skutkovou podstatu trestného činu, která dopadá na případy fakticky užívaných nemovitostí, kdy je jejich užívání pachatelem dle ust. § 208 odst. 2 trestního zákoníku bráněno. Čímž se podstatně odlišuje od odst. 1, který se vztahuje na nemovitosti, které jsou opuštěné – zejména tak pokrývá problém tzv. squattingu.

V případě aplikace § 208 odst. 2 trestního zákoníku na případy neoprávněného užívání bytu nájemcem poté, co došlo ke skončení nájmu a nájemce se odmítl vystěhovat a byt vyklidit, se plně ztotožňuji se závěrem Nejvyššího soudu ČR,[3] který byl však pozdější judikaturou negován. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zastává názor, že trestnímu stíhání pro uvedený trestný čin nebrání, byl-li spor mezi vlastníkem předmětného bytu a dosavadním nájemcem řešen též v občanskoprávním řízení (žalobou na vyklizení), taková skutečnost – tedy to, že byla podána žaloba na vyklizení – ještě sama o sobě neznamená, že by nemohlo jít o tento trestný čin. Samozřejmě při zvážení společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost s ohledem na dobu trvání, jakož i následky s tím spojené. Opačný názor však zaujal Ústavní soud ve svém nálezu o pár let později, na který odkazovaly soudy při svých dalších rozhodnutích. V tomto nálezu[4] soud uvedl, že v případech, kdy je proti nájemci pronajímatelem vedeno civilní řízení o žalobě na vyklizení bývalého nájemce, nedopouští se nájemce po lhůtu stanovenou soudem na vyklizení nemovitosti trestného činu neoprávněného zásahu k bytu dle § 249a trestního zákona.[5] Ústavní soud konstatuje, že takovýto náhled na danou problematiku považuje za zásadní i při vědomí možného zneužití jím uvedených občanskoprávních institutů ochrany bývalého nájemce. Dále uvádí, že trestní právo, má z podstaty ultima ratio místo pouze tam, kde ostatní prostředky ochrany fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné, či nevhodné. Subsidiaritou trestní represe se zabýval také novější nález[6] Ústavního soudu, který řešil problematiku tzv. squattingu v usedlosti Cibulka. I v tomto případě zdůraznil, že trestní právo je krajním prostředkem, který by neměl být užit tam, kde je věc možné řešit např. soukromoprávně. Tento nález zde uvádím proto, že bude pravděpodobně obecně aplikovatelný, nejen na případy dle ust. § 208 trestního zákoníku. Zároveň se s ním neztotožňuji, stejně jako autorka článku.[7] Neboť v daném případě obecné soudy zjednodušeně řečeno dle mého názoru správně dovodily, že v daném případě není možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe, protože pokud by měl být aplikován, nebyl by daný přečin v trestním zákoníku vůbec upraven. Shodně se k problému postavil i Nejvyšší soud, avšak dle Ústavního soudu se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečně zabývaly možnostmi vyřešení věci jinými právními prostředky. Mám za to, že správně obecné soudy posuzovaly otázky, zda byly prostory užívány po právu, za současného zvážení okolností a závažnosti trestného činu dle § 39 odst. 1§ 2 trestního zákoníku pro stanovení druhu trestu a jeho výměry a v odůvodněných případech také zásadou subsidiarity trestní represe výslovně zakotvené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající ultima ratio.

Ústavní soud však došel k závěru, že v předmětném případě bylo na místě využít dostupných prostředků jiných právních odvětví, a chybně tedy interpretoval zásadu subsidiarity trestní represe obsažené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Pokud by měly být závěry Ústavního soudu skutečně aplikovatelné, došli bychom k absurdním závěrům a otázkám, „zda má poškozený, který byl okraden zlodějem nejdříve podat proti zloději občanskoprávní žalobu na vydání odcizené věci, respektive na náhradu škody způsobené jejím odcizením.“[8] Trestní soud by se měl zabývat pouze tím, zda jednání popsané v obžalobě vykazuje znaky trestného činu obsaženého v některé ze skutkových podstat stanovených zákonem a v případě, že ano, pak by měl také zkoumat to, zda je společensky škodlivé v trestněprávně relevantní míře ve smyslu ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Jestliže by trestní soudce posuzoval také to, zda by nebylo na místě použití prostředků jiných právních odvětví, pak by určoval, co je trestným činem orgán činný v trestním řízení a nikoli zákon.[9]

Za předpokladu, že v případě squattingu v usedlosti Cibulka vlastník usedlosti opakovaně vyzval squattera, že má usedlost opustit, pak je evidentní, že vlastník před prostředky trestního práva využil prostředky soukromoprávní. Co však měl Ústavní soud primárně posuzovat nebylo to, zda vlastník měl uplatňovat vůči squatterovi žalobu na vystěhování, ale společenskou škodlivost jednání squattera. Myslím, že je to metodická chyba Ústavního soudu, protože primární je určitě společenská škodlivost. Musí být určena jasná hranice mezi trestním deliktem a např. soukromoprávním. Ústavní soud izolovaně posuzoval možnost použití jiných právních prostředků. Každý případ je jiný a je důležitější vždy zkoumat otázky mimoprocesní. Podstatné je se zaměřit na další okolnosti případu a chování pachatele – v našem případě např. tím, jak dlouho se v objektu nachází, jak to poškozuje vlastníka, zda tím způsobuje škodu a jakou (ačkoli ta není znakem skutkové podstaty trestného činu dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku), zda má vlastník více takovýchto objektů, nebo se jedná o jeden, zda se jedná o konkrétní byt v objektu, který lze oddělit od dalších nebo nikoliv, k osobě pachatele a jeho osobním a majetkovým poměrům, jeho chování, atd.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že pokud by se soudy držely posledně uvedeného nálezu, pak by se zejména ustanovení trestního zákoníku vztahující se k majetkové trestné činnosti stala neaplikovatelnými. A v případě mnou uvedeného § 208 trestního zákoníku by tento nemohl být nikdy použit, protože by trestní soud vlastníka vždy odkázal na občanskoprávní řízení o žalobě na vyklizení a následně, pokud by v tomto řízení byl úspěšný, musel by se dále obrátit na exekutora nebo soudního vykonavatele, kteří vyklizení realizují. Nicméně to není účelem tohoto ustanovení, účelem je ochrana vlastnictví a s ním spojeného práva na užívání. Pokud by zákonodárce takovýto objekt nepovažoval za důležitý chránit ustanoveními trestního práva a postačovaly by ustanovení jiných právních odvětví, určitě by trestní zákoník tento trestný čin neobsahoval.


[1] ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2038-2048.

[2] ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2038-2048.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1999, sp. zn. 5 Tz 29/99.

[4] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.3.2005, sp. zn. II ÚS 413/04.

[5] Nynější § 208 trestního zákoníku.

[6] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.5.2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16.

[7] KANDOVÁ, Katarína. Nad zásadou subsidiarity trestní represe (nejen) u majetkových trestných činů ve světle recentního rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy. 2017, č. 17.

[8] KANDOVÁ, Katarína. Nad zásadou subsidiarity trestní represe (nejen) u majetkových trestných činů ve světle recentního rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy. 2017, č. 17.

[9] KANDOVÁ, Katarína. Nad zásadou subsidiarity trestní represe (nejen) u majetkových trestných činů ve světle recentního rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy. 2017, č. 17.

judikatura žaloba na vyklizení subsidiarita trestní represe squatting

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze