Limity mimosoudních aktivit soudců

Každý soudce je soudcem 24 hodin denně. I pokud nemá talár, je představitelem soudní moci. Vzhledem k tomu, že jsou na soudce kladeny vysoké nároky nestrannosti, neutrality a nezávislosti, musí tyto standardy naplňovat i mimo soudní síň. Pouze tehdy, pokud jsou soudci i ve svých mimojustičních aktivitách nezávislí a nestranní, mohou přispívat k důvěře veřejnosti k soudnictví a k respektu k vládě práva. V tomto ohledu je výkon profese soudce nejkřehčí a nejsložitějších ze všech právních povolání, protože i na těchto mimojustičních aktivitách závisí veřejná akceptace jejich postupů a rozhodnutí.

Pokud soudce přijme svoji ústavní roli, přijímá zároveň to, že je omezeno jeho právo na svobodu slova. Soudce musí vycházet z toho, že nevykonává svoji profesi podle svého vlastního názoru na věc, pokud je takový názor v rozporu s právem, ale v souladu se zákonem, byť by s ním nesouhlasil. Česká republika má být státem vlády práva a nikoli státem vlády lidí, byť se tito lidé stali soudci. Pokud by totiž právo bylo jen tím, co několik osob za právo uzná, nemohl by žádný respekt k vládě práva existovat.

Z tohoto důvodu je problematické, pokud soudce veřejně vyjadřuje své osobní názory. Jeho osobní názor vyjádřený mimo soudní síň mu totiž nesmí bránit aplikovat právo, i když s ním není zcela ztotožněn. Je tedy myslitelné, aby soudce uveřejnil článek vyjadřující souhlas s možností náhrady reflexní škody podle českého práva, ovšem pouze pokud je zároveň schopen nestranně o takovém nároku rozhodnout. V případě, že soudci při souzení abstrahují od svých osobních názorů vyjádřených veřejně, není takové vyjádření způsobilé poškodit justici jako celek. Daleko větší škodou by bylo, pokud by soudci nevyjadřovali žádné názory a justice by byla plná uniformních bezkrevných funkcionářů.

Kromě toho, že jsou soudci představitelé soudní moci, jsou to rovněž lidé a není myslitelné po nich vyžadovat, aby rezignovali na své osobní názory. Bylo by navíc zarážející, pokud by soudci silné názory na společnost, politiku a správu veřejných věcí neměli. Soudci by měli být crème de la crème všech právních profesí a byla by velká škoda omezit jejich příspěvek k rozvoji práva a společnosti. Takové omezení je možné pouze, slouží-li všeobecně uznávanému důležitému zájmu.

Integrita soudců neznamená uniformitu názorů a soudci mohou vyjádřit nesouhlas s podobou práva nebo s názory jiných soudců. Vyjádření takového nesouhlasu může být pozitivním jevem, protože umožňuje diskuzi o právu a rozvoj práva. Vyjadřování disentních stanovisek tak naopak integritu soudců podporuje.

Problémem není, pokud má soudce neortodoxní osobní názory, ale problémem je, jak mají být tyto názory vyjádřeny. Od soudců očekáváme, že budou klidní, uměření, moudří a uvážliví. Soudce může v dobré víře debatovat o kontroverzních věcech, ale pokud používá metody a způsoby, jako jsou nadsázka, ironie nebo sarkasmus, snižuje tím respekt veřejnosti k soudnictví a k právu. Vzhledem ke své ústavní roli a profesní kolegialitě musí zvolit méně provokativní a sebestředné metody započetí a vedení diskuse o důležitých tématech. Je totiž možné vést debatu, aniž by byl oponent dehonestován nebo provokován, což jsou prostředky vlastní bulvárním médiím. Takové postupy naznačují soudcovu neskromnost, nerozvážnost, popř. frustraci. Soudci, ale i právníci obecně mají povinnost sloužit společnosti jako příklad také tím, že užívají korektní metody při zdůvodňování svého názoru.