Úvěruschopnost

Pro kladné posouzení splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele by měl postačit důkaz, ze kterého bude vyplývat, že poskytovatel úvěru disponoval ověřenými informacemi o příjmech a výdajích spotřebitele.

soudce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou

Podle § 86 z. č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, měl by také, je-li to nutné, čerpat údaje z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele případně i z jiných zdrojů. Úvěr může poskytnout, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti nevyplynou důvodné pochybnosti o schopnosti úvěr splácet. Poskytovatel by měl porovnat příjmy a výdaje spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů a z těchto poznatků dovodit, zda je spotřebitel schopen úvěr splácet. Pokud poskytovatel tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva o úvěru stižena neplatností. Tuto neplatnost může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě ode dne uzavření smlouvy. Poté je povinen vrátit pouze jistinu poskytnutého úvěru.

Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. Mělo by proto být možné, aby volný pohyb úvěrových nabídek probíhal za optimálních podmínek jak pro ty, kdo úvěr nabízejí, tak pro ty, kdo o něj žádají, a to s řádným přihlédnutím ke specifické situaci v jednotlivých členských státech. V čl. 23 pak uvádí, že u zvláštních druhů úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto druhů smluv.

Výklad těchto ustanovení pak obsahuje Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2020, C-679/18 kde výrok zní: „…Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době…“.

Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. a o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele.  Uvedený závěr vyplývá také se usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru s odůvodněním, že napadené ustanovení zákona není ustanovením zákona „jež má být při řešení věci použito“ a ve smyslu čl. 95 odst. 2 ústavy a nelze tedy dovozovat aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud vyjadřuje názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

V návaznosti na tento výklad je třeba řešit otázku, co vše musí soud z moci úřední zkoumat. Zákon žádným způsobem sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost archivovat důkazy, ze kterých při posuzování úvěruschopnosti vycházel, avšak nelze vyloučit, že za určitých okolností se poskytovatel může ocitnout v důkazní nouzi při prokázání své zákonem stanovené povinnosti úvěruschopnost zkoumat.

Úmyslem zákonodárce při stanovení povinnosti zkoumat úvěruschopnost, bylo zabránit poskytování úvěru spotřebitelům, kteří nejsou schopni svým závazkům dostát a čerpáním dalších úvěrů se dostávají do bezvýchodné situace a dluhové pasti. Zkoumání úvěruschopnosti tak nemůže být pouhým formálním úkonem, splněným prohlášením účastníků, že spotřebitel je úvěr schopný splácet, případně doplněním výše příjmů spotřebitele a jeho závazků bez jakéhokoliv dalšího ověření. Je nezbytné, aby údaje uváděné spotřebitelem poskytovatel skutečně ověřoval a také sám aktivně zjišťoval, zda-li spotřebitel řádně své závazky plní. Poskytovatel úvěru si například ověří údaje o výši příjmu tím, že mu spotřebitel předloží své výplatní pásky, rozhodnutí o přiznání důchodu, či jinou listinu, ze které bude vyplývat, jaká je skutečná výše jeho příjmu. V praxi není výjimečný postup, kdy si poskytovatel ověří, že spotřebitelem uváděná výše mzdy odpovídá předkládaným listinám, ovšem pokud je evidentní, že takto dosahovaný příjem nemůže postačit k prokázání schopnosti splácet, poskytovatel úvěru akceptuje údaj nazývaný například „ostatní příjmy“, aniž by si ověřil, zdali spotřebitel takových příjmů dosahuje. Nebývá výjimkou, že v listinách (dotazníku, žádosti o poskytnutí úvěru, karty zákazníka apod.), kterým se zjišťuje výše příjmu spotřebitele, spotřebitel zahrnuje do svých příjmů například výživné, které pobírá na nezletilé děti ve své péči a tato položka je jako příjem akceptována, což je postup bezpochyby zcela nesprávný.

Obecná odpověď na to, co vše by měl poskytovatel soudu předložit, aby soud mohl učinit závěr, že řádně splnil svoji zákonnou povinnost, samozřejmě neexistuje. Konečné rozhodnutí bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané věci. Přesto si dovolím učinit zobecňující závěr v tom smyslu, že pro kladné posouzení splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele by měl postačit důkaz, ze kterého bude vyplývat, že poskytovatel úvěru disponoval ověřenými informacemi o příjmech a výdajích spotřebitele, přičemž okolnosti, ze kterých poskytovatel vycházel, by měly být v předsmluvních či smluvních listinách jednoznačně a konkrétně specifikovány tak, aby mohly byt k námitce spotřebitele přezkoumány. To samo platí i o jiných zdrojích, které poskytovatel použil, typicky se jedná o lustraci spotřebitele v registrech dlužníků.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu