Hromadné žaloby ve spotřebitelských sporech - rychlejší a účinnější ochrana práv spotřebitelů?

Hromadné žaloby ve spotřebitelských sporech - rychlejší a účinnější ochrana práv spotřebitelů?

Monster procesy, kde se spotřebitelé domáhají svých práv hromadnou žalobou, mají svoji tradici zejména ve Spojených státech. Na úrovni Evropské unii se právní základ hromadných žalob spotřebitelů podaných proti obchodníkům připravuje již dlouhá léta. Tento článek má za cíl nastínit současný právní vývoj a budoucí vyhlídky evropské hromadné žaloby.

Mgr. Aleš Pavel

Mgr. Aleš Pavel

I. PŘÍPAD BETTY DUKES PROTI OBCHODNÍMU ŘETĚZCI WAL-MART A ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU USA 2)

 

Paní Betty Dukes podala společně s dalšími zaměstnankyněmi řetězce Wal-Mart žalobu, v níž se domáhala náhrady škody za diskriminační jednání zaměstnavatele. Šlo o diskriminaci na základě pohlaví, kdy přes šestiletou praxi a velmi dobré výsledky v práci bylo paní Dukes zabráněno zúčastnit se školení, po jehož absolvování mohla povýšit a kariérně i finančně si polepšit. To by ovšem nemohla být ženou. Posléze byla paní Dukes šikanózně potrestána za pozdní návrat do práce po obědové pauze. Právní zástupce zaměstnankyň řetězce podal hromadnou žalobu za celkem 1,6 milionu zaměstnankyň včetně těch, které od 26.12.1998 u řetězce pracovaly. Soud prvního stupně v Severní Kalifornii uznal hromadnou žalobu všech žen zaměstnaných u uvedeného obchodníka, které byly nebo mohly být v době od 26.12.1998 oběťmi diskriminačních praktik a chování uvedeného zaměstnavatele a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. V odvolání, které posléze směřovalo k Nejvyššímu soudu Spojených států, žalobci uvedli, že předmětná hromadná žaloba nesplňuje požadavky federálního procesního předpisu, protože zaměstnanci Wal-martu se v prvé řadě domáhali odškodnění v penězích ve formě zpětných plateb, zatímco federální procesní předpis neumožňuje takovou hromadnou žalobu uznat. Na druhou stranu okolnosti případu svědčily v možnost podat hromadnou žalobu, neboť všechny ženy - zaměstnankyně zmíněného řetězce, byly vystaveny diskriminačnímu zacházení ze strany zaměstnavatele. Důležitost tohoto precedenčního rozhodnutí spočívá v odpovědi Nejvyššího soudu na otázku, jaké důkazy jsou nutné v situaci hromadné žaloby na diskriminaci na pracovišti a jakých nároků se mohou poškození domáhat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu padlo 20.6.2011 a vyznělo ve prospěch řetězce. Soud konstatoval, že žalobci nemohli v dané situaci podat hromadnou žalobu s odůvodněním, že okolnosti se u jednotlivých zaměstnankyň velmi lišily. Seznámení se s konkrétními okolnostmi každé poškozené osoby by ovšem na straně advokátů zastupujících takový počet zaměstnankyň znamenalo enormní množství práce. Požadavek individuální pohledu na okolnosti jednotlivých osob, které se k hromadné žalobě připojili, je považován v této podobě za bezprecedentní.

 

II. KOLEKTIVNÍ (HROMADNÉ) ŽALOBY A EVROPSKÉ PRÁVNÍ PROSTŘEDÍ

Evropu vlna kolektivních žalob teprve čeká, neboť právní nástroje nejsou ještě připraveny. Případy jako "DES CASE - for bigger and stronger babies" nebo prsní implantáty operované desítkám tisíc žen domicilovaných v různých členských státech ukazují, že čas pro právní úpravu na unijní úrovni již uzrál.

