Ústavní právo | Mgr. Hana Šerá | 02.09.2019 Také v kategorii:
Občanské právo

Konstitucionalizace českého soukromého práva Zdroj: Fotolia

Konstitucionalizace českého soukromého práva

Česká republika zažila v roce 1989 převrat, při němž za sebou zanechala svou totalitní minulost a přešla k novému systému uspořádání státu, a to demokratickému. Tento přechod je mimo jiné charakterizován snahou o zakotvení a garantování lidských práv, což je typickým znakem demokratické společnosti.

Mgr. Hana Šerá

doktorandka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity

Mgr. Hana Šerá

doktorandka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity

Prosazování doktríny lidských práv a lidskoprávní praxe do českého práva

Zaručení lidských práv se stalo jedním z hlavních požadavků disidentů ještě před sametovou revolucí a následně se jednalo o jeden z hlavních politických cílů po roce 1989. Předchozí komunistický režim sice lidská práva také garantoval, jednalo se ovšem spíše o formální deklaraci práv bez reálného obsahu. Lidská práva v totalitním režimu buď nebyla dodržována, nebo byla zaručována způsobem, který vyhovoval socialistickým zájmům.

Po rozpadu Československa v roce 1993 byla jako jeden z prvních zákonů přijata Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., dále jen „Ústava“) a dále Listina základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“). V preambuli Ústavy je stanoveno, že Česká republika je stát, založený mj. na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti. Uvedené bylo významným projevem toho, jakým hodnotovým směrem se Česká republika bude ubírat, a otevřela se tak cesta k účinnému uplatňování lidských práv, která už nebyla pouhou formální proklamací. 

K účinnému prosazování lidských práv v České republice přispěl významnou měrou také Ústavní soud, k němuž mají přístup i samotní jednotlivci a který prostřednictvím svých rozhodnutí poskytuje ochranu lidským právům.

Mimo vnitrostátní úpravy lidských práv se Česká republika zavázala k dodržování lidských práv také skrze řadu mezinárodních dokumentů, přičemž za jeden z nejvýznamnější z nich lze považovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K fatické realizaci dodržování lidských práv garantovaných v Úmluvě byl zřízen Evropský soud pro lidská práva, jehož judikatura nyní ovlivňuje způsob ochrany a interpretaci lidských práv také v České republice. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Uvedené mezinárodní dokumenty mají tedy přednost v případě, že by vnitrostátní předpis byl v rozporu s lidskými právy, jejichž ochranu zaručují.

Lidská práva ale nejsou v České republice chráněna pouze způsoby uvedenými výše. Nelze opomenout, že Česká republika v 2004 vstoupila do Evropské unie, která tvoří vlastní právní řád, jímž je Česká republika také vázána. Evropská unie nenechala stranou své pozornosti také oblast lidských práv. Evropská unie se nejprve zavázala k ochraně lidských práv tím, že lidská práva považovala za obecnou zásadu, na které bylo vystavěno tehdy ještě komunitární právo.[1] Ačkoli původní cíle této instituce byly zcela jiné, stala se ochrana lidských práv pro Evropskou unii natolik významným cílem, že byla přijata Listina základních práv Evropské unie, jež je rovněž součástí českého právního řádu. Významnou měrou podobu českého práva ovlivňují také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, která se vyjadřují také k otázkám dodržování lidských práv vyplývajících z Listiny základních práv Evropské unie.

Na základě uvedeného lze tedy říci, že Česká republika dostála svého závazku ohledně garantování a dodržování lidských práv, přičemž lidská práva nejsou chráněna pouze na vnitrostátní úrovni, ale jsou garantována také na úrovní mezinárodní a unijní.[2] V České republice se tak vyvinula víceúrovňová ochrana lidských práv, čímž se Česká republika přidala k ostatním moderním demokratickým státům.

Konstitucionalizace soukromého práva

Lidská práva jsou v českém pojetí považována za součást práva ústavního, které je v tradiční kontinentální právní kultuře řazeno pod veřejné právo. Lidská práva jsou tedy veřejná subjektivní práva, která v původním pojetí regulují vztahy mezi jednotlivci a státem, a nikoli mezi jednotlivci v rámci soukromého práva.[3] Adresátem povinností vyplývajících z ochrany lidských práv by tedy měl být stát, resp. veřejná moc[4], který vystupuje v nadřazeném postavení vůči jednotlivci a může mu jednostranně uložit určité povinnosti, a nositelem těchto práv je pak jednotlivec.

Postupem času se ovšem objevila myšlenka, že i jednotlivec může porušit lidská práva jiného jednotlivce. Jednotlivci se začali dovolávat svých lidských práv i v soukromoprávních vztazích, typicky se jednalo o právo vlastnit majetek, právo na soukromí, svobodu projevu atd. Vyvstala tedy otázka, jak se s tímto přístupem vypořádat s ohledem na tradiční rozdělení práva na soukromé a veřejné. První konkrétní návod k řešení poskytl a rozvinul německý Spolkový soud v rozhodnutí Lüth z roku 1958, v němž konstatoval, že základní práva a svobody vyzařují do celého právního řádu a jsou tedy uplatnitelné i v soukromoprávních vztazích, resp. ve vztahu mezi dvěma jednotlivci.[5] Německý Spolkový soud popřel dosavadní koncepci lidských práv, a otevřel tak prostor pro aplikaci institutu veřejného práva v rámci soukromoprávních vztahů. Tento soud tak vytvořil doktrínu nazývanou Drittwirkung, dle níž se působení lidských práv ve vztazích mezi jednotlivci může dít dvěma způsoby.  Za prvé se jedná o přímé horizontální působení lidských práv, při němž je na vztah mezi jednotlivci přímo aplikováno konkrétní ustanovení obsahující lidské právo, často právě ustanovení ústavy. Druhým způsobem uplatňování lidských práv v soukromoprávních vztazích je nepřímý horizontální účinek, prostřednictvím kterého jsou lidská práva vnímána jako hodnoty, na základě nichž je nutno vykládat normy podústavního práva; taková situace se označuje jako prozařování lidských práv do práva soukromého.[6] Lidská práva mají tedy povahu právních principů, které prostupují (prozařují) právním řádem[7], čímž dochází ke konstitucionalizaci právního řádu. Pokud k aplikaci lidských práv přistupujeme tímto způsobem, hovoříme o horizontalizaci lidských práv, resp. o konstitucionalizaci soukromého práva, v rámci které je za adresáta lidských práv považován již sám jednotlivec.

Nepřímý účinek lidských práv se v soukromoprávních vztazích projevuje prostřednictvím ústavně konformního výkladu, případně se základní ústavní hodnoty mohou projevit v rámci generálních klauzulí či mohou být zohledněny v rámci některé ze soukromoprávních zásad. Pro tento přístup je typické, že je i nadále zachována dichotomie soukromého a veřejného práva, lidská práva se totiž transformují do soukromého práva a získávají soukromoprávní povahu. Lidská práva tak prozařují do soukromého práva.

Přímá aplikace lidských práv v soukromoprávních vztazích souvisí s tzv. mezerami v právu, jimiž se rozumí jakási neúplnost zákona, nedostatek právní úpravy, která je v demokratických právních řádech předpokládána, neboť zákonodárce nedokáže pojmout všechny možné v budoucnu nastalé situace, což souvisí s právním vývojem, ale i vývojem společnosti. Za pomoci hodnotového soudu poté musíme zjistit, zda je neúplnost právní úpravy nezamýšlená.[8] Jestliže dospějeme k závěru, že tomu tak je, lze takovou situaci vyřešit pomocí analogie. Pokud analogii nelze použít, mohlo by připadat v úvahu, že tyto mezery mohou být vyplněny na základě principů a zásad soukromého práva, a tedy i lidských práv. 

Neúplnost právní úpravy ovšem nemusí vzniknout jen způsobem, jak byl výše popsán. Jedním z dalších případů mezery v právu je i situace, kdy znění právní normy je příliš široké a je třeba jejího zúžení, aby bylo dosaženo jejího účelu. Toto zúžení provedeme prostřednictvím teleologické redukce, které dosáhneme pomocí zásad soukromého práva, resp. lidských práv.[9] V tomto případě zásady soukromého práva, resp. lidská práva působí jako pramen práva a až sekundárně jako hodnotový korektiv. V takových případech bychom mohli říci, že lidská práva působí přímo, neboť přímo stanovují práva a povinnosti, ovšem až po provedení teleologické redukce. Jednou z možností, jak vyplnit vzniklé mezery v právu je tedy jejich vyplňování za pomocí lidských práv.

Problémy související s konstitucionalizací soukromého práva a možnosti řešení

Proces konstitucionalizace soukromého práva by neměl zůstat bez povšimnutí již z toho důvodu, že zasahuje do podoby systému práva, které je v kontinentální právní kultuře tradičně rozdělováno na právo soukromé a veřejné. Lidská práva jako součást veřejného práva jsou, jak již bylo výše uvedeno, aplikována v rámci soukromého práva, což s sebou nese plno problémů, otázek a výzev, s nimiž se musí soukromé právo vypořádat, neboť veřejné a soukromé právo stojí na rozdílných zásadách.[10] Procesem kosntitucionalizace tak mohou být upozadněny tradiční zásady, na nichž stojí soukromé právo, jako např. autonomie vůle. Uvedené má vliv na dosavadní pojetí soukromého práva, horizontalizací lidských práv dále dochází k částečnému stírání tradičních rozdílů mezi soukromým a veřejným právem.[11] Konstitucionalizace soukromého práva s sebou rovněž přináší změnu hodnotového základu, na základě kterého je budována spravedlnost v soukromém právu.[12] Je proto nutné pečlivě zvážit, jak k danému procesu přistoupit a jak se vypořádat s jednotlivými souvisejícími problémy.

Collins uvádí dvě možnosti přístupu ke vztahu mezi soukromým právem a lidskými právy. První je prezentován jako support structure, dle kterého je soukromé právo samostatné a nezávislé, avšak koexistuje s lidskými právy, na nichž není závislé, ale respektuje je. Zde by se tedy jednalo o nepřímou aplikaci lidských práv v soukromoprávních vztazích, která byla výše popsána. Druhou variantu nazývá jako single source structure, dle které by mělo být soukromé právo vystavěno na základních ústavních právech, a integrovat tak veřejné a soukromé právo, což by se projevilo také cestou přímé aplikace lidských práv v soukromoprávních vztazích. Z uvedeného lze shrnout, že buď můžeme stále striktně rozlišovat soukromé a veřejné právo, neboť zdroje z nich pocházející dle tohoto pojetí jsou těžce propojitelné, nebo vytvořit jeden koherentní systém práva, jenž zahrnuje právo veřejné i soukromé.[13]

Jednodušším způsobem řešení cesty prosazování lidských práv v soukromém právu je nedbat na jednotlivé odlišnosti mezi soukromým a veřejným právem, jehož jsou lidská práva součástí. Tímto by však došlo ke stírání rozdílů mezi soukromým a veřejným právem a ke změně hodnot, které jsou nyní typické pro soukromé právo, neboť lidská práva je mohou vyloučit nebo modifikovat. Existuje pak také složitější a komplikovanější přístup reprezentující alternativní řešení vztahu lidských práv a soukromého práva, dle kterého lidská práva vstupem do soukromoprávních vztahů v jejich horizontální podobě mění svou právní povahu v souladu se soukromoprávní metodologií a hodnotami. Tento přístup má svůj význam v tom, že umožňuje realizaci procesu konstitucionalizace soukromého práva při zachování soukromoprávní metodologie, hodnot atd. a současně zachovává strukturu jednotlivých odvětví práva. V úvahu přichází také ještě další řešení, a to vytvoření dalšího odvětví práva, „sociálního práva“, které by bylo založeno na nepřímém uplatnění veřejné moci cestou regulatorního omezení vzájemných pozic a právních aktivit mezi nositeli původně soukromoprávního statusu.[14]

Konstitucionalizace soukromého práva v českém právním řádu

Český právní řád zažil velkou obměnu při přechodu z totalitního režimu na demokratický. S uvedeným procesem souviselo také to, že počala být fakticky garantována a dodržována lidská práva, jak již bylo výše uvedeno, a celkově se proměnilo hodnotové zaměření práva, neboť již nesloužilo režimu jako prostředek k realizaci socialistických cílů. Změna režimu přinesla i změnu nazírání na samotné právo. To, co pro nás v dnešní době může být naprosto samozřejmé a nebudící pochybnosti, nemuselo být krátce po roce 1989 tak jednoznačné. V devadesátých letech minulého století např. nebylo ještě jednotně přijímáno, zda je možné při aplikaci práva používat i nepsaná pravidla, tedy něco, co není výslovně uvedeno v právním předpise. Tuto otázku vyřešil až Ústavní soud, který apeloval na to, že soudy nemají zastávat čistě formalistický jazykový výklad, neboť takový postup by mohl vést k nespravedlivým výsledkům. Proto by se soudy měly odchýlit od doslovného znění zákona v případech, „kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“[15] Ústavní soud následně svou judikaturu rozvinul a konstatoval, že jazykový výklad je pouhým přiblížením se k právní normě a za samotný pramen práva považoval i obecná právní pravidla, tedy právní principy, které nejsou v právní normě výslovně uvedena.[16] Tato judikatura je velmi významná, neboť Ústavní soud tímto dal zelenou aplikaci nepsaných pravidel a do budoucna již nebylo pochyb o tom, že je možno v rámci uplatňování práva použít nepsané principy, ačkoli se jich právní norma nedovolávala. Právo tak přestalo být formalistickým, rigidním, promítlo do sebe určité hodnoty a bylo schopno pružně reagovat na nastalé situace.

