Pouze v červnu roku 2002 přijal Evropský parlament Rezoluci o sexuálním a reprodukčním zdraví[1], ve které mimo jiné vyjadřuje specifické doporučení ohledně prevence nechtěných těhotenství a potratů a celkového zlepšení zdravotní politiky týkající se sexuálního a reprodukčního zdraví obyvatelstva. Toto doporučení není ovšem závazné a státy EU nijak neomezuje v právu upravit si problematiku interrupcí podle svých představ. Na druhou stranu by však státy měly dbát na to, aby při těchto úpravách neporušily další, zejména základní, principy fungování Evropské unie. Kancelář Ombudsmana pro zdraví se domnívá, že právě k tomu v souvislosti s dosavadní praxí zdravotnických zařízení odmítat vykonat interrupci příslušnicím členských států Evropské unie bez trvalého pobytu v ČR dochází.
Interrupce je podle práva EU službou
Paragraf 10 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství v platném znění sice skutečně říká, že umělé přerušení těhotenství se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně, jenže toto ustanovení je v zákoně již od roku 1986. Od této doby uběhlo téměř třicet let, které přinesly převratné změny v právním systému ČR, a to nejen v důsledku pádu komunistického režimu. Především vstup ČR do Evropské unie naprosto změnil rámec, v němž je nutno o naší právní úpravě uvažovat. Je tedy otázkou, zda právě z pohledu evropského práva, k jehož dodržování jsme se vstupem zavázali, nediskriminujeme v oblasti interrupcí občanky jiných členských států EU.
K tomuto názoru došla Kancelář Ombudsmana pro zdraví zejména v souvislosti s ustanovením čl. 50 Smlouvy o ES, dnes čl. 57 Smlouvy o fungování EU, a s následným judikátem Soudního dvora Evropské unie ze 4. října 1991. To totiž považuje umělé přerušení za službu[2]. V souvislosti s tím se na umělé přerušení těhotenství vztahuje i jedna ze základních svobod, a to sice svoboda usazování a volný pohyb služeb uvnitř EU pro státní příslušníky členských států. Čl. 18 Smlouvy o fungování EU pak stanovuje, že jakákoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti v této oblasti je zakázána. Samozřejmě až na výjimky. Mezi ně patří především odůvodněný kvalifikovaný veřejný zájem neekonomického charakteru, typicky tedy veřejný pořádek či bezpečnost a ochrana veřejného zdraví. O žádné z těchto výjimek nelze ve vztahu k interrupci uvažovat.
Jelikož výše zmíněná ustanovení vyplývají přímo ze zakládacích smluv EU, tedy z tzv. primárního unijního práva, mají přímý účinek a jsou tedy bez dalšího závazná pro všechny členské státy a jejich občany, a to i bez tzv. předpisů sekundárních, tedy bez nařízení či směrnic, prostřednictvím nichž by se tyto základní práva zaváděla do právního řádu členského státu[3]. V obecné rovině ustanovení vnitrostátního práva, které omezuje nějaké právo na státní příslušníky svého státu, je nepřípustné a potenciálně v rozporu s principem volného pohybu služeb.
Změnu chtěla vláda i ombudsman
Novou právní úpravu problematiky umělého přerušení těhotenství obsahovaly dva vládní návrhy zákona o specifických zdravotních službách v letech 2009 a 2011. Schválený zákon ve znění účinném, jak jej známe dnes, byl ovšem očesán právě o úpravu umělého přerušení těhotenství. V důsledku absence politického konsenzu a zřejmě i časového presu se však úprava interrupcí v novém zákoně, tak jej známe dnes, nepromítla.
Problematikou zákona o umělém přerušení těhotenství se zabýval i bývalý veřejný ochránce práv, JUDr. Pavel Varvařovský, který učinil – nejen v souvislosti s § 10 – několik podnětů. Byl vyrozuměn, že ministerstvo zdravotnictví si je vědomo nedostatků úpravy interrupce, nicméně s ohledem na názorovou roztříštěnost politiků a občanských sdružení nebyla dosud efektivně řešena. Ministerstvo také informovalo, že se bude problémem v budoucnu zabývat, ovšem bez jakéhokoliv přesného určení časového výhledu[4].
V dnešní Evropě postrádá § 10 smysl
I mezi státy Evropy, které se tolik kulturně či nábožensky neliší, panuje obecná neshoda, zda potraty vůbec provádět, kdy, komu a za jakých okolností. Z veřejně dostupných zdrojů jsme proto vybrali informace o právních úpravách některých států. Za zmínku stojí především Irsko, kde je interrupce nelegální s výjimkou ohrožení života, zdraví či psychického zdraví matky. Dále pak Polsko, které upravuje interrupci jako nelegální s výjimkou znásilnění, ohrožení života, zdraví či psychického zdraví matky, navíc ovšem stanovuje jako výjimku i defekt plodu. Ve Finsku a Velké Británii je interrupce legální při znásilnění, ohrožení života matky, zdraví či psychického zdraví, defektu plodu, mimo to ovšem i ze socioekonomických důvodů. V ostatních státech je pak umělé ukončení těhotenství legální na žádost těhotné ženy. V souvislosti s rozdílnou úpravou tak často dochází k tzv. potratové turistice, kdy ženy ze států, kde je interrupce zakázána, cestují do zemí, kde je interrupce legální. Předejití tomuto jevu bylo zřejmě záměrem zákonodárce v roce 1986.
Dnes však z tohoto pohledu nemá ustanovení § 10 zákona o umělém přerušení těhotenství žádný smysl. A protože postrádá význam i vzhledem k dalším výjimkám – narušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví – omezuje podle názoru Kanceláře Ombudsmana pro zdraví právo občanů členských států EU na poskytnutí služby, tedy na provedení interrupce, a proto je zřejmě v rozporu s právem Evropské unie.
[1] European Parliament resolution on sexual and reproductive health and rights (2001/2128 (INI) http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1430337967286&uri=CELEX:52002IP0359.
[2] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze 4. října 1991 ve věci The Society for the Protection of Unborn Children Ireland Ltd v Stephen Grogan a další praví, že „lékařské ukončení těhotenství, prováděné v souladu s právními předpisy státu, ve kterém se provádí, se považuje za službu ve smyslu článku 60 Smlouvy o ES.“
[3] K závaznosti primárního práva viz rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 5. 2.1963 ve věci C-26/62, Van Gend & Loos.
[4] Zpráva o šetření - nerovné zacházení ex lege v poskytování zdravotní péče z důvodu pohlaví (rodičovství), věku a státní příslušnosti, v Brně dne 19. srpna 2013, Sp. zn.: 32/2011/DIS/ZO.
Diskuze k článku ()