A. Povaha spotřebitelských sporů

V přeshraničních sporech (nejen v rámci Evropské unie) vznikají vždy nejprve potíže s otázkou, které soudy jsou příslušné k jejich řešení. Povaha spotřebitelských kauz je velmi specifická: ve většině případů (vyjma výše uvedených) jde o velmi malé finanční částky, pro které spotřebitel namísto soudního řízení raději na svá práva rezignuje. Ze stejných důvodů se ani advokátní kanceláře o "spotřebitelské" klienty příliš nepřetahují. Suma sumárum, spotřebitelských sporů je poskrovnu. Svoji roli hraje fakt, že spotřebitelé většinou neznají dobře svoje práva plynoucí ze smlouvy, kterou uzavřeli. K tomu přidejme "smluvní kulturu" poznamenanou dlouhými a často nečitelnými formulářovými podmínkami. Zdá se, že minimálně v Evropě má spotřebitelské právo pouze symbolickou hodnotu ("zvednutý prst pro obchodníky ve vztahu k nekalým spotřebitelským praktikám").

Nárůst kolektivních žalob v USA byl mimo jiné podnícen ziskuchtivými advokátními kancelářemi, které, zastupujíc stovky, tisíce či statisíce poškozených spotřebitelů, viděly v tomto způsobu litigace snadno dosažitelný zisk. Na unijní úrovni je hromadná žaloba zatím "v plenkách", zatímco ve vnitrostátních sporech má v některých členských státech již svoje stabilní místo (Nizozemí).

V roce 2008 byla publikována Zelená kniha o hromadné žalobě ve spotřebitelských sporech (Green Paper on Consumer Collective Redress 3)), další podrobnější studie provedla Evropská komise v roce a 2009 (Consultation Paper for Discussion on the Follow-Up to the Green Paper 4)). Právní rámec je ve fázi příprav, přičemž konzultace napříč Komisí, Radou a Parlamentem k přípravě legislativní úpravy začaly v roce 2011.

 

B. Použijeme Brusel I.?

Když vznikalo na úrovni tehdejších Společenství mezinárodní právo soukromé, nevěnovala se hromadným žalobám žádná pozornost. Nařízení Brusel I. 5), jehož revokované znění bylo přijato nedávno Evropským parlamentem a je ve fázi přijímání legislativního procesu, má různá pravidla pro příslušnost soudů podle jednotlivých typů sporu, nicméně žádná specifická pravidla pro hromadné žaloby neobsahuje. Otázkou zůstává, zda je možné, aby hromadné žaloby "zapadly" do textu Bruselu I. Bude možné v situaci spotřebitelů s bydlištěm v různých členských státech EU, kteří jsou zastoupeni organizací na ochranu spotřebitelů, aplikovat pravidla pro určování soudní příslušnosti podle nařízení Brusel I.?

Nejprve je nutné uvést, že "věci občanské a obchodní" a "nároky související se smlouvou" jsou termíny, které jsou Soudním dvorem Evropské Unie (dále také "SD EU" nebo "Soudní dvůr EU") autonomně vykládány. V rozhodnutí SD EU z 5. února 2004 ve věci C-265/02 Frahuil SA v Assitalia SpA 6) Soudní dvůr uzavřel, že žaloba formou právní subrogace podaná proti dovozci, který dlužil clo, ručitelem, který toto clo zaplatil celním úřadům na základě smlouvy o ručení, kterou se zavázal celním orgánům ručit za platbu daného cla zasílatelem, který dostal původně pokyn od hlavního dlužníka, aby dluh uhradil, musí být považována za žalobu, která spadá do definice "občanské a obchodní věci".

Větším oříškem bude výklad ustanovení článku 5 Nařízení Brusel I., neboť aby spor spadal do působnosti nařízení, jeho předmět musí tvořit "smlouva nebo nároky ze smlouvy" (angl. "in matters relating to a contract"). Nařízení tedy vyžaduje smlouvu mezi stranami sporu. V rozhodnutí Soudního dvora z 1.10.2002 ve věci C-167/00 VFK v Henkel 7) Soudní dvůr dovodil, že odst. 1 článku 5 uvedeného nařízení 8) se nepoužije s tím, že na situaci, kdy jde o žalobu podanou organizací na ochranu spotřebitelů, která má preventivně spotřebitele chránit před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách uzavíraných s dodavatelem, se použije odstavec 3 zmíněného článku bruselského nařízení.

