Vazba – novodobá tortura?

Vazba – novodobá tortura?

Rozhodování o vazbě neprobíhá jen na počátku trestního stíhání, kdy případně dochází k samotnému uvalení vazby, ale prolíná se celým trestním řízením.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Jistě nikdo nepochybuje o tom, že vazba je jedním z nejvýraznějších zásahů do práv a svobod obviněného, a proto o ní s konečnou platností může rozhodnout jedině soud, který je za tímto účelem vázán celou řadou povinností a lhůt vymezených v příslušných ustanoveních trestního řádu. Obecně je asi nejlépe vystihuje ust. § 71 odst.1 tr.řádu, podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 a 73a. Přihlížejí při tom také k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Dle § 71 odst. 2 musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby, jestliže

a) pomine důvod vazby, nebo

b) je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k povaze a závažnosti věci trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nejsou-li dány okolnosti uvedené v § 68 odst. 3 a 4.

        Zdá se tedy, že zákon hovoří jasnou řečí, orgány musí nepřetržitě zkoumat, přihlížet, rozhodovat a zejména propouštět. Statisticky se počet obviněných umístěných ve vazbě v posledních letech snížil, snížila se i celková délka trvání vazebních řízení. Přesto se stále častěji setkáváme s názorem, že institut vazby je nadužíván ba dokonce zneužíván, a to k nejrůznějším účelům, nejčastěji samozřejmě k vynucení doznání obviněného či k tomu, aby usvědčil další pachatele.

 Jedním z nejvíce slyšitelných „postižených“ byl v tomto směru určitě obžalovaný MUDr. David Rath. Muž, o němž si leckdo může myslet leccos, ale rozhodně mu nelze upřít inteligenci, sebevědomí a skvělé vyjadřovací schopnosti, včetně schopnosti mnohé informace podat s takovou mírou demagogie, že o svém názoru často přesvědčí i své zavilé odpůrce. Pokud mne ovšem paměť neklame, o neoprávněnosti svého umístění ve vazbě nedokázal řadu měsíců přesvědčit nejen soudce, jimž příslušelo ve věci rozhodnout, ale ani většinu soudců ostatních. Ti se sice nezřídka pozastavovali nad tím, proč u dr. Ratha nebyla vazba nahrazena některými z institutů uvedených v § 73 či 73a tr. řádu.  O tom, že důvody útěkové vazby u něj stále trvají, však pochyboval málokdo. Proto v justičních kruzích rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen VS) z listopadu 2013, kterým byl dr. Rath propuštěn z vazby a vazba nahrazena přijetím jeho písemného slibu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a současným vyslovením dohledu probačního úředníka nad obžalovaným podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nezpůsobilo žádný velký poprask. VS zdůraznil, že je i nadále dán vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, který spočívá v obavě, že jmenovaný uprchne nebo se bude skrývat, na rozdíl od soudu prvého stupně však zaujal stanovisko, že za dané situace lze přijmout závěr o možnosti rovnocenného nahrazení vazby coby zajišťovacího opatření současným přijetí institutů zakotvených v zákoně, a to konkrétně písemného slibu obžalovaného, podporovaného též vyslovením dohledu probačního úředníka nad jmenovaným, a stanovením dalších omezení.

       Co však mnohé překvapilo o několik týdnů později, tak to byl nález Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS) I. ÚS 2665/13 ze dne 12. prosince 2013. Pro nezasvěcené připomenu, že tento nález konstatoval, že jedním z usnesení VS, které předcházelo propuštění dr. Ratha z vazby, a naopak jím byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, který nevyhověl jeho žádosti o propuštění z vazby a ponechal jej ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu,  byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.

       Jestliže již samotné propuštění dr. Ratha zvedlo mnohé emoce (vzpomeňme jeho improvizované tiskové konference v Hořovicích ještě v týž den), nález ÚS způsobil menší bouři mezi právníky a trestními soudci zejména. A nejen mezi nimi. Bez podrobnější znalosti odůvodnění tohoto nálezu kdekdo, včetně řady médií, nabyl dojmu, že vazba dr. Ratha jako taková byla nezákonná, vazební důvody neexistovaly a pokud mne sluch nemýlil, dr. Rath byl již v této fázi řízení dotazován, zda bude žádat odškodnění. Můj vážený kolega dr. Petr Franc pak naopak ve večerních zprávách uklidňoval veřejnost, že se v důsledku zmíněného nálezu rozhodně nechystá žádné masové propouštění obviněných z vazby.