Vzhledem k tomu, že cílem nově nastoleného systému byla i garance lidských práv, musel Ústavní soud zaujmout obecný postoj k aplikaci lidských práv v právních vztazích. Ve svých rozhodnutích tak uváděl, že kromě jazykového výkladu právních norem je nutné používat i jiné typy interpretace práva včetně výkladu ústavně konformního, a to i v rámci práva soukromého.[17] V jednom se svých rozhodnutí k tomu Ústavní soud uvedl, že „v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“[18] V nálezu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, týkajícím se již přímo soukromoprávních vztahů, Ústavní soud konstatoval, že „při možné různé interpretaci právních norem nutno přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva.“ V nálezu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, pak Ústavní soud uvedl, že úkolem soudce v podmínkách materiálně právního státu je nalézt řešení, které zajistí maximální míru realizace základních práv. Ústavní soud tedy apeloval na ústavně konformní výklad soukromoprávních norem, přičemž, jak již bylo uvedeno, nebylo nutné, aby výklad norem v souladu s určitými lidskými právy byl zakotven výslovně ve znění zákona. Tím přístupem došlo k prozařování základních práv skrze právní normy. Ústavní soud tak otevřel cestu pro nepřímé působení základních práv v soukromoprávních vztazích.

Spolu s rekodifikací českého soukromého práva měl zákonodárce možnost se vypořádat s konstitucionalizací soukromého práva a zaujmout jasný postoj k přímému i nepřímému účinku lidských práv v soukromoprávních vztazích, který by byl přímo zakotven v zákoně.

Přijatý zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), se přímo v § 1 vyjadřuje ke vztahu mezi soukromýma veřejným právem, a to tak že [u]platňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Dle důvodové zprávy mělo být toto vyjádření potvrzením duality veřejného a soukromého práva.[19] Nový kodex soukromého práva tedy stále striktně rozlišuje a vytváří hranice mezi soukromým a veřejným právem. Uvedené ovšem neznamená, že by soukromé a veřejné právo mohly existovat samy o sobě, je totiž samozřejmé, že v určité míře spolu tyto dvě větve systému práva interagují.

Dřívější závěry judikatury občanský zákoník obsáhl do svého § 2 odst. 1, dle něhož lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec a dále ve shodě se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se pak výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí doslovný výklad ustoupit. Ačkoli tedy občanský zákoník v předchozím ustanovení potvrzuje dualitu soukromého a veřejného práva, v tomto ustanovení povolává k interpretaci soukromoprávních norem lidská práva, resp. ústavní práva, která jsou součástí práva veřejného, a to hned vedle zásad, na nichž spočívá občanský zákoník. Pokud ponecháme stranou, zda toto pojetí koresponduje s tím, co je uvedeno v § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, lze uzavřít, že se občanský zákoník výslovně vypořádal s otázkou nepřímé aplikace lidských práv v soukromoprávních vztazích, a to tak, že je nutné, aby jakékoli ustanovení občanského zákoníku bylo vykládáno ústavně konformním způsobem.

Ohledně přímého účinku lidských práv v soukromém právu občanský zákoník nepodává výslovnou úpravu jako v případě nepřímého účinku. Pouze v úvodu občanského zákoníku je konstatováno, že mezi prameny soukromého práva patří soubor zásad, na nichž spočívá občanský zákoník, a dále je uveden demonstrativní výčet těchto zásad, následně je ovšem doplněno, že soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznávaných zásad spravedlnosti a práva.[20] Mezi tyto další zásady bude možno pravděpodobně řadit i zásady, jež vyvěrají z našeho ústavního pořádku, neboť, jak uvádí důvodová zpráva, civilní kodex nemůže jít cestou odchylky od zásad ústavního pořádku.[21] Navíc nelze opomenout, že občanský zákoník se v § 2 odst. 1 dovolává výslovně Listiny základních práv a svobod a ústavního pořádku, čímž vytváří určité hodnotové zaměření soukromého práva. Zásady pak neslouží pouze k interpretaci soukromoprávních norem, ale také vyplňování mezer,[22] což souvisí s § 10 odst. 2 občanského zákoníku.

Ustanovení § 10 občanského zákoníku se věnuje mezerám v právu a připouští dotváření práva v situaci, kdy není výslovného ustanovení, na základě kterého by mohl být rozhodnut konkrétní případ. Odstavec první zkoumaného ustanovení odkazuje na analogii legis. Pro účely zkoumání možností přímé aplikace lidských práv v soukromoprávních vztazích je pak podstatnější odstavec dva probíraného § 10 občanského zákoníku, dle kterého bude právní případ rozhodnut dle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, jestliže se nedobereme výsledku na základě výslovných pravidel ani za pomocí analogie legis. Na základě předchozího výkladu § 3 občanského zákoníku je možné se domnívat, že mezery v soukromém právu bude možno vyplňovat také rovněž za pomocí lidských práv, neboť je bude možno podřadit pod obecné zásady, na nichž spočívá občanský zákoník, či obecný princip spravedlnosti. Lidská práva by pak byla v soukromoprávních vztazích aplikována přímo, což by však již nekorespondovala s tím, co je stanoveno v § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku.

Závěr

Konstitucionalizace soukromého práva je proces, který v českém právním prostředí nastartovaly soudy v reakci na rozmáhající se doktrínu ochrany lidských práv a odklonu od formalistického pojetí práva. Bylo možné očekávat, že zákonodárce s přijetím nového civilního kodexu na tuto tendenci zareaguje. To se však nestalo, neboť občanský zákoník výslovně upravil pouze nepřímou aplikaci lidských práv v soukromém právu a otázku přímého účinku lidských práv v soukromoprávních vztazích ponechal otevřenou. Nebyla tedy vyřešena otázka vymezení hranic mezi soukromýma a veřejným právem, ačkoli v úvodním ustanovení občanský zákoník výslovně stanovuje striktní oddělení práva veřejného a soukromého.


[1] Rozsudek SD EU, věc C-29/69. a Rozsudek SD EU, věc C-11/70.

[2] Srov. HURDÍK, Jan; SELUCKÁ, Markéta. The Influence of the Human Rights on Private Law in the Czech Republic. The Lawyer Quarterly International Journal for Legal Research, 2014, r. 4, s. 111 – 114.

[3] FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 1997, s. 45. ISBN 80-210-1569-1.

[4] HODÁS, Milan. Historický vývoj ľudských práv a ústavního štátu (a niektoré súčasné výzvy). 1. vyd. Bratislava: História ľudských práv, 2016, s. 40. ISBN 978-80-972218-0-5

[5] HODÁS, Milan. Historický vývoj ľudských práv a ústavního štátu (a niektoré súčasné výzvy). 1. vyd. Bratislava: História ľudských práv, 2016, s. 39. ISBN 978-80-972218-0-5.

[6] VYHNÁNEK, Ladislav. In: KOSAŘ, David a kol. Ústavní právo. Casebook. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 383. ISBN 978-80-7478-664-8.

[7] HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1 vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 154 a násl. ISBN 80-86898-96-2

[8] MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 223. ISBN 978-80-7400-382-0.

[9] TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 100. ISBN 978-80-7400-483-4

[10] Srov. HURDÍK, Jan; SELUCKÁ, Markéta. Hrozí smrt soukromého práva? Právník. 2019, č. 1, s. 20 – 21.

[11] MASLÁK, Marek. In: HURDÍK, Jan a kol. Evropské soukromé právo v čase a prostoru. I. Díl, Část teoretická, metodologická a systémová. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2017, s. 158. ISBN 978-80-210-8648-7.

[12] HURDÍK, Jan. In: VEČEŘA a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 113. ISBN 978-80-210-8074-4.

[13] COLLINS, Hugh, The constutucionalization of European private law as a path to social justice? In: MICKLITZ, Hans, CHELTENHAM, W. (eds.) The many concepts of social justice in European private law. USA: Edward Elgar , 2011, s. 136 – 141.

[14] Srov. HURDÍK, Jan; SELUCKÁ, Markéta. Hrozí smrt soukromého práva? Právník. 2019, č. 1, s. 27 – 28.

[15] Nález ÚS ČR ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.

[16] Nález ÚS ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

[17] Srov. nález ÚS ČR ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, či ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98.

[18] Nález ÚS ČR ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 15/98.

[19] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.

[20] § 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[21] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.

[22] Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. 

soukromé právo lidská práva občanský zákoník konstitucionalismus Listina základních práv a svobod

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články