Z hlediska zvláštní ochrany spotřebitelů je příslušnost soudu pro spotřebitelské spory stanovena tak, že příslušné jsou soudy místa, kde se spotřebitel nachází. Určující je tedy bydliště spotřebitele. Otázkou zůstává, zda je v případě hromadných žalob stále odůvodněná ochrana "slabší strany", tedy spotřebitele, když organizace spotřebitele zastupující jsou častokrát vybaveny dobrými právníky a ve vztahu k dodavateli vzniká minimálně stejně dobře vybavený, informovaný a právně erudovaný "protivník". Podle některých odborníků již v těchto situacích není důvodu pro speciální příslušnost soudu, která chrání spotřebitele.

Přes výše uvedenou judikaturu Soudního dvora Evropská komise potvrdila ve svých dokumentech, že použití Bruselu I. na spotřebitelské smlouvy možné bude. To bude ovšem i při revokovaném znění nařízení Brusel I. vyžadovat změnu stávající judikatury.

Jak bude možné aplikovat čl. 5 odst. 1 Bruselu I. v přeshraničních vztazích, kde příslušným soudem je ten, kde je místo plnění zboží nebo kde se poskytuje služba? Pokud je žaloba podána proti dodavateli více spotřebiteli s bydlišti v různých členských státech, jaké soudy budou příslušné?

 

C. Možná řešení

V úvahu přichází buď centralizace sporů u jednoho soudu nebo omezení příslušnosti podle kritéria nejbližšího možného vztahu.

Při centralizaci sporů u jednoho soudu by spotřebitel žaloval dodavatele u jednoho soudu a ten by byl kompetentní řešit všechny spory dalších spotřebitelů, kteří by byli např. poškozeni nákupem stejného druhu zboží. Tím se vyloučí případné souběžné spory o stejný základ sporu u různých soudů. Pokud nemůže být místo "hlavního dodání" určeno, může si žalobce vybrat z více míst plnění. V rozsudku z 3.5.2007 ve věci C-386/05 9) (Color Drack) Soudní dvůr uzavřel, že v případě více míst dodání v témže členském státě "je soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o prodeji zboží soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního dodání, které musí být určeno v závislosti na ekonomických kritériích. Při neexistenci určujících kritérií pro zjištění místa hlavního dodání může žalobce žalovat žalovaného u soudu místa dodání podle své volby."

Ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení Soudní dvůr v rozsudku z 11.3.2010 ve věci C-19/09 10), Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, uvedl, že "v případě poskytování služeb v několika členských státech je soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního poskytování služeb. Pro smlouvu o obchodním zastoupení je takovým místem místo hlavního poskytování služeb obchodního zástupce vyplývající z ustanovení smlouvy a v případě neexistence takových ustanovení místo faktického plnění této smlouvy, a v případě nemožnosti takového určení místo, kde má obchodní zástupce bydliště."

Omezení soudní příslušnosti podle kritéria nejbližšího možného vztahu byla řešena Soudním dvorem ve věci C-68/93 11), Fiona Sevill v Presse Aliance SA, který se týkal výkladu čl. 5 odst. 3 12) Nařízení Brusel I. ve vztahu ke škodě způsobené novinovým článkem, který byl distribuovaný v několika členských státech tehdejšího Společenství.

Jak kritérium "blízkosti vztahu", tak i koncentrace u jednoho soudu jsou tedy možnými řešeními. V této souvislosti upozorňuji na předmluvu k nařízení Brusel I. a její odstavce 11 - 13, které kladou důraz na vysokou předvídatelnost při určování příslušnosti a na řádný výkon spravedlnosti.