      Co se tedy vlastně přihodilo a co zásadního vyplynulo z nálezu ÚS? Seznámil jsem se s obsahem ústavního nálezu i obou usnesení VS a musím připustit, že jsem na rozpacích.

        V odůvodnění svého rozhodnutí ÚS mj. rozebírá institut vazby, věnuje se útěkovému vazebnímu důvodu včetně závěru nálezu téhož soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, podle něhož hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

           Kromě celé řady obecných teoretických výkladů včetně příslušné evropské judikatury jsou však zejména dávána do protikladu obě usnesení VS a je konstatováno, že V nyní souzené věci vznikla situace, při níž byly po dlouhou dobu vrchním soudem absolutizovány obecné útěkové závěry, a naopak skutečnosti tkvící v osobě stěžovatele a jeho poměrech (rodinné zázemí, vztah k nemocnému otci, dosud nijak neprojevená vůle opustit území ČR atd.) opomíjeny. Tomu oponuje negace konkrétních útěkových důvodů provedená týmž stížnostním soudem, a jelikož konkrétní reálnost útěku je zpochybněna, vede to k závěru o neudržitelnosti a protiústavnosti napadeného usnesení vrchního soudu. ÚS dospívá k závěru, že poměřování hodnot a principů v nyní posuzované věci spočívá v kontrapozici veřejného zájmu (plynulý průběh trestního řízení) na straně jedné a ochrany soukromého a rodinného života (nedotknutelnost osoby, osobní svoboda, viz čl. 7 a 8 Listiny) na straně druhé.

          Plynutí času je faktorem, který v zesílené míře hovoří pro přednost danou druhé z uvedených hodnot, resp. druhé skupině hodnot. Ač nelze opomíjet význam hrozby vysokého trestu jako zákonného znaku opravňujícího vazební postup, o pravděpodobnosti útěku stěžovatele existovaly pochybnosti, které nemohla zakrýt již dřívější odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Jestliže nyní stížnostní soud právě na tomto základě zeslabil existenci, resp. oprávněnost použití vazebního důvodu natolik, že rozhodl o nahrazení vazby jinými prostředky, pak to jen potvrzuje závěr o rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 8. 2013 se základními právy stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody, jejíž omezení smí být vázáno jen na zákonné důvody a nezbytnou dobu.

       Nebyl jsem z tohoto závěru příliš moudrý, tím spíše, když jsem si v odlišném stanovisku soudkyně Ivany Janů přečetl tento odstavec:

       V nynější věci většina dospěla k závěru, že nebyly naplněny důvody pro takzvanou útěkovou vazbu, a to zejména s poukazem na obsah (až po podání ústavní stížnosti vydaného) usnesení VS ze dne 11. 11. 2013, na základě kterého byl stěžovatel z vazby propuštěn.

       Při vší úctě k ÚS, tak co je tedy podstatou jejich rozhodnutí? V čem byla ústavní stížnost dr. Ratha důvodná? Byla jeho vazba nezákonná, byly dány důvody útěkové vazby, a pokud ano, tak do kdy? Nemohu si pomoci, ale při nejlepší vůli mi obě usnesení VS nepřipadají protichůdná. Zkrátka vazební důvody dle § 67 a) i nadále trvají, jen v určitém momentu je plynutí času zeslabilo natolik, že bylo možné obviněného propustit. Vždyť přijetí náhradních institutů dle § 73 či 73a tr.řádu neznamená popření důvodů vazby, ale právě naopak. A nikde není striktně stanoveno, od kdy a za splnění jakých podmínek mají tyto instituty nastoupit, každý případ je jiný a vše záleží na úvaze soudu.

     Takže po seznámení se s meritem věci sdílím názor JUDr. France, že k žádnému hromadnému propouštění obviněných z vazby nedojde.  

     Ústavní soud zkrátka podle mého názoru zbytečně využil své obrovské pravomoci na případ, kde zcela obsahově shodně již dávno před ním zareagovala obecná justice. Považoval-li za nezbytné rozhodnout jen proto, že snad mohlo být o náhradě vazby rozhodnuto dříve (o měsíc, týden, den, hodinu?), otevřel tím potenciálně svou náruč možná stovkám nových návrhů osob, které jsou, či nedávno byly ve vazbě.

vrchní soud ústavní soud vazba útěková vazby

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články