 

D. Dílčí závěr k použitelnosti Bruselu I. pro hromadné žaloby

Zatím platná právní úprava neumožňuje bezproblémové použití Nařízení Bruselu I. k určení soudů příslušných pro projednání hromadných žalob v situacích, kdy se spotřebitelé nachází na území několika členských států. Bude tedy nutné, aby Soudní dvůr interpretoval předmětné Nařízení a jeho článek 5. Inspirací pro fungování institutu jako takového není v Evropě mnoho. Jako relativně úspěšnou úpravu hodnotí někteří nizozemští soudci národní zákon o kolektivním urovnání hromadných žalob na náhradu škody (Act on the Collective Settlement of Mass Damage Claims). Evropská komise je rozhodnuta úpravu přijmout a unijní kolektivní žaloby připustit. Nechme se překvapit, jakou cestu k uvedenému cíli zvolí.

 

E.  Hromadná žaloba a prostředky nápravy - legislativní vývoj a evropský přístup ke kolektivním žalobám

Kolektivní žaloby souvisí s lepším přístupem spotřebitelů k právu, a to vedle ADR a ODR řízení. Unie již zavedla žalobu o drobných nárocích (Nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007 13), kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích) a Evropské řízení o platebním rozkazu (Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006 14), kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu). Ve vztahu k soudní spolupráci v civilních věcech je úprava hromadné či kolektivní žaloby považována za krok k naplnění přístupu spotřebitelů k soudu (access to justice).

Termín "kolektivní žaloba" (angl."collective redress" či "collective action") se v EU používá jako zastřešující termín pro více jednotlivých druhů řízení. Přístup k použití hromadných žalob se didakticky dělí na sektorální a horizontální, přičemž první z nich vymezuje oblasti práva, v kterých se tento postup v budoucnosti očekává (zejména spotřebitelské právo, ochrana životního prostředí, soutěžní právo). Horizontální přístup se místo toho zaměřuje na použití různých procesních postupů v rámci kolektivní žaloby a jejich vymezení.

Pojem "collective redress" používaný v odborné literatuře může evokovat nejen "žalobu" tak, jak ji známe z vnitrostátního právního prostředí. Výraz "redress" naznačuje, že jejím cílem může být buď zastavení protiprávního chování určité osoby či osob ("injunctive relief"), nebo jde o klasickou žalobu na náhrady škody ("compensatory relief") či obojí.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů 15) je instrumentem, který umožňuje žaloby vícero spotřebitelů proti dodavateli. Jejím cílem je ochrana kolektivních zájmů a práv spotřebitelů, které vyplývají ze směrnic uzavřených na jejich ochranu 16) zejména uložením povinnosti členským státům zastavit nebo zakázat jednotlivá protiprávní jednání. Žaloby na zdržení se protiprávního jednání může podat každý subjekt nebo organizace zřízena podle národních předpisů, zejména tedy organizace na ochranu spotřebitelů.

Zatímco žaloba na zdržení se je upravena na unijní úrovni, náhrada škody je v gesci národních právních řádů. Právní úprava kolektivní žaloby na náhradu škody v Unii zatím chybí. Nápad nečekaně vzbudil značný zájem pouze u Evropské komise; členské státy ani  o plošnou unijní úpravu zájem nemají, Evropský parlament je zdrženlivější a má k úpravě níže uvedené výhrady.

V Usnesení Evropského parlamentu ze dne 2. února 2012 k dokumentu "Směrem k soudržnému evropskému přístupu ke kolektivnímu odškodnění 17)" Evropský parlament nezapomněl upozornit na úsilí vyvinuté Nejvyšším soudem USA s cílem omezit neopodstatněné spory a zneužívání amerického systému hromadných žalob a zdůraznil, že "Evropa se musí vyvarovat zavedení systému hromadných žalob ve stylu USA nebo jakéhokoli systému, který nerespektuje tradice evropského práva"18).

Parlament vyzývá Komisi k tomu, aby posílila a zefektivnila stávající nástroje, jako je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů a nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele, s cílem zajistit přiměřené veřejné vymáhání spotřebitelských práv v EU; zdůrazňuje nicméně, že ani uvedená směrnice ani nařízení neumožňují, aby byly spotřebitelům nahrazeny škody, které utrpěli. Parlament také neskrývá obavu ze zneužití hromadných spotřebitelských žalob v měřítku poznaném ve Spojených státech.

Evropská komise vyzvala k veřejné konzultaci nového právního nástroje 4. února 2011 v dokumentu "Směrem k soudržnému evropskému přístupu k hromadné žalobě" 19). V něm připomíná, že zatímco mechanismy hromadné žaloby na zdržení se jednání jsou již zavedeny ve všech členských státech ve věcech ochrany spotřebitele,  pouze několik členských států má v rozdílné míře další formy hromadné žaloby (včetně žalob na náhradu škody). V zájmu účinného prosazování unijního práva je nutné zvážit nutnost existence unijního právního nástroje, a to zejména ve vztahu k přeshraničnímu rozměru hromadné žaloby (na zdržení se jednání a/nebo náhradu škody).

Součástí veřejné konzultace bude Unie hledat odpovědi na otázky, z nichž se dá značná diskuse čekat zejména u následujících:

Jakou přidanou hodnotu by mělo zavedení nových mechanismů hromadné žaloby (na zdržení se jednání a/nebo náhradu škody) pro prosazování Unijního práva? Mělo by soukromoprávní uplatňování hromadných nároků (tj. hromadná žaloba) být nezávislé, doplňkové, nebo subsidiární k prosazování práva ze strany veřejnoprávních orgánů? Je nutná koordinace mezi soukromoprávním uplatňováním hromadných nároků a veřejnoprávním prosazováním? Pokud ano, jak lze tuto koordinaci zajistit?  Co je nutné, aby akce na úrovni Evropské unie ve věci hromadné žaloby (na zdržení se jednání a/nebo náhradu škody) vyhovovaly zásadám práva EU, např. zásadám subsidiarity, proporcionality a účinnosti?  Vyžadovala by případná akce EU právně závazný přístup nebo nezávazný přístup (např. soubor osvědčených postupů a pokynů)?  Jak, kdy a kým by měly být osoby poškozené nesplněním povinnosti stanovené v unijním právu informovány o možnostech podat hromadnou žalobu (na zdržení se jednání a/nebo náhradu škody) nebo se připojit k již zahájenému soudnímu sporu? Jaké prostředky jsou nejúčinnější pro zajištění, aby byl informován maximální počet poškozených osob, zejména pokud jsou tyto osoby usazeny v několika členských státech? Jak lze nejvhodněji dosáhnout co nejúčinnějšího zastupování poškozených osob, zejména ve věcech s přeshraničním prvkem? Jak lze usnadnit spolupráci mezi různými subjekty hájícími zájmy jednotlivců, zejména ve věcech s přeshraničním prvkem? 20)

Jak již bylo zmíněno, z hlediska procesního práva není v součastné situaci Nařízení Brusel I. vhodným instrumentem pro určování soudní příslušnosti u hromadných žalob. Co se týká sektorálního a horizontálního přístupu, Evropská komise navrhuje nefragmentovat systémy hromadných žalob podle předmětového hlediska, tedy podle právních oblastí (soutěžní právo, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí atd.).

Evropský přístup ke kolektivnímu odškodňování musí být založen na principu opt-in, podle něhož by měli být poškození jednoznačně identifikováni. Účastní se řízení, pouze pokud výslovně uvedou, že tak chtějí učinit. Tím tito spotřebitelé přijdou o právo "soukromé žaloby". Zároveň bude možné, aby spotřebitel, který se v určité fázi řízení připojil k hromadné žalobě, mohl prostřednictvím opt-outu z kolektivní žaloby "vystoupit" a žalovat dodavatele sám. Takové "formální vystoupení" bude nutné zejména pro zahájení "samostatného" řízení ze strany spotřebitele, a to s ohledem na národní procesní pravidla (překážka litispendence). Ochrana pokud možno co největšího počtu spotřebitelů bude zajištěna zejména kontaktováním potencionálních klientů prostřednictvím médií, zejména tedy televizí a internetem, a to včetně informace o opt - in a opt - out režimu.

 

F. Aktuální situace a pojistky proti zneužití

Návrhu právního předpisu se aktuálně věnuje generální ředitelství pro zdraví a spotřebitele, (DG SANCO), pro soutěž (DG COMPETITION) a pro justici (DG JUSTICE), které do budoucna počítají s přijetím horizontálního přístupu.

Pojistkou proti zneužití  hromadných žalob má být zejména to, že strana sporu, která spor prohraje, ponese náklady druhé strany. V tomto ohledu musí členské státy musí stanovit vlastní pravidla pro rozdělení nákladů, podle kterých neúspěšná strana bude nést náklady druhé strany. Tím se zajistí, aby nebyl unijní mechanismus kolektivního odškodnění zahlcen neodůvodněnými žalobami. Evropský parlament je zásadně proti takové praxi, při níž třetí strana poskytuje financování např. na základě nabídky podílu z přiznaného odškodnění. Mezi další pojistky patří zejména klasická role soudce v procesu, silná role veřejnoprávních společností zastupujících spotřebitele, povinnost strany uhradit pouze skutečnou škodu a jasná pravidla pro dokazování výše škody. Takové pojistky jsou na druhé straně odborníky kritizovány, neboť čím více podobných zajištění bude budoucí nástroj obsahovat, tím méně kolektivních žalob se bude podávat. Zároveň tu vzniká problematika financování těchto žalob. Protože zkušeností z členských států Unie není mnoho, chybí i empirické poznatky fungování podobných institutů. Návrh přijetí právního rámce pro hromadné žaloby je nyní podporován i ze strany organizací na ochranu spotřebitelů (BEUC).

------------------------------------------------------------------

1) Autor je vedoucím zahraničního oddělení Nejvyššího soudu České republiky. Názory uvedené v tomto článku odrážejí právní názory autora a nelze je považovat za oficiální názory instituce, pro kterou autor pracuje.

2) Wal-Mart Stores Inc. v. Dukes et al. U.S. xxx (2011)

3) dostupné z http://ec.europa.eu/consumers/redress-cons/greenpaper-en.pdf

4) dostupné z http://ec.europa.eu/consumers/redress-cons/docs/consultation-paper2009.pdf

5) dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:19:04:32001R0044:CS:PDF

6) dostupné z http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=cs&jur=C,T,F&num=C-265/02&td=ALL

7) dostupné z http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=cs&jur=C,T,F&num=C-167/00&td=ALL

8) Čl. 5 odst. 1 Nařízení Brusel I. zní: "Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:

- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,

- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány,

c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)"

9) dostupné z http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=61471&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=539087

10) dostupné z http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=79844&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=538716

11) dostupné z http://curia.europa.eu/juris/showPdf.jsf?text=&docid=98911&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=538716

12) Čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I. stanoví:  "Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována (...) ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události".

13) dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:199:0001:0022:CS:PDF

14) dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:399:0001:0032:CS:PDF

15) dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:110:0030:01:CS:HTML

16) 1. Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s. 31).

2. Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (Úř. věst. L 42, 12.2.1987, s. 48) [2].

3. Směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání: články 10 až 21 (Úř. věst. L 298, 17.10.1989, s. 23).

4. Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. L 158, 23.6.1990, s. 59).

5. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, 21.4.1993, s. 29).

6. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19).

7. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. L 171, 7.7.1999, s. 12).

8. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") (Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1).

9. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků: články 86 až 100 (Úř. věst. L 311, 28.11.2001, s. 67).

10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku (Úř. věst. L 271, 9.10.2002, s. 16).

11. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22).

12. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, 27.12.2006, s. 36).

13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (Úř. věst. L 33, 3.2.2009, s. 10).

17) dostupné z http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+20120202+ITEMS+DOC+XML+V0//CS&language=CS#def-5-8

18) dostupné na  http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-2012-0021+0+DOC+XML+V0//CS&language=CS#ref-1-8

19) http://ec.europa.eu/justice/news/consulting-public/0054/sec-2011-173-cs.pdf

20) http://ec.europa.eu/justice/news/consulting-public/0054/sec-2011-173-cs.pdf

 

hromadné žaloby ochrana spotřebitele mezinárodní právo evropské